Pavel Projsa Knihy

Světově proslulý román Alexandra Dumas je založen na policejních archivech Paříže a skutečné události nevinně odsouzeného ševce Françoise Picauda. Příběh se zabývá tématy moci, bezmoci, viny a vykoupení. Mladý námořník Edmond Dantès je prostřednictvím intriky uvězněn na pevnosti If, kde stráví 14 let. Během svého vězení se setká s abbé Fariou, který mu zanechá své jmění ve výši 13 milionů franků, ukrytých na ostrově Monte Christo. Po útěku z pevnosti a smrti abbého se Dantès stává hrabětem z Monte Christa a jeho cílem je pomstít se svým mučitelům, kteří se mezitím stali bohatými a váženými. Dumas nechává svého hrdinu jednat subtilně, když hrabě získává přízeň svých úhlavních nepřátel a činí je na sobě závislými.

Pozadí Dědictví tvoří jednak kanceláře ministerstva námořnictví, jednak domov ministerských úředníků Cachelina a jeho zetě Lesabla. Hlavním cílem manželství Lesablových je mít dítě, na jehož zrození je vázáno miliónové dědictví. Postup v úřadě, majetek, peníze a zase peníze určují smysl života těchto počestných pařížských měšťaků, ochotných připustit i nevěru, jen když dopomůže potomku a tím i k dědictví.

Dva romány ze Zolova 20 svazkového cyklu. První je lyrickou básní v próze o starém parku a současně protiklerikálním útokem. První román je výpravnou básní o konfliktu kultu přírody a vitalismu s křesťanským ideálem askeze, zkostnatělým v katolické dogma. Druhý je mistrovskym zobrazenímživota vysoké pařížské společnosti v 50. letech 19. stol., jejíž prohnilost pranýřuje.

Kniha rozdělená do dvou částí shrnuje příběhy naivity mladé Kristiny, která se svým manželem, kterého si vzala z rozumu a z přání rodičů, přijíždí do Auvergneského kraje. Její manžel zde založí lázně Mont-Oriol a zatímco vášnivě podniká, Kristina se zamiluje do rodinného přítele Brétigna. Její naivní láska je ale zrazena, všechny city musí ustoupit chladné vypočítavosti.

Plující město je román s autobiografickým nádechem a je vyprávěn v první osobě. Mísí se v něm autorovy skutečné zážitky s fikcí. K napsání románu ho inspirovala společná plavba s bratrem Paulem na do té doby největším parníku světa Great Eastern z Liverpoolu do New Yorku v roce 1867. Všechno svědčí o tom, že Verne byl lodí nadšen, přestože líčí i celou řadu drobných nehod a neštěstí plynoucích z ne zcela zvládnuté technologie výroby tak obrovského námořního kolosu (výtlak 18 915 tun, délka 210 metrů, šířka 25 metrů, počet cestujících 2996). Verne v lodi vidí vítězství lidského génia a pro její vybavenost a rozměry ji nazval plujícím městem. Autor do popisu lodi a svých zážitků z USA vložil drobný, ale dramatický milostný příběh ženy, která zešílí, když zjistí, že na palubě lodi je jak muž, kterého opravdu miluje, tak i její manžel, kterého nenávidí, a mezi oběma muži dojde k tragickému střetnutí.

Práce porovnává stylizaci dialogu francouzského originálu Maupassantovy povídky L’ Ivrogne (Opilec) z roku 1884 s pěti českými překlady vydanými v období od r. 1902 do r. 1997. Předmětem srovnávací analýzy jsou prostředky mluveného jazyka včetně dialektu, které se výrazně uplatňují v dialozích této povídky a jsou podstatné pro interpretaci Maupassantova textu. Analýze excerpovaného materiálu předchází popis a usouvztažnění mluvenostních variet češtiny a francouzštiny. To je důležitým předpokladem posouzení adekvátnosti překladu mluvenostních prostředků použitých v jednotlivých českých verzích povídky. Práce zohledňuje také vývoj estetických překladatelských norem v českém prostředí a jejich vztah k normě domácí beletrie, přičemž přináší nástin výrazných tendencí českého uměleckého překladu uplatňovaných při převodu prostředků mluvenosti ve sledovaném období. Analýza českých verzí povídky L’ Ivrogne opírající se o dobové jazykové příručky i diachronně zaměřené studie zaznamenává proměny pohledu na mluvenost v kontextu českého literárního překladu. Přináší také zjištění, že stylové charakteristiky textu tohoto klasika francouzské literatury reflektují především překlady z druhé poloviny 20. století.

Svazek obsahuje dvě povídky/novely (Plukovník Chabert, 1832; Dívka se zlatýma očima, 1835), o nichž J. O. Fischer v předmluvě napsal: „V plukovníku Chabertovi vidíme do detailu odpozorovaný systém kapitalistického soudnictví, v kterém není nutno být nepoctivý a obcházet zákony, ale v němžzákony a celé právní a soudní zřízení jsou přímo zařízeny tak, aby sloužily tomu, kdo chce okrást, podvést, doběhnout druhého, kde práva se může dovolat jen ten, kdo na to má. Význam druhého dílka, Dívky se zlatýma očima, nespočívá v jeho smyšleném ději, avšak v bystrém úvodním rozboru buržoasní společnosti.“