Ota Ornest Knihy

Jidiš, dnes už téměř zaniklý jazyk východoevropských chasidských štetlů, zanechal v dnešní češtině jen malou stopu: chucpe, mišpoche, košer a možná i čurbes, kibic, ksindl. Proč tedy otevírat takovou příručku? – A proč ne? odpověděl by Leo Rosten (Pan Kaplan má třídu rád) obligátní židovskou otázkou, na kterou nevíme, co říct. Třeba proto, že každé to podivné slovo, které nám předvádí, má šmrnc, sedí uprostřed vtipu na některý lidský a božský paradox – lásku, spravedlnost, peníze. Jazyk zaniká, ale židovský vtip je věčný, protože se posmívá a přitom laskavě a moudře pokyvuje hlavou. Vždyť vše je jinak. Není snad člověk komický i tragický zároveň, nepřipadá nám svět někdy absurdní a nepotřebujeme se zasmát i přes slzy?

Svazek obsahuje básníkův deník z posledních měsíců jeho krátkého života.

Příběh Američana, který pro židovské vzezření, které mu dodávají brýle, je pronásledován rasistickou protižidovskou organizací, která se koncem druhé světové války pod vlivem nacismu rozšířila po Spojených státech. Muž se nejprve brání a vysvětluje, že není žid, potom začíná přemýšlet, chápe absurdnost nenávisti vůči židům a nalézá východisko: Přestává se hájit a staví se do řad pronásledovaných.

Kniha obsahuje hlavně básně z let 1938–1939, deníkové záznamy, výpisky z četby a popisy snů.

Kniha rozhovorů s dlouholetým ředitelem Městských divadel pražských o životě a divadle.

Leo Rosten, autor této knihy i nezapomenutelného pana Kaplana, o jidiš prohlásil: "Jidiš je Robin Hood mezi jazyky. Krade lingvisticky bohatým, aby obdaroval chudá ptáčata." Doplněné vydání knihy, která ve zkrácené podobě již potěšila mnoho českých čtenářů, je jakýmsi slovníkem, v žádném případě však suchopárným, ale naopak velmi živým, moudrým a zábavným. Slovník jidiš výrazů posloužil k veselému portrétu dnes již polozapomenutého jazyka s osobitou květnatostí a expresivitou, doplněnou řadou židovských a jidiš příběhů a anekdot. Čtenář brzy zjistí, jak mnoho slov, která každodenně používá, přešlo do češtiny z jidiš, co to znamená, když se o někom řekne, že je mešuge nebo naopak chacham, co je to šofar a kde je Gehena.

Obsahují všecky tři deníky, které si psal od 10. ledna 1939 až do své smrti - v předvečer svých 22 narozenin, kdy jej náhodou zachytila na ulici německá sanitka a vlekla jej několik desítek metrů po dlažbě. Za dva dny na to, 1. září 1941, Jiří Orten zemřel. Jeho deníky vyšly - jako většina jeho díla - po druhé světové válce.