Eugen Brikcius Pořadí knih

V novém románu básník, esejista, iniciátor a režisér happeningů, mystifikátor a konceptuální umělec Eugen Brikcius experimentuje s „hudebností“ prózy – s jejím rytmem a „melodií“.

Něco na způsob Harryho Pottera, který strávil na škole v Bradavicích sedm let; a co rok, to jedna kniha. Brikcius sice složil svých sedm pohádek do jedné knížky, ovšem od napsání k vydání uběhlo daleko víc vody, skoro sedm krát sedm let. V tom ta podobnost, jinak ovšem v ničem. Brikciusovi hrdinové nejsou v Bradavicích, ale kouzel, čar avšelijakých podivností je kolem nich dost a dost.

Sbírka básní vídeňského básníka, ovšem pražského rodáka, prozaika, esejisty, režiséra happeningů, mystifikátora a konceptuálního umělce. Komika a grotesknost, jež se projevují autorovým mnohdy parodickým, nicméně osobitým stylem postaveným na důsledné rýmové stopáži, se stávají i v této sbírce jeho nejúdernějšími zbraněmi. Více než osmdesátiletý tvůrce udivuje v tomto opusu nezměrnou vitalitou, promítající se do radosti z psaní, která obrací na rub zažité literární i jiné kánony a nic jí není svaté: Franz Kafka soupeří s Maxem Brodem v češtině při italském pobytu, v poněkud bizarních pozicích se ocitnou i Tomáš Akvinský, Claude Monet či Francois Villon. Proto se zdá, že v duchu titulní proklamace se Brikcius rozešel spíše se zlostí, neboť přetrvává pocit opojení, které dává vale vzteku i smutku: "Někteří jsou jako živí, ostatní zas neduživí. Jsou-li jací živí vskutku, se vším seknou, klobouk smeknou a loučí se: Sbohem smutku."

Mnohovrstevný román s detektivní zápletkou a nesčetnými kulturními aluzemi je dílem jednoho z nejosobitějších českých básníků i prozaiků. Ze své sochy na pomezí Dolního Rakouska a Vídně vystoupí v civilní podobě svatý Leopold a předvede okolnímu světu, jak by mělo probíhat vskutku tvůrčí žití. Po Nepředmětné odyseji (2016) jde opět o detektivní román, nikoli však typu whodunnit, ale howdunnit. Leopold, vykazující autobiografické rysy autora románu, je protagonistou příběhu nezávislé tvorby, a to výtvarné i literární. Leopolda doprovázejí reálné postavy: Jindřich Chalupecký, Bohumil Hrabal, Saltykov-Ščedrin (omylem považovaný za Suchovo-Kobylina), Ivan Dubský, bratři Václav a Ivan Havlové, Magdalena Kožená a jim podobné. Napínavý příběh se odehrává v trianglu Praha, Londýn, Miláno (s několika zeměpisnými odbočkami). Drama se střídá s romancí, truchlohra s fraškou. Společným jmenovatelem veškerých dějů je však originalita, jež bývá jinak trademarkem Božího tvoření.

Začalo to v září 2014 s novým formátem kulturního magazínu Uni. Od té doby píše Eugen Brikcius měsíc co měsíc pro tohle médium své postily. Pak, v roce 2017, vyšlo prvních šestatřicet postil knižně. Tomáš Kubíček je označil v doslovu směle za „román o románu“. Tedy za šestatřicet minutových románů, které skládají background nebo pandán k Eugenově Nepředmětné odyseji. Tu můžeme číst jako jistou bilanci autorova života a díla: žitého díla a dělaného života. Prostě života učiněného dílem, fyziku povýšenou na metafyziku. Autorovi se ta žánrová škatulka náramně zalíbila. Bodejť by ne, když ve svých dosavadních titulech předvádí právě tohle: funkční žánrový mix, kde jsou v jedné řadě skočný verš, napínavé dějové vyprávění, aforistická zkratka, filozofická hloubka i esejistická šíře. A vždycky přes vybraná jména, napříč víc než dvěma tisíciletími času, napříč kulturami a živými i mrtvými jazyky, jako by ti spříznění volbou seděli s Evženem u jednoho stolu – právě teď a právě tady.

Das Leben als Kunstwerk – so erscheint es in den Werken von Eugen Brikcius. Im Zusammenhang mit seinem Schreiben fallen Begriffe wie Nonsens, Philosophie, Dada, Mystifikation … Mystifikation, die in der Auslegung des Künstlers eine tiefere Wahrheit aufdeckt. Postille ist ein Roman aus 36 Minutenromanen über den Roman und das Leben des Autors. 36 Texte, die vor Lebendigkeit und (Sprach-)Witz sprühen. Post illa verba erhellt der Autor ausgewählte Gedanken, Ereignisse, Erlebnisse, stellt sie zu neuen Collagen zusammen – immer wieder staunend über die unerwarteten Zusammenhänge im Leben. "Das Schlimmste zum Jedem kann es passieren, dass die Leute glauben, er spielte sein Double. Dann tauchen zwingend Zweifel auf, ob ich zum Beispiel ich bin. Im Übrigen könnte auch ich sie haben, entweder als mein Double oder als angeblich reales Ich."

Básník a filozof Eugen Brikcius vzpomíná na své kamarády a přátele: historiky umění a filozofy, malíře a sochaře, básníky a esejisty. Kniha skládá jedinečný portrét české kultury, hlavně poezie a filozofie, od 60. let minulého století po dnešek. Jsou to: Milan Balabán, Vladimír Borecký, Ivan Dubský, Jiří Gruša, Ivan Havel, Václav Havel, Ladislav Hejdánek, Bohumil Hrabal, Ellen Jilemnická, Ivan Martin Jirous, Svatopluk Karásek, Petr Král, Jiří Načeradský, Karel Nepraš, Jiří Němec, Rudolf Němec, Karol Sidon, Andrej Stankovič, Jan Steklík, Miloslav Topinka a desítka dalších. Svědčí o jejích proměnách i stálostech, o dramatickém vývoji i útěšných a úlevných okamžicích.