John Fowles Knihy

Literární esej se zabývá vztahem lidí vůči přírodě, v němž se projevují povahová založení jedinců. Lidé měli odjakživa nedůvěřivý vztah vůči volné přírodě a stejně tak i vůči "divokým" složkám lidské povahy, jež představují vše, co je v člověku nezvládnuté, podprahové, ne-vědomé. Snaha pojmenovat svět a utřídit jej do přehledných kategorií je důkazem toho, jak člověk usiloval o to podrobit si okolní svět a vnést do něho svá kritéria užitečnosti. Z Fowlesových rozborů uměleckých děl vyplývá, že příroda byla po staletí vnímána jako oblast pro člověka nebezpečná svojí nepřehledností a divokostí, a představovala tudíž protiklad civilizovaného společenství lidí s jejich potřebou řádu a přehlednosti.

Román Mág (The Magus, 1965) je nejrozsáhlejší prozaické dílo Johna Fowlese. V roce 1977 se román dočkal přepracovaného vydání s autorskou předmluvou. Mág se patrně nejvýrazněji ze všech Fowlesových literárních textů vzpírá jednoznačnému žánrovému zařazení a interpretaci – v předmluvě k přepracovanému vydání autor sice prozradil původně zamýšlený titul knihy, The Godgame, Božská hra, čímž částečně naznačil určité interpretační možnosti, přiznal se k některým literárním i neliterárním inspiracím, zároveň ale přirovnal román k psychologickému testu bez jediného „správného“ řešení. Příběh mladého středostavovského absolventa literárních studií na Oxfordské univerzitě Nicholase Urfa začíná a končí v Londýně, jeho převážná část se však odehrává na relativně izolovaném řeckém ostrově Fraxos (řecky „Oplocený ostrov“), kam Nicholas přijíždí vyučovat angličtinu na chlapecké internátní škole. Osamělý a stereotypní život Nicholase přivede k setkání s řeckým boháčem Mauricem Conchisem, obývajícím vilu na jednom z mysů ostrova. Conchis postupně Nicholase zapojuje do mnoha peripetií jakéhosi experimentálního dramatu, zároveň uhrančivého i nelítostného, v němž se stírají hranice mezi realitou a fantazií a řád vymezený běžnými pravidly lidského chování přestává platit.

Hlavním hrdinou, osobitého a experimentálními prvky nabitého „psychothrilleru“ z roku 1963, je psychopatický sběratel motýlů Frederick Clegg, jenž hříčkou náhody získá nemalý obnos, díky tomu si zakoupí nový dům, kam unese a kde vězní krásnou a nadanou studentku malířství Mirandu Greyovou – nechci jí ublížit, chce ji jen vlastnit. Struktura této Fowlesovy prózy je vybudována na střídání dvou působivých vnitřních monologů a především Mirandino vyprávění, jež je pro celou knihu ústřední, vyjevuje děs a absurditu celé situace – stále jasněji se totiž ukazuje, že není vůbec jisté, kdo je zde vězeň a kdo věznitel. Klinicky přesná studie chování člověka a výstavba románu s paralelou k Shakespearově Bouři fascinuje nejen svou bizarní zvráceností, ale i jako alegorie dobra a zla nebo studie niterných muk a vnitřního pekla vychýlené obsese, sublimované do hrozivých a pro okolí nebezpečných libůstek.

Aristos je knihou poznámek a myšlenek, které se autor snažil vyjádřit v sumarizaci toho, čemu věřil a čím se řídil v životě i při psaní svých stěžejních knih (Sběratel a později i Mág). Do názvu ukryl víru, že žijeme to nejlepší, nebo nejlepší možné, co se v dané situaci žít dá. I když kniha (druhé, upravené vydání) vznikla před čtvrtstoletím, její poselství je stále platné. „V knize Aristos je mým prvořadým zájmem chránit svobodu jednotlivce proti hrozbě všech tlaků, které ho v našem století nutí k tomu, aby se přizpůsobil. Jedním z takových tlaků, který působí na nás na všechny, a zvlášť na ty, kteří se dostali do veřejného povědomí, je snaha označit člověka tím, za co dostává peníze a získává slávu – označit ho jako to, k čemu ho jiní lidé nejvíc chtějí využít. Řekneme-li o člověku, že je instalatér, popisujeme pouze jednu stránku jeho osobnosti a zároveň celou řadu jiných stránek zamlžujeme. Jsem spisovatel a nestojím o žádné konkrétnější vězení, než je to, které jsem sám vyjádřil pomocí tištěných slov. Z osobního hlediska jsem tedy tuto knihu napsal hlavně proto, abych oznámil, že nehodlám vstoupit do klece s visačkou romanopisec.“ John Fowles

Děj se odehrává po roce 1867 v atmosféře sociálního, politického i intelektuálního neklidu, který předznamenává konec zlatého věku viktoriánské éry. Hrdina je zasnoubený s půvabnou a společensky vhodnou dívkou, ale dopustí se společensky neodpustitelného přečinu – zasnoubení zruší,protože se náhle zamiluje do záhadné, lidskými řečmi opředené ženy. Svou nezvyklou tvůrčí metodou, oscilující na hranici beletrie a sociálně psychologické studie s volnými autorskými vstupy, navazuje Fowles na nejlepší tradice klasického anglického románu.

Román jednoho z nejuznávanějších britských spisovatelů 20. století Johna Fowlese pochází z roku 1977. V kontextu Fowlesovy tvorby – po uvedení titulů Sběratel (1963), Mág (1966) a Francouzova milenka (1969) – jde o jakousi novou románovou stavbu. Autor, který se tímto textem obrací k současnosti, se pokusil o vnitřní zúčtování se sebou samým, se svou generací, se svou zemí (Británií 50., 60. a 70. let). Realistická epičnost, jíž užil, bravurně vykresluje portrét britského intelektuála, který se pokouší o hledání umělecké i osobní identity. Hlavní hrdina, úspěšný dramatik a scenárista Daniel Martin, jeho přítel a nadaný filosof Anthony Mallory, sestry Jane a Nell – to jsou postavy, vystupující ve Fowlesově příběhu, který lze chápat i jako studii rozpadajícího se manželství. Ovšem nejenom to. Základní dějová linie je dotvářena úvahami a komentáři, ryze autorskými pasážemi a glosami na dané téma – vstupy, které činí z prostého příběhu intelektuální záležitost.

Soubor pěti povídek současného anglického autora.

Náročný, čtenářsky velmi atraktivní a mnohovrstevnatý román z roku 1985 jednoho z předních současných anglických romanopisců. Fowles v celém svém díle spojuje intelektuální náročnost s postupy moderní literatury. V románu "Larva" zachycuje jednu epizodu z dějin protestantského sektářství – zrod takzvaných "shakerů", jinak známých jako Společnost věřících v Kristův druhý příchod (The United Society of Believers in Christ´s Second Coming). Tato historická dimenze se však prosazuje až v závěru a je vysvětlením celého – jinak poněkud tajuplného příběhu.

Literární hříčka je složitě komponovaným dialogem autora a jeho múzy Erató, která na sebe bere různé ženské podoby. Svrchovaně ironický vypravěč píše o zrození autorského subjektu, o autonomii literární postavy, jeho autorské "já" se rodí s textem a je jím v závěru opět pohlceno. Totéž se děje s jeho múzou, která zpočátku v podobě lékařky nebo zdravotní sestry autora alternativně léčí sexem, posléze se mění v řeckou múzu, punkovou rockerku a militantní feministku,a v těchto podobách vede s autorem hravý dialog.Kniha je svědectvím o románovém světě, který byl stvořen slovem a sám se postupně odepsal.