Petr Fantys Pořadí knih (chronologicky)

Jak už jsme u Juliana Barnese zvyklí, v jeho textech se elegantně propojuje román a esej. V tomto prozaickém díle jde o přátelský vztah mezi neúspěšným hercem a starší učitelkou Elizabeth Finchovou, která mu po své smrti zanechá knihovnu i poněkud záhadné osobní zápisky. Esejistická část se týká života Juliana Apostaty, římského císaře, který se pokusil zvrátit křesťanský vývoj své říše. Jakkoli pro Elizabeth Finchovou platí to, co pro předcházející autorova díla, dost možná je román jeho nejhlubším i nejradikálnějším textem, pokud jde o úvahy o historii a křesťanství či o koncepci alternativních dějin. Navíc jde o román vysoce aktuální, neboť v sobě odráží pochybnosti a roztříštěnost současného světa.

Nový Barnesův román je příběhem lásky mladého studenta a stárnoucí ženy se všemi důsledky, které přináší životům obou protagonistů. Stejně jako většina autorových románů je rozdělen do tří chronologicky následných částí, v nichž dochází k postupnému odhalování a prohlubování pohledu na osudový vztah. Milostný román na pozadí „drobného obrazu“ britské společnosti 60. let, včetně jejích zakořeněných klišé a prudérnosti.

Hukot času je fiktivní historií vztahu ruského skladatele Dmitrije Šostakoviče ke stalinskému systému – a obecně obrazem lidské svobody ve světě, kde je život v područí totalitního režimu. Hlavním motivem je jemná hranice mezi zbabělostí, neutralitou a statečností, která se v takovém světě vytváří – téma pro českého čtenáře a naši historii více než aktuální.

Vášnivá barvitá sága o osudu a zakázané lásce čerpající z tradic perské a židovské kultury je příběhem hodným Šeherezády, příběhem, který svým magickým realismem zaujme všechny příznivce Gabriela Garcíi Márqueze a Isabel Allende. Jedné hvězdné íránské noci spatří pětiletá Lili svou matku Anděla Roxanu, jak vychází na balkon, narostou jí křídla, vzlétne a mizí na noční obloze, nedotčená zákony přitažlivosti. Anděl Roxana zmizí bez rozloučení, beze slůvka vysvětlení, a nezanechá jedinou stopu po své existenci. Jádrem fascinujícího výpravného románu je Liliino pátrání po matce. Příběh sleduje Roxanu od narození jako dítě přinášející smůlu v drsném židovském ghettu v Teheránu, přes život v bohatém světě íránské aristokracie, živoření v tureckých nevěstincích až po nový život v Los Angeles. V sázce jsou Roxaniny naděje na štěstí, na únik z okovů tradic starého světa, naděje na nalezení odpuštění za ten největší z hříchů - touhu.

Poslední Barnesova próza Roviny života spojuje – jak to u něj bývá zvykem – „to, co ještě nikdo nikdy nespojil“, aby po textech Žádný důvod k obavám a Vědomí konce vznikla další z jeho meditací dotýkajících se tématu smrti. V nejnovější autorově knize se prolíná téma fotografie a balónového létání a milostný příběh jednoho z prvních vzduchoplavců Freda Burnabyho a slavné francouzské herečky Sarah Bernhartové s velmi osobními úvahami nad ztrátou milované bytosti.

Vtipná zamyšlení autora povídek o mužích ve člunu a na toulkách tentokrát míří do vlastních řad. Jerome Klapka Jerome v nich podrobuje trefné kritice to, čeho si Angličané tolik váží – střídmý pohled na věc a racionální úsudek. Čtenář se dozví, jak Angličan zvládá různé životní situace, jaký je prospěch otroctví, jak pečovat o ženy a jak je zvládat. Dvojjazyčný text s gramatickým a lexikálním komentářem pod čarou. Pro středně pokročilé. Komentář Jana Nováková. Obsah: O tom, jak pečovat o ženy a jak je zvládnout O umění rozhodnout se O tom, že dělat věci s rozmyslem je ztráta času O naší ušlechtilosti

Umberto Eco hovoří ve čtyřech poutavých přednáškách o své spisovatelské dráze. Svůj první – a nejslavnější – román Jméno růže vydal Umberto Eco, když mu bylo téměř padesát. Ve svých osmdesáti letech je tedy coby romanopisec vlastně mladíkem – a právě o tomto „romanopiseckém mládí“ pojednává jeho nová kniha. Se stylistickou elegancí sobě vlastní se v ní autor vyznává z celoživotní fascinace literaturou; ve čtyřech esejích nechává čtenáře nahlédnout do romanopiscovy kuchyně a zároveň předvádí svůj pověstný literárněteoretický a kritický um. S jeho použitím pak vysvětluje, proč nás literatura dokáže pohnout k slzám, v jakém smyslu „existují“ Anna Kareninová, Řehoř Samsa či paní Bovaryová, anebo proč musí být dobrá non-fiction vystavěna jako napínavá detektivka. Lze dodat, že podobně napínavě je vystavěna i jeho Zpověď. První vydání - překlad z angličtiny.

Jaký účinek má na způsob, jímž vnímáme okolní svět, každodenní přísun záběrů válečných konfliktů a lidského utrpení vůbec a k jaké emocionální a skutkové reakci nás podobné výjevy, zprostředkovávané televizní či počítačovou obrazovkou, v delší perspektivě vedou? Vyvolává pravidelný kontakt s obrazy bolesti druhých soucit, apatii, nebo dokonce sám násilí podněcuje? Přední americká autorka a kritička se ve svém nejnovějším knižním eseji zamýšlí nad dějinami zobrazování a vnímání násilí, bolesti a utrpení, jejich politickou a mediální manipulací i nad někdejšími vlastními úvahami o médiu fotografie a dospívá k novým, nezřídka krajně znepokojivým závěrům.

Aristos je knihou poznámek a myšlenek, které se autor snažil vyjádřit v sumarizaci toho, čemu věřil a čím se řídil v životě i při psaní svých stěžejních knih (Sběratel a později i Mág). Do názvu ukryl víru, že žijeme to nejlepší, nebo nejlepší možné, co se v dané situaci žít dá. I když kniha (druhé, upravené vydání) vznikla před čtvrtstoletím, její poselství je stále platné. „V knize Aristos je mým prvořadým zájmem chránit svobodu jednotlivce proti hrozbě všech tlaků, které ho v našem století nutí k tomu, aby se přizpůsobil. Jedním z takových tlaků, který působí na nás na všechny, a zvlášť na ty, kteří se dostali do veřejného povědomí, je snaha označit člověka tím, za co dostává peníze a získává slávu – označit ho jako to, k čemu ho jiní lidé nejvíc chtějí využít. Řekneme-li o člověku, že je instalatér, popisujeme pouze jednu stránku jeho osobnosti a zároveň celou řadu jiných stránek zamlžujeme. Jsem spisovatel a nestojím o žádné konkrétnější vězení, než je to, které jsem sám vyjádřil pomocí tištěných slov. Z osobního hlediska jsem tedy tuto knihu napsal hlavně proto, abych oznámil, že nehodlám vstoupit do klece s visačkou romanopisec.“ John Fowles