Virginia Woolf byla anglická prozaička a esejistka, považovaná za jednu z předních postav modernistické literatury dvacátého století. Během období mezi dvěma světovými válkami byla významnou postavou londýnské literární společnosti a členkou Bloomsbury Group. Její díla se vyznačují hlubokým vhledem do psychologie postav a experimentováním s formou, často zkoumají témata času, paměti a společenských omezení. Woolf byla průkopnicí v užívání proudu vědomí k zachycení složitosti vnitřních myšlenek a emocí, čímž zásadně ovlivnila směřování moderní prózy.
První román proslulé anglické spisovatelky vyšel v roce 1915 a Woolfová na něm pracovala v době, která pro ni byla neobvykle těžká, a kdy trpěla opakujícími se depresemi. Dílo si drží tradiční románovou podobu, ale již v sobě skrývá zárodky toho, co zdobí autorčinu vrcholnou tvorbu: inovativní vypravěčský styl, vhled do ženské psychiky, téma sexuality a smrti.
Čeho má žena zapotřebí, aby se mohla věnovat literatuře, čeho se nesmí bát a jak bude vypadat velké ženské dílo budoucnosti? Odpověď slavné britské autorky v tomto klasickém textu feministické literatury nepostrádá hloubku ani vtip.
Kniha Jak to vidí současník dává českému čtenáři vůbec poprvé příležitost seznámit se s literárněkritickou tvorbou Virginie Woolfové, jedné z nejvýznamnějších autorek 20. století. Výbor čerpá z prvního svazku Čítanky pro každého (The Common Reader I., 1925) a přináší jak portréty jednotlivých autorů (proslulých i „obskurních“), tak obecnější statě včetně klíčového programového eseje Pan Bennet a paní Brownová.... celý text
Průřez povídkovou tvorbou autorky, která patří k moderním klasikům světové prózy. Některé povídky jsou impresionistické studie a miniatury, jiné jsou záznamem „emocí v klidu vzpomínaných“. Poslední skupinu tvoří povídky, které svou stavbou i dramatickým napětím připomínají ruské realisty, zváště Čechova.
Román Vlny, poprvé publikovaný v roce 1931, patří k nejvýraznějším z experimentální tvorby Virginie Woolfové. Ústřední roli v něm má šest postav, vedoucích monology: Bernard, Susan, Rhoda, Luis, Jinny a Neville. Důležitá je také sedmá osobnost – Percival, přestože čtenář nikdy neslyší jeho hlas. Monology, které postavy vedou, charakterizují jejich city a povahové vlastnosti. Kniha je rozčleněna devíti krátkými částmi, které detailně popisují výjevy z pobřeží, sledování vln.
Román anglické spisovatelky, která patří k čelným představitelům moderní světové prózy první poloviny 20. století. Mistrně zachycuje vnitřní monology jednotlivých osob, nesdělitelnost jejich prožitků a úsilí, ztvárnit prchavé okamžiky života ať uměleckým dílem, ať činorodou účastí na životě všech. Rámec děje tohoto nejvyzrálejšího autorčina díla tvoří prázdninový pobyt rodiny londýnského profesora a jeho četných přátel ve starém domě u moře. Doslov František Vrba.
Mezi lety 1915–1941 si V. Woolfová psala deník, poslední zápis je datován čtyři dny před její smrtí. Nepsala však denně, zpravidla jednou za několik dní. Deník poskytuje přehled o tom, co oněch 27 let dělala, o lidech, které potkávala, a zejména, co si myslela o nich, o sobě, o životě. Když zemřela, zůstalo po ní 26 svazků rukopisu. Tuto knihu (editorem byl manžel spisovatelky Leonard Woolf) tvoří pochopitelně jen výňatky z deníků, které Woolfová využívala i jako umělkyně. Rozmlouvala sama se sebou o rozepsaných i chystaných knihách. Probírala problémy zápletky, formy díla, postav. Najdeme zde pasáže, v nichž si očividně ověřuje umění psát, a také komentáře knih, které četla. Kniha tak vrhá světlo na záměry a metody Woolfové jako spisovatelky a poskytuje neobvyklý psychologický obraz umělecké tvorby. Deníky dokumentují i výjimečnou energii, vytrvalost a svědomitost, s nimiž se věnovala spisovatelskému umění.
V eseji Tři Guineje, která vznikla roku 1938, se Woolfová myšlenkově vyrovnává s hrozbou války a s otázkou, jak se má v dané situaci zachovat žena. Její nečekaná, pro mnohé provokativní odpověď, která odmítá přijmout zhoubnou dualitu fronty a týlu, se snaží proniknout klamavými zástěrkami onoho míru, jenž je pouze pokračováním války jinými prostředky, a vede k rozboru oné agresivity, jež hluboce proniká i sférami kultury a vzdělanosti a vybíjí se v ponižování žen. Vlastní pokoj, text přednášek pronesených roku 1928 na dvou anglických dívčích vysokých školách, se řadí ke klasickým dílům feministického myšlení. Otázka vztahu žen a literatury se stala Woolfové příležitostí k zamyšlení, ve kterém obratně využívala žánry literární analýzy, společenské kritiky, vyprávění a meditace a spojila vážnost s úsměvným nadhledem. Čtenář cítí, že i u Woolfové je tvůrčí duch onou „žhavou tavnou směsí“ prostou zloby a slučující obě pohlaví, již nachází u Shakespeara, a právě proto její eseje zůstávají nadčasové.
Román Orlando (Orlando, č. 1994) z roku 1928 hrál pro autorku zcela zásadní roli, patrně je to i nejdelší milostný dopis, který kdy v literatuře vznikl, a Woolfová jej píše sobě samé. Orlando je téměř nesmrtelná bytost, na své cestě prochází dějinami od počátku sedmnáctého století, doby Alžběty I., až do století dvacátého, což dává autorce prostor vyjádřit se k postupným proměnám společenských mravů. Orlando se proměňuje z muže v ženu, aby jí už navždy zůstal. Autorka se v této impresionisticky laděné próze snaží o zachycení prchavého okamžiku a zároveň o propojení minulosti a přítomnosti a významně analyzuje otázky genderu, identity a tvořivosti. Snímek Orlando z roku 1992 je pokusem Sally Potterové přetlumočit do filmové řeči tento fantastický, fiktivní román a díky skvělým hereckým výkonům a esteticky neobyčejně vytříbené inscenaci je považován za vynikající literární adaptaci, jakkoliv nebylo snadné přenést na odlišné médium všechny vzájemně se překrývající časové roviny románové předlohy. Orlando je téměř nesmrtelná bytost, na své cestě prochází dějinami od počátku sedmnáctého století, doby Alžběty I., až do století dvacátého, což dává autorce prostor vyjádřit se k postupným proměnám společenských mravů.
Komorní próza je fiktivním životopisem milovaného psa anglické básnířky Elizabeth Barrettové-Browningové.
