Božena Cibulková

Narodila se 6. 7. 1914 jako Božena Čulíková v obci Svébohov na Šumpersku. Zde také prožila dětství a mládí. Pocházela z chudé nemajetné rodiny. Jako běžné venkovské děvče byla vychována v katolickém křesťanství. Od svého okolí se odlišovala snad jen tím, že při bohoslužbách prožívala hlouběji svoji víru. Ve čtyřicátých letech se u ní projevily první ojedinělé náznaky mimosmyslového vnímání, které si tehdy neuměla vysvětlit. Po skončení druhé světové války se přestěhovala s rodiči do pohraniční obce Malá Morava. Začala se zajímat o duchovní a filosofické stránky života. Svými příbuznými byla přivedena do duchovního kroužku v Boskovicích. Zde se seznámila se svým budoucím manželem Františkem Cibulkou, který u ní rozpoznal mimořádné duchovní schopnosti a všestranně ji podporoval. Po svatbě se k němu do Boskovic přestěhovala. Během jejich pětiletého manželství se u ní rozvinula mimořádná schopnost komunikace s duchovními sférami bytí. Jak sama toto období charakterizovala: „Rozhrnula se přede mnou opona neviditelna a začala jsem vnímat andělský svět.“ Nejmocnějším impulsem pro ni bylo zjevení vzkříšeného Ježíše Krista a začátek niterného přijímání jeho Slova, které prožila ve velkém vidění 2. února 1950. Po tomto zážitku nebyla sedm dní schopna ničeho jiného, než ležet na lůžku, přičemž nejedla ani nespala. Později nazvala tuto dobu jako jistou formu zasvěcení. Pod dojmem dalších vidění opustila boskovické duchovní společenství a začala nacházet samostatnou cestu. Vytvořila se okolo ní hrstka vděčných posluchačů a příznivců, především z některých členů rodiny a známých, kteří také odešli ze zmíněného kroužku. I při dalších spojeních s duchovním světem upadala do vytržení a ztrácela kontakt s běžnou skutečností. Když se probrala přátelé ji posadili ke stolu s psacími potřebami a ona zapisovala, co viděla a slyšela. Postupně se však naučila takové stavy zvládat a přijímala vidění a sdělení v bdělém stavu, takže duchovní vhledy rozšiřovaly její vnímání hmotné reality o nové rozměry a dohromady s ní vytvářely celistvější a smysluplnější obraz bytí. Duchovní sdělení měla málokdy osobní zaměření nebo poslání, od samého počátku se vyznačovala univerzálním charakterem týkajícím se celosvětových problémů a života celého lidstva. Často obsahovala poselství o nastávajícím novém duchovním věku lidstva, poslání slovanských národů a zvláštní úloze českého národa v tomto dění. Nejdůležitějším středem, ohniskem a ústřední postavou všech Boženkou přijatých sdělení a proroctví je však Ježíš Kristus. Byl jí ukázán jako skutečný univerzální Spasitel, stále živý a činný pro záchranu nejen celého lidstva, ale také všeho pozemského tvorstva, dokonce celého vesmíru. Jak často opakovala, nyní nastal čas jeho obnovené mise u lidstva. Také celé společenství, které se kolem Boženky a díla, jež snesla do pozemské roviny, vytvořilo, bylo důsledně, ale zcela svobodně a přirozeně, kristocentrické, to znamená křesťanské. Přátelé pomáhali rozmnožovat její sdělení a texty se začaly šířit samizdatem. Tak se rozrůstal i okruh čtenářů, příznivců a pomocníků. Po úmrtí manžela Františka se Boženka odstěhovala zpět ke své sestře do Malé Moravy. Po nějakém čase získala byt v moravské Mohelnici, kde strávila nejdelší období svého života – prožila a napsala největší část díla. V nedalekém sousedství svých příbuzných žila zcela sama, nikoli však opuštěně. Její byt se stal místem neustálých setkávání lidí od nejbližších duchovních přátel a spolupracovníků přes nesčetné množství návštěvníků, kteří se s ní toužili setkat a navázat přátelství až po oponující diskutéry či zvědavé, kteří vyhledávali jen něco zajímavého a mimořádného. Všechny pohostinně přijímala s odzbrojující upřímnou laskavostí přesto, že jí byl často již při jejich vstupu vnitřně zjeven jejich duchovní stav i to, proč přicházejí. Téměř každému nabídla tykání, a proto jí nikdo neříkal jinak než „Boženka“. Toto jméno, bez sebemenšího náznaku nasládlosti zdrobněliny, nejlépe a přirozeně vystihovalo její povahu. Osobní setkání s ní snad ve všech zanechávalo hlubokou stopu. Byla vzácným příkladem člověka, který vás od začátku setkání a rozhovoru zcela naplno vnímá a věnuje se jen vám. Když do takového setkání vstoupily přímé vize ze života dotyčného člověka a hluboké souvislosti jeho osudu, které se před jejím vnitřním zrakem objevily a ona je tlumočila, bylo možné zažívat zázraky bourání bariér nedůvěry, hluboké vnitřní osobní zpovědi, stavy neobyčejného duševního porozumění a souznění. Ačkoli byla po zevní stránce velmi nenápadná, skromná a mírná, v jejích slovech, zejména, když mluvila o duchovních otázkách, byla vnitřní jistota a až nepřekonatelná autorita, jejíž zdroj se dal tušit mimo ni. Boženka neměla přímé léčitelské schopnosti, ale kdo poznal sílu její modlitby, byť vyslané na dálku, ví, jak mocné bylo její charisma. Jestli byl někdo ztělesněním lásky a jakési civilní, každodenní svatosti – byla to Boženka. Její láskyplnost se projevovala i ve vztahu k jiným duchovním proudům a aktivitám. Všech si vážila a snažila se na nich vidět především kladné stránky. Cenila si i všech světských aktivit – ekologických, společenských, kulturních – které přesahují úzké osobní životní zaměření a přispívají ke kladnému vývoji lidského společenství. Bylo jí však ukázáno, že největší díl zodpovědnosti za stav lidstva a světa v minulosti spočíval na křesťanství a stejná zodpovědnost, že spočívá na křesťanství, v nejširším významu tohoto pojmu, i dnes a v budoucnosti. Oceňovala všechny církve, přestože si byla dobře vědoma jejich nedostatků i pochybení, o jejichž hlubokých souvislostech se jí mnohdy dostalo vnitřního poučení. Často opakovala duchovní sdělení, které v tom smyslu na adresu církví přijala: „Je to všechno dobré, ale pro dnešní kritický stav lidstva slabé – slabé – slabé.“ Společenství, které Boženka vytvořila však nebylo jen pasivním příjemcem jejích sdělení, postupně začala přijímat i pokyny k duchovní práci a přímo diktované modlitby, které se staly hlavním těžištěm aktivní duchovní činnosti. Později přibyly takzvané duchovní služby, specificky zaměřené na konkrétní stránky života. O jejich účinnosti se mnozí přesvědčili. Od roku 1973 dostalo společenství z duchovního světa nové impulsy k intenzivnější práci, začalo se scházet nejen na malých místních modlitebních setkáních, ale nově na pravidelných, sedmkrát ročně konaných duchovních dnech nazvaných Dny Boží. Zde již účast dosahovala počtu padesát až sto osob, celkový počet lidí napojených na tyto aktivity byl však větší. Sjížděli se z celého tehdejšího Československa, scházeli se podobně jako politický disent po domech a bytech přátel. Podstupovaly tím nemalé riziko případného pronásledování ze strany státní moci pro nepovolené náboženské aktivity. Přes dvojí vyšetřování ze strany StB v jeho řadách, společenství dál pokračovalo ve své činnosti. V roce 1988 a na jaře roku 1989 Boženka přijala z duchovního světa v symbolických obrazech předzvěst nastávajících změn a zaznamenala ji. To je také důkazem, že tyto nečekané změny nebyly plánovány lidskou stranou a už vůbec nebyly nějakým komplotem bývalých struktur. Nastaly jako zásadní kladný dějinný zlom, dlouho připravovaný v duchovních oblastech bytí. Společenství, které působí dodnes, je svým složením pestré a v nejširším pojetí ekumenické. Sešli se zde křesťané běžných církevních směrů, katolíci, evangelíci, ale i neorganizovaní křesťané, stoupenci východních duchovních nauk, antroposofie a další. Není zaměřeno vysloveně na osobní duchovní cestu. Postupně se vyvinulo především jako společenství duchovní služby. Osobní duchovní cesty se předpokládají jako součást této duchovní služby, mohou však být různé a Boženka je vždy nechávala na svobodě jednotlivce. Nikdy nikoho, nenutila aby vystoupil ze své církve či společenství nebo opustil svojí dosavadní osobní duchovní cestu. Jen každý směr dovedla výstižně okomentovat a zhodnotit podle svého vnitřního poznání. Rozhodující bylo vždy sjednocení se na společných duchovních službách, které mají svojí vnitřní inspirací danou Kristem schopnost odvracet kritické situace lidstva, jež prožíváme, a napomoci přiblížení nového duchovního věku. Boženka Cibulková odešla na druhý břeh života 2. 12. 1995. Od padesátých do devadesátých let napsala dílo, které strojopisně přepsáno má rozsah více než tři tisíce stran. Její vhledy zasahovaly do zásvětí zemřelých i oblastí duší vykoupených, úrovní duchů snížených i svatých andělů, ale především do sfér Božské Moudrosti, Vůle a Lásky. Zachycovala i projevy svrchovaného Absolutna – samotného Boha, pro ni vždy projevujícího se jako Božský Logos – Kristus. Zní to neuvěřitelně, ale tato žena byla po více než čtyřicet let v téměř neustálém živém kontaktu s těmito duchovními dimenzemi. Byla přesto vždy skromná a pokorná a svůj dar přijímala jako něco, co se v budoucnosti rozvine u všech lidí. Říkala: „Jenom jsem vás všechny trochu předešla.“ Po zevní stránce zůstala Boženka vždycky katolickou křesťankou, navštěvovala pravidelně bohoslužby, hluboce prožívala svaté přijímání, zpívala ve farním sboru a na pohřbech. Ve farnosti však její mimořádné duchovní dary a schopnosti zůstaly, mimo několika přátel, věřícím i duchovním po celý její život nepoznané. Zakusila mnohokrát, jak je těžké být prorokem ve vlastním domě. Přesto na jejím pohřbu místní farář ve své promluvě na rozloučenou mimo jiné řekl, že jinou tak zbožnou ženu za svého života nepoznal. Škoda, že v křesťanských církvích dosáhla jen soukromého ocenění několika jedinců. Oficiální církevní kruhy jsou k jejímu dílu částečně odmítavé, částečně rezervované, většinou však především neinformované. Její vnitřní poznání přesahuje církevní věrouku. Stala se prorokem a učitelkou nového esoterně pojatého křesťanství, jehož stěžejní myšlenkou je, že spása, kterou přinesl Kristus plyne z Lásky univerzální a má univerzální a kosmický rozměr. Univerzální spása je v konečném bodu pouti stvořením údělem všech bytostí, v daleké kosmické perspektivě dokonce i duchů snížených a démonických. Takto pojaté křesťanství obsahuje také jako samozřejmost poznání, že vývoj lidských bytostí probíhá v opakovaných cyklech opětovného pozemského narození, což ji sbližovalo s duchovností Východu. Nejednou mluvila i o globálním ekumenismu: „Spojení duchovních směrů Západu a Východu nastane až křesťanství přijme reinkarnaci jako součást svého učení a Východ přijme Krista jako svého Spasitele.“ Ctitelům východních duchovních nauk a směrů však neopomněla nikdy zdůraznit, že Ježíš Kristus není jen jedním z avatarů či bódhisattvů, jak se většinou domnívají, ale má výjimečné postavení – je skutečným Synem Božím, univerzálním Spasitelem všeho lidstva.