Zdeněk Frýbort Pořadí knih

Předkládaný svazek shromažďuje několik esejů o české literatuře vzniklých za posledních 40 let. Střídají se v něm stati o jezuitské próze 17. století a Komenském, o české avantgardě, vždy nazírané v kontextu ostatních evropských avantgard oněch let, o Holanově tvorbě zkoumané z neobvyklého hlediska tematického (dopisy, pohlednice, telegramy…), či o několika Hrabalových románech ze sedmdesátých let, až po angažovanější kritické příspěvky zaměřené na současné dění, jejichž cílem je objasnit jak tajemná léta v činnosti M. Kundery, tak neutěšený stav bohemistiky v Itálii a (v důsledku toho) i velmi nekvalitní literární překlady z češtiny. V knize se prolínají – tak jak by se podle autora mela pěstovat zdravá literární kritika – podrobnější rozbory s volnějšími divagacemi, dlouhodobé vyhlídky i detailní záběry, zapomenuté postavy (jako pražský Nemec Paul Adler a jeho krátký román Totiž) i přední osobnosti jako Komenský a jeho Labyrint světa, K. Teige nebo V. Nezval (a jeho půvabná Valerie a týden divů). Především však v knize mají neustále svrchovanou převahu rozkoš z textů (i těch třeba druhořadých a pozapomenutých), okouzlení básnickým slovem a ony pozemské vášně, jež tolik fascinovaly avantgardní generaci meziválečnou: koláž, film, tradice černého románu, manekýny, „rozmnožený“ obraz ženy, Fantômas…

Slavný protiválečný román Kůže je skvělým dokladem autorova stylu: nezaměnitelné kombinace reálného, dokumentaristicky přesného pozorování s tvůrčí nadsázkou, mnohdy záměrně vykreslující obrazy, jež hraničí s bizarností či absurditou. Jde o postup, který nejpřiléhavěji vyjadřuje Malaparteho téma –⁠ rok 1943, obsazení Itálie spojeneckými vojsky, doba, v níž staré hodnoty vzaly definitivně za své a nové byly teprve klopotně hledány, období mravního vakua... Neapol byla prvním osvobozeným evropským městem. Ovšem v čase, kdy zavládlo všeobecné nadšení nad koncem kruté války, si Malaparte položil otázku po ceně znovunabyté svobody a odpověď, k níž ve své knize dospěl, není jednoznačná. Střet vítězů a poražených (či osvoboditelů a osvobozených) je mnohem více střetem kultur a civilizací než zbraní. Proto má poválečná Itálie v autorově podání místy charakter až apokalyptický. A v tomto smyslu je třeba též chápat i závěrečnou, zdánlivě paradoxní větu románu: „Vyhrát válku je hanba.“ V roce 1981 natočila režisérka Liliana Cavaniová podle Kůže film s Marcellem Mastroiannim v hlavní roli.... celý text

Foucaultovo kyvadlo, kovová koule zavěšená na drátě dlouhém 54 m, bylo uvedeno do chodu v rozce 1851 v pařížském Panthéonu a mělo podat důkaz zemské rotace. V Ecově druhém úspěšném románu má kyvadlo přispět k rozluštění historického hlavolamu, Plánu všeobecného spiknutí, jež má ovládnout svět. Poznámka překladatele a vysvětlivky: Zdeněk Frýbort Doslov: Daniela Hodrová... celý text

Kapesní oboustranný italsko-český a česko-italský slovník se stručnou gramatikou v pevné vazbě.

V románu se autor slavného Jména růže opět vrací do středověku. Vesnický uličník Baudolino, rodák ze severní Itálie, se v lese setkává s Fridrichem Barbarossou. Netuší, s kým má tu čest, a prorokuje vítězství Barbarossy v nastávající bitvě. Král si Baudolina oblíbí, ujme se jej a posílá ho na studia do Francie, kde chlapec začíná spolu s dalšími spřádat své sny o tajemném křesťanském království Kněze Jana, ležícím kdesi daleko v Asii. Paděláním Janova dopisu zavdá podnět ke křížové výpravě, na níž Barbarossa umírá, ale Baudolino pokračuje v putování krajinou obydlenou monstry středověkých bestiářů. Přeložil Zdeněk Frýbort.

Sémiotický pohled na svět. Kniha textů italského spisovatele, literárního kritika, sémiotika, držitele ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Uspořádal Jiří Fiala, z angličtiny a francouzštiny přeložil Jiří Fiala, z italštiny Zdeněk Frýbort. Výt. č. 1-50 číslovány a podepsány autorem.

Lucio, mladý spisovatel a překladatel Heinricha von Kleista, cítí v sobě blíže neurčené zoufalství a marnost; uvažuje dokonce o sebevraždě. V letovisku na Capri se seznámí s Němkou Beate, manželkou nacisty, jakousi ženou dvou tváří: její chladnou podobu Lucio platonicky zbožňuje, tou erotickou se nechá svádět. Tento vztah, stále kolísající mezi skutečností a snem, mezi láskou a smrtí, hrdina popisuje, analyzuje a řeší až do konečné tragédie. Podstatnou roli hraje také doba děje: rok 1934, kdy v Itálii vládne fašismus a v Německu právě probíhá dramatická noc dlouhých nožů. Komorní psychologicko-filozofický román je plný psychoanalytických úvah, literárních reminiscencí i zvláštních absurdních situací, do nichž je čtenář obratně vtahován, aby se stal jejich zaujatým pozorovatelem či překvapeným účastníkem.

Příběh bratrů Karla a Wilhelma Humannových, objevitelů slavného Pergamského oltáře - světu kupodivu téměř neznámých - začíná v druhé polovině devatenáctého století v Turecku a děj se uzavírá roku 1945 v hořícím Berlíně. Karla, mladého berlínského inženýra, fascinuje Řecko, jeho chrámy a kultura. Odjíždí do Malé Asie, objevuje Cařihrad a Smyrnu, ponořuje se do snového kouzla orientálních uliček, plných tajemně krásných žen, pod modrozlatými kupolemi hledá krásku, kterou zahlédl jen na okamžik, a pak mu zmizela jako přízrak. Zdá se mu, že se před ním zjevuje neznámý svět starých mýtů, a on při odhalování monumentálního Diova oltáře jako by prožíval život dávného sochaře, cítil jeho lásky, smutky i závrať tvoření.