Román Rybí krev pokračuje v linii venkovských próz Jiřího Hájíčka a zavádí nás na jihočeský venkov přelomu 80. a 90. let 20. století. Hana se po patnácti letech v cizině vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala a snila o manželství a učitelství. Realita je však jiná; na vylidněné návsi je sama. Přesto se odváží podívat zpět a klást si otázky o svém životě a o lidech, kteří jí kdysi byli blízcí. Po čtyřicítce touží po uspořádání vlastních myšlenek a uzavření starých záležitostí, což se projevuje v setkáních s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko autor zkoumá českou vesnici dále. Rybí krev je příběhem rozpadu rodiny a vesnice v nových společenských podmínkách. Téma vysidlování a bourání obcí kvůli výstavbě jaderných elektráren je aktuální i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například v souvislosti s těžebními limity v severních Čechách. Rybí krev však není jen „zeleným románem“, ale především poutavým lidským příběhem tří kamarádek, jejichž osudy se rozprášily do světa. Silně se v něm ozývá touha po rodinné soudržnosti, lásce a odpuštění.
