Lada Weissová Pořadí knih

Jeruzalém (2004) je součástí cyklu Království, který Gonçalo M. Tavares označuje jako „černé knihy“ – prózy určené k pohřbívání iluzí. V nelineárním vyprávění s dovedně propojenou mozaikou postav autor krouží kolem dvou zásadních témat: bolesti a paměti. Bolest zde nabývá podob ničivých i posilujících, zatímco paměť a zapomínání přinášejí možnost záchrany, ale i hrozbu opakování minulých hrůz. Hlavní postava Mylia, pacientka psychiatrické léčebny, je zosobněním teze, že zapomínat nelze – i bolestné vzpomínky jsou varováním před návratem lidské krutosti. Temná atmosféra románu, jíž prostupují odkazy k holokaustu i diktátorským režimům, podtrhuje jeho závažnost a aktuálnost.

Ludo, portugalská žena jménem Ludovica Fernandes, si jednoho dne postaví zeď oddělující její angolský byt od zbytku domu. Dále ale vyhlíží ze svého balkonu, sleduje každodenní události, naslouchá zvukům, pálí knihy, a především si příběhy zaznamenává. Živí se pěstováním zeleniny a holuby, které láká do svého bytu. Ze svého úkrytu pak třicet let pečlivě pozoruje jak osobní transformaci, tak proměnu této africké země. Provede nás podivuhodným vyprávěním, v němž smysl pro humor slouží jako protilátka k tragické a drsné angolské historii. V románu Obecná teorie zapomínání není nouze o všemožné náhody — destruktivní i magické —, které vytvářejí poetickou koláž určujících nahodilostí. Je to kniha o strachu z druhého, o absurditě rasismu, o lásce a naší schopnosti vykoupení. Dokážeme někdy čelit životu beze strachu? Nejsou naše propletené osudy spojené už moc dlouho? Přetrvá lidská dobrotivost, stojí-li tváří v tvář kolosu dějin? Tato kniha, strukturovaná do krátkých kapitol, poskytuje potřebný emotivní vhled každému, kdo touží alespoň trochu porozumět africkému pohledu na evropský kolonizační proces.

Vtipný příběh o ženě, která v harému krále Šalamouna soupeří s ostatními konkubínami o místo v loži slavného krále. Vzhledem k tomu, že jako jediná žena u Šalomounova dvora uměla číst a psát, způsobilo, že po několika humorných i napínavých peripetiích tuto inteligentní ženu král pověřil, aby v příbězích sepsala dosavadní dějiny lidstva. V jejím podání je řada biblických pasáží vyprávěna s neodolatelným humorem a ironickým nadhledem, ale vlastně bez jakéhokoliv zásadního zkreslení nebo posunu významu. Šalomounova intelektuálka sepisuje své vyprávění od počátků lidstva, ale hlavním obdobím, které má popsat, je doba krále Šalomouna a jeho otce, krále Davida. Své texty pak předkládá Šalomounovy redaktorskému posouzení, s nímž nad leckterou formulací živě diskutuje v obhajobě svých autorských postupů.

Saramago se pro svůj román o sloním putování inspiroval skutečnou událostí. Zhruba v polovině 16. století se totiž portugalský král Jan III. rozhodl vyslat přes celou Evropu slona indického, který předtím dva roky strádal v zapomenutém koutě jeho lisabonského paláce. Měl se měl stát velkolepým svatebním darem pro jeho švagra, arcivévodu rakouského a mimo jiné i titulárního českého krále Maximiliána II. Habsburského. Příběh slona Šalamouna, který za doprovodu vojenské eskorty prochází přes prašné kastilské pláně až k pobřeží Středozemního moře, aby se po jeho vlnách přeplavil od italského Janova, odkud se přes zasněžené Alpy dostane až do Vídně, je především podobenstvím o lidském bláznovství. Ať už jde o šílené nápady mocných, které někdo musí uskutečnit, nebo o představy prostých lidí, kteří si během cesty do exotického tvora promítají všechno možné. Barvité líčení různých krajů a lidských mravů je zábavné a poučné zároveň.

Diář s citáty z děl nejoblíbenějšího autora naší doby Paula Coelha má tentokrát za hlavní téma „svobodu“ a obsahuje originální, půvabně vyjádřené a hluboce pravdivé myšlenky, které pronášejí postavy jeho četných románů, včetně toho nejnovějšího, ale také autor sám ve svých fejetonech. Ideální dárek pro každého, kdo si přeje, aby ho slova tohoto věhlasného spisovatele provázela každým dnem nadcházejícího roku.

Děj historického románu Rovník se střídavě odehrává v Lisabonu a na kakaovníkových plantážích Ostrovů Svatého Tomáše a Prince. Útržky skutečných událostí a smyšlených příběhů skládají mozaiku osudů říše prožívající právě klíčové období dějin – poslední roky monarchie a první pokusy o republiku. Je to velký román s mnoha vášněmi a řadou osudových rozhodnutí na pozadí exotické přírody rovníkových ostrovů, vykreslené tak plasticky, že to přináší téměř vizuální požitek. Čtenář však sleduje s napětím především události, které prožívá Luís Bernardo, idealistický, poněkud zhýčkaný a vůbec ne černobíle sympatický evropský intelektuál v konfrontaci s pragmatickým přístupem majitelů rovníkových plantáží.

Rozluštěná tajemství peruánských pyramid. Populárně-naučná kniha pátrá po tajemstvích předkolumbovských civilizací na území dnešního Peru a Bolívie. Představuje božské postavy slunečních králů Viracochy Pachacamaka a Viracochy, jejich úlohu v náboženských představách Močiků, Inků a Tíwanaků.

Příběh starce Tuahira, chlapce Muindingy a mladíka Kindzua jako by se zrodil z historií vyprávěných starci kmene, shromážděných pod mohutným stromem uprostřed mozambické sanzaly. Je to příběh dnešního Mosambiku, znetvořeného roky občanské války. Náměsíčná země je románem plným takových neskutečných upřímných příběhů. Jsou v ní šamani i africká savana. Jsou v ní mrtví, kteří se vracejí, aby radili živýma živí, kteří jsou nuceni žít mezi mrtvými (nebo mezi mrtvolami, což zdaleka není totéž). Jsou v ní sny jejichž prostřednictvím přichází k člověku minulost i budoucnost. Je to kniha o cestě nebo o mnoha cestách, protože dokud cesta někam vede, je to dobře, neboť je kam jít, a dokud je kam jít, je naděje. V románem se proplétají dva příběhy. Putování starce Tuahira a chlapce Muindingy a příběh mladíka Kindzua. Všichni tři putují Mosambikem v době občanské války zhruba koncem 80. let (datum není důležité).

Román Paula Coelha vypráví příběh o lásce a sexu, ale především je odvážným varováním před tím, co autor nazývá falešnými modely sexu. Proslulý brazilský spisovatel Paulo Coelho vyznává jedno krédo: mluvit o tom, co ho znepokojuje, nikoliv o tom, co chtějí lidé slyšet. Autor se ve svém románu inspiroval příběhem mladé Brazilky. Venkovská dívka podepíše v Rio de Janeiru s evropským podnikatelem smlouvu, která jí má zajistit kariéru tanečnice, když však pozná skutečné podmínky práce v ženevském podniku, dá přednost svobodnějšímu životu prostitutky. Tak předčasně vyzrává a vzdaluje se ideálům mládí, místo snů má cíl: našetřit peníze na koupi statku v Brazílii. Je zklamána citovými i sexuálními „vzory“ a představa harmonického tělesného i duševního splynutí dvou lidí jí připadá zcela utopická. Jakmile však symbolicky vkročí na starobylou poutnickou Svatojakubskou cestu, která Ženevou prochází, rázem se její tělo i duše začínají působením lásky opět shledávat.... celý text

Portugalský lékař líčí všestranně kruté, tragické i tragikomické zážitky z vojenské služby v Angole, která tehdy vedla osvobozenecký boj proti portugalské nadvládě. Hrdina nenávidí salazarovskou portugalskou diktaturu, nenávidí tudíž i vojenskou službu v místě, kde podle svého přesvědčení nemá tento režim co dělat. Nenávidí i místo samo – bídnou díru na východě Angoly, kde se odehrávají krvavé střety. Hrdina, otřesen bezprostředním kontaktem s krutou a nesmyslnou smrtí a bezmocí, vypráví svůj příběh nikoli anonymnímu čtenáři, ale ženě, náhodné známosti z lisabonského baru...