Pavel Projsa Knihy
Pozadí Dědictví tvoří jednak kanceláře ministerstva námořnictví, jednak domov ministerských úředníků Cachelina a jeho zetě Lesabla. Hlavním cílem manželství Lesablových je mít dítě, na jehož zrození je vázáno miliónové dědictví. Postup v úřadě, majetek, peníze a zase peníze určují smysl života těchto počestných pařížských měšťaků, ochotných připustit i nevěru, jen když dopomůže potomku a tím i k dědictví.
Dva romány ze Zolova 20 svazkového cyklu. První je lyrickou básní v próze o starém parku a současně protiklerikálním útokem. První román je výpravnou básní o konfliktu kultu přírody a vitalismu s křesťanským ideálem askeze, zkostnatělým v katolické dogma. Druhý je mistrovskym zobrazenímživota vysoké pařížské společnosti v 50. letech 19. stol., jejíž prohnilost pranýřuje.
Kniha rozdělená do dvou částí shrnuje příběhy naivity mladé Kristiny, která se svým manželem, kterého si vzala z rozumu a z přání rodičů, přijíždí do Auvergneského kraje. Její manžel zde založí lázně Mont-Oriol a zatímco vášnivě podniká, Kristina se zamiluje do rodinného přítele Brétigna. Její naivní láska je ale zrazena, všechny city musí ustoupit chladné vypočítavosti.
K napsání románu Plovoucí město inspirovala Julese Vernea jeho společná plavba s bratrem Paulem v roce 1867 z Liverpoolu do Ameriky, kterou prožil na palubě v té době největšího parníku světa Great Easternu. Verne svou cestu zpracoval do podoby autobiografického románu, ve kterém lze jen velmi těžko oddělit od sebe pravou skutečnost a literární fikci.
Práce porovnává stylizaci dialogu francouzského originálu Maupassantovy povídky L’ Ivrogne (Opilec) z roku 1884 s pěti českými překlady vydanými v období od r. 1902 do r. 1997. Předmětem srovnávací analýzy jsou prostředky mluveného jazyka včetně dialektu, které se výrazně uplatňují v dialozích této povídky a jsou podstatné pro interpretaci Maupassantova textu. Analýze excerpovaného materiálu předchází popis a usouvztažnění mluvenostních variet češtiny a francouzštiny. To je důležitým předpokladem posouzení adekvátnosti překladu mluvenostních prostředků použitých v jednotlivých českých verzích povídky. Práce zohledňuje také vývoj estetických překladatelských norem v českém prostředí a jejich vztah k normě domácí beletrie, přičemž přináší nástin výrazných tendencí českého uměleckého překladu uplatňovaných při převodu prostředků mluvenosti ve sledovaném období. Analýza českých verzí povídky L’ Ivrogne opírající se o dobové jazykové příručky i diachronně zaměřené studie zaznamenává proměny pohledu na mluvenost v kontextu českého literárního překladu. Přináší také zjištění, že stylové charakteristiky textu tohoto klasika francouzské literatury reflektují především překlady z druhé poloviny 20. století.
