Pavel Projsa Knihy

Třetí svazek obsahuje 5. a 6. díl. ,,Na konci knihy Edmond Dantés již sytý pomsty jde tak daleko, že obdaří věnem slečnu de Villefort, dceru svého nepřítele, která si vezme Morrela, syna jeho přítele. Ale když oba mladí novomanželé chtějí poděkovat Monte Cristovi, svému dobrodinci, a ptají se jeho námořníka, kde je hrabě a Haydée, Jacopo ukáže rukou k obzoru: ,Oči mladých lidí se upřely k čáře označené námořníkem a na tom temně modrém rozmezí, jež oddělovalo nebe od Středozemního moře, zpozorovali bílou plachtu velikou jako peruť racka...' "

Zkrácený, pro děti středního školního věku upravený dobrodružný román líčící osudy zrazeného milence Edmonda Dantese. Zrada, jež byla nejen příčinou Edmondova uvěznění, ale způsobila i ztrátu milované Mercedes, si říká o potrestání. Po čtrnácti letech, které strávil v pevnosti If, má možnost pomstu realizovat. Vyprávění je opravdu hodně zjednodušeno, poměrně velké množství textu z originálu je vypuštěno. Vše podstatné však zůstává zachováno tak, aby byly uspokojeny nároky dětského čtenáře. Vydáno též jako rozhlasová dramatizace.

Pozadí Dědictví tvoří jednak kanceláře ministerstva námořnictví, jednak domov ministerských úředníků Cachelina a jeho zetě Lesabla. Hlavním cílem manželství Lesablových je mít dítě, na jehož zrození je vázáno miliónové dědictví. Postup v úřadě, majetek, peníze a zase peníze určují smysl života těchto počestných pařížských měšťaků, ochotných připustit i nevěru, jen když dopomůže potomku a tím i k dědictví.

Sergej Mouret po složení kněžských slibů odjede na farnost v zapadlé francouzské vesnici Artaud. Do nové práce, kterou vnímá jako poslání, se vrhne s nadšením. Pro místní je ale mnohem důležitější každodenní starost a boj o chléb vezdejší, kterého mají tak málo, než rozjímání nad božskou dokonalostí a Panenkou Marií. Vše se náhle změní, když abbé Mouret při návštěvě sousedního panství zahlédne krásnou správcovu schovanku Albínu… První vydání románu čtenáře zaskočilo – všichni totiž čekali další Zolovo drsně naturalistické dílo. Místo něj dostali jímavý lyrický příběh psaný stylem, který neztrácí svěžest ani v dnešní době.

Kniha rozdělená do dvou částí shrnuje příběhy naivity mladé Kristiny, která se svým manželem, kterého si vzala z rozumu a z přání rodičů, přijíždí do Auvergneského kraje. Její manžel zde založí lázně Mont-Oriol a zatímco vášnivě podniká, Kristina se zamiluje do rodinného přítele Brétigna. Její naivní láska je ale zrazena, všechny city musí ustoupit chladné vypočítavosti.

K napsání románu Plovoucí město inspirovala Julese Vernea jeho společná plavba s bratrem Paulem v roce 1867 z Liverpoolu do Ameriky, kterou prožil na palubě v té době největšího parníku světa Great Easternu. Verne svou cestu zpracoval do podoby autobiografického románu, ve kterém lze jen velmi těžko oddělit od sebe pravou skutečnost a literární fikci.

Práce porovnává stylizaci dialogu francouzského originálu Maupassantovy povídky L’ Ivrogne (Opilec) z roku 1884 s pěti českými překlady vydanými v období od r. 1902 do r. 1997. Předmětem srovnávací analýzy jsou prostředky mluveného jazyka včetně dialektu, které se výrazně uplatňují v dialozích této povídky a jsou podstatné pro interpretaci Maupassantova textu. Analýze excerpovaného materiálu předchází popis a usouvztažnění mluvenostních variet češtiny a francouzštiny. To je důležitým předpokladem posouzení adekvátnosti překladu mluvenostních prostředků použitých v jednotlivých českých verzích povídky. Práce zohledňuje také vývoj estetických překladatelských norem v českém prostředí a jejich vztah k normě domácí beletrie, přičemž přináší nástin výrazných tendencí českého uměleckého překladu uplatňovaných při převodu prostředků mluvenosti ve sledovaném období. Analýza českých verzí povídky L’ Ivrogne opírající se o dobové jazykové příručky i diachronně zaměřené studie zaznamenává proměny pohledu na mluvenost v kontextu českého literárního překladu. Přináší také zjištění, že stylové charakteristiky textu tohoto klasika francouzské literatury reflektují především překlady z druhé poloviny 20. století.

Svazek obsahuje dvě povídky/novely (Plukovník Chabert, 1832; Dívka se zlatýma očima, 1835), o nichž J. O. Fischer v předmluvě napsal: „V plukovníku Chabertovi vidíme do detailu odpozorovaný systém kapitalistického soudnictví, v kterém není nutno být nepoctivý a obcházet zákony, ale v němžzákony a celé právní a soudní zřízení jsou přímo zařízeny tak, aby sloužily tomu, kdo chce okrást, podvést, doběhnout druhého, kde práva se může dovolat jen ten, kdo na to má. Význam druhého dílka, Dívky se zlatýma očima, nespočívá v jeho smyšleném ději, avšak v bystrém úvodním rozboru buržoasní společnosti.“