Pavel Projsa Knihy

Pozadí Dědictví tvoří jednak kanceláře ministerstva námořnictví, jednak domov ministerských úředníků Cachelina a jeho zetě Lesabla. Hlavním cílem manželství Lesablových je mít dítě, na jehož zrození je vázáno miliónové dědictví. Postup v úřadě, majetek, peníze a zase peníze určují smysl života těchto počestných pařížských měšťaků, ochotných připustit i nevěru, jen když dopomůže potomku a tím i k dědictví.

Dva romány ze Zolova 20 svazkového cyklu. První je lyrickou básní v próze o starém parku a současně protiklerikálním útokem. První román je výpravnou básní o konfliktu kultu přírody a vitalismu s křesťanským ideálem askeze, zkostnatělým v katolické dogma. Druhý je mistrovskym zobrazenímživota vysoké pařížské společnosti v 50. letech 19. stol., jejíž prohnilost pranýřuje.

Kniha rozdělená do dvou částí shrnuje příběhy naivity mladé Kristiny, která se svým manželem, kterého si vzala z rozumu a z přání rodičů, přijíždí do Auvergneského kraje. Její manžel zde založí lázně Mont-Oriol a zatímco vášnivě podniká, Kristina se zamiluje do rodinného přítele Brétigna. Její naivní láska je ale zrazena, všechny city musí ustoupit chladné vypočítavosti.

Plující město je román s autobiografickým nádechem a je vyprávěn v první osobě. Mísí se v něm autorovy skutečné zážitky s fikcí. K napsání románu ho inspirovala společná plavba s bratrem Paulem na do té doby největším parníku světa Great Eastern z Liverpoolu do New Yorku v roce 1867. Všechno svědčí o tom, že Verne byl lodí nadšen, přestože líčí i celou řadu drobných nehod a neštěstí plynoucích z ne zcela zvládnuté technologie výroby tak obrovského námořního kolosu (výtlak 18 915 tun, délka 210 metrů, šířka 25 metrů, počet cestujících 2996). Verne v lodi vidí vítězství lidského génia a pro její vybavenost a rozměry ji nazval plujícím městem. Autor do popisu lodi a svých zážitků z USA vložil drobný, ale dramatický milostný příběh ženy, která zešílí, když zjistí, že na palubě lodi je jak muž, kterého opravdu miluje, tak i její manžel, kterého nenávidí, a mezi oběma muži dojde k tragickému střetnutí.

Práce porovnává stylizaci dialogu francouzského originálu Maupassantovy povídky L’ Ivrogne (Opilec) z roku 1884 s pěti českými překlady vydanými v období od r. 1902 do r. 1997. Předmětem srovnávací analýzy jsou prostředky mluveného jazyka včetně dialektu, které se výrazně uplatňují v dialozích této povídky a jsou podstatné pro interpretaci Maupassantova textu. Analýze excerpovaného materiálu předchází popis a usouvztažnění mluvenostních variet češtiny a francouzštiny. To je důležitým předpokladem posouzení adekvátnosti překladu mluvenostních prostředků použitých v jednotlivých českých verzích povídky. Práce zohledňuje také vývoj estetických překladatelských norem v českém prostředí a jejich vztah k normě domácí beletrie, přičemž přináší nástin výrazných tendencí českého uměleckého překladu uplatňovaných při převodu prostředků mluvenosti ve sledovaném období. Analýza českých verzí povídky L’ Ivrogne opírající se o dobové jazykové příručky i diachronně zaměřené studie zaznamenává proměny pohledu na mluvenost v kontextu českého literárního překladu. Přináší také zjištění, že stylové charakteristiky textu tohoto klasika francouzské literatury reflektují především překlady z druhé poloviny 20. století.