Amedeo Molnár

Amedeo Molnár byl český teolog a historik, ve své době přední badatel v oboru medievalistiky, světově známý především studiemi o české a evropské reformaci a středověkém kacířství.

Jako polyhistor klasické vzdělanosti byl znalcem patristiky, Valdenství, Husa a husitství a teologického vývoje Českých bratří.

Po maturitě na Jiráskově gymnáziu v Praze absolvoval (1945) teologický kurs při synodní radě českobratrské církve evangelické; na sklonku války (1944–45) působil jako vikář v Železném Brodě. Vysokoškolská studia začal v letním semestru 1945 na Husově ETF v Praze a na FF UK, brzy však pokračoval (1945–46) na univerzitě ve Štrasburku (Francie). R. 1947 se stal asistentem ETF a r. 1948 byl promován doktorem bohosloví (Theologie Bratra Lukáše Pražského); téhož roku získal hodnost ThDr. i na univerzitě ve Štrasburku (Druhá generace Jednoty bratrské). R. 1949 se habilitoval pro obor církevních dějin na ETF (Boleslavští Bratří) a r. 1950 po jejím rozdělení se stal docentem historické symboliky na Komenského ETF. V důsledku vnitřních napětí musel z fakulty dočasně odejít a v l. 1957–61 působil v Ústavu pro českou literaturu ČSAV, kde byl pověřen funkcí tajemníka pro vydávání spisů M. Jana Husa. Po návratu na ETF byl 1962 jmenován profesorem církevních dějin a později (1964) i profesorem dějin valdenství na Facoltá valdese di teologia v Římě. R. 1967 byl oceněn čestným doktorátem na protestantské TF v Paříži. V l. 1972–78 a 1984–86 zastával obtížnou funkci děkana ETF. Po listopadu 1989 přijal tuto funkci znovu, ale těžká nemoc a následovný zápas o převedení fakulty do svazku UK byly tak vyčerpávající, že za prosazení svých představ o roli teologického vzdělání zaplatil životem.

Ve své vědecké činnosti, zaměřené především k dějinám evropské reformace, neztrácel M. hlubší rozměr teologické reflexe. Jeho práce, opřené o kritickou analýzu pramenů, charakterizovalo vědomí odpovědnosti vůči nárokům reformačního bohosloví a úzké sepětí s biblickými a patristickými kořeny. Tolerantní myslitel, otevřený podnětům z nejrůznějších stran, však dobře rozpoznal nebezpečí ideologických schémat i rozmazaného synkretismu módního ekumenismu, přehlížejícího rozdíly křesťanských vyznání. Poučen Kalvínem a valdenskými mysliteli směřoval k naplnění „teologie kříže“ a ve svých studiích zápasil za takový protestantismus, který by neztrácel svůj reformační náboj. Jako historik se v evropském kontextu prosadil svým rozlišením „prvé“ a „druhé“ reformace. Do prvého období zařadil valdenství, husitství a rané bratrství, v druhém dominují evropští reformátoři počínaje Lutherem. Pro „prvou“ reformaci je v M. interpretaci důležitý důraz na autoritu Božího zákona (lex Christi) ve smyslu Ježíšova kázání na hoře, eschatologické očekávání a kritika společnosti nazíraná z postavení chudých. Tzv. „druhou“ reformaci chápe jako bohoslovecky radikálnější (v duchu Pavlových listů zvýrazňuje dar milosti a svobody v zástupné oběti Kristově), ale společensky konzervativnější; M. si byl vědom, že se pragmaticky opírala o „světskou moc“ a nedůvěřovala lidovým hnutím. M. dílo bylo tragickou výzvou varující před dezintegrací protestantismu. Jeho vhled do historického dění neklouzal po povrchu, ale mířil k jádru ozvláštněn přesným bohosloveckým myšlením.