Imre Kertész Knihy

Navýsost osobní dílo laureáta Nobelovy ceny za literaturu odkazuje už svým názvem ke slavnému Rimbaudovu aforismu „Já je někdo jiný“. A právě v návaznosti na něj se Kertészův text opět potýká s autorovou dávnou Nemesis – paradoxní a de facto nerozklíčovatelnou problematikou identity. Rámec fragmentarizovaných zápisů deníkového ražení tvoří překlad Wittgensteina coby pracovní proces, ale také duševní stav. Děj se odehrává v mnoha centrech evropského kulturního dědictví: ve Vídni, Berlíně, Mnichově, Budapešti či Tel Avivu, jejichž ulicemi, přednáškovými sály i nádražními halami se zvolna prochází hluboce melancholický vypravěč, zajatý už navěky ve stavu znovunalezené „svobody“, jež mu ovšem nepřináší ani kýženou úlevu, ani pocit skutečné „proměny“.

Stěžejní dílo významného maďarského spisovatele, jemuž byla udělena v roce 2002 Nobelova cena za literaturu. V Kertészově díle je zobrazen koncentrační tábor z pohledu patnáctiletého chlapce a líčen ve stylu téměř nezúčastněného věcného kronikáře. Název odkazuje na stav kolektivního osudu, v němž je člověk zbaven možnosti individuální volby. Z maďarštiny přeložila Kateřina Pošová.

Maďarský spisovatel Imre Kertész (1929) ve svých patnácti letech prožil a přežil Osvětim a Buchenwald. O této své zkušenosti napsal s odstupem několika desítek let dvě své nejdůležitější knihy: Člověk bez osudu (1975, česky 2003) a Kaddiš za nenarozené dítě (1990). V roce 2002 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Hrdina prózy Kaddiš za nenarozené dítě žije s pocitem, že se běsi, které poznal v koncentračním táboře, mohou kdykoli vrátit, takže vlastně své přežití nepřežil…... celý text

Navýsost osobní dílo laureáta Nobelovy ceny za literaturu odkazuje už svým názvem ke slavnému Rimbaudovu aforismu „Já je někdo jiný“. A právě v návaznosti na něj se Kertészův text opět potýká s autorovou dávnou Nemesis – paradoxní a de facto nerozklíčovatelnou problematikou identity. Rámec fragmentarizovaných zápisů deníkového ražení tvoří překlad Wittgensteina coby pracovní proces, ale také duševní stav. Děj se odehrává v mnoha centrech evropského kulturního dědictví: ve Vídni, Berlíně, Mnichově, Budapešti či Tel Avivu, jejichž ulicemi, přednáškovými sály i nádražními halami se zvolna prochází hluboce melancholický vypravěč, zajatý už navěky ve stavu znovunalezené „svobody“, jež mu ovšem nepřináší ani kýženou úlevu, ani pocit skutečné „proměny“.

Trojici svých děl Člověk bez osudu (1975, česky 2003), Fiasko (1988, česky 2005) a Kaddiš za nenarozené dítě (1990, česky 1998 a 2003) završil Kertész záhy po udělení Nobelovy ceny za literaturu (2002) románem Likvidace; uzavřel tak volnou tetralogii, v níž toto poslední dílo typově tvoří paralelu ke Kaddiši za nenarozené dítě. Pokusil se jím udělat tečku za svým „věčným tématem“ holocaustu jako konce evropské kultury. Klade si v něm otázku, jak naložit s životem po Osvětimi, s pocitem osamění a zodpovědnosti, jenž nastává po pádu totalitního režimu, „uprostřed nicoty pokládané v počátečním opojení za svobodu“. Jde o úsporně napsané a zároveň složitě komponované dílo s téměř detektivní zápletkou a hlubokým filosofickým nábojem. V textu najdeme četné odkazy mj. na díla T. Manna, T. Bernharda, S. Becketta a G. Ottlika. Znalost těchto spřízněných děl ještě umocňuje i tak velmi hutný čtenářský zážitek.

Věčné téma manipulace, zneužívání moci, totalitarismu, to je základním námětem kratičké povídky postavené na autentické epizodě ze života autora (I. Kertész) při jeho cestě vlakem z Budapešti do Vídně. Na půdorysu „běžného“, zdánlivě nicotného konfliktu se státní mocí v osobě celníka je rozvinuta deprimující a pesimistická úvaha o tom, jak hluboce jsou v nás zakořeněny agrese i strachy, které jsme mylně přisuzovali jen podmínkám nedemokratických poměrů. Téma pak po svém způsobu přebírá Péter Esterházy a zneklidňující povídka Imre Kertésze v povídce druhého autora začne žít svým vlastním životem. Není zcela zřejmé, zda jde o hru, o literaturu v životě nebo o život v literatuře.

Na sklonku roku 2002 poctila Švédská královská akademie Imreho Kertésze Nobelovou cenou za literaturu, se zvláštním zřetelem k jeho prvotině Člověk bez osudu. O svém dalším románu Fiasco Kertész říká: „Svoji zásadu žít a psát stále týž román rozhodně neopouštím. Fiasko vyvěrá ze stejného pramene jako Člověk bez osudu, a třebaže se jeho tok vine jinudy, oko pozorného čtenáře dozajista rozpozná to místo, kde se obě větve posléze sjednotí.“

Imre Kertész explores the interplay between personal experience and historical narrative, particularly reflecting on his childhood in Buchenwald and Auschwitz, and life under communist Hungary. He draws parallels between National Socialism and communist oppression while discussing the initial reception of his novel Fateless, which challenged simplistic historical narratives. The dialogue with Thomas Cooper emphasizes the complexities of interpreting history and the importance of literature in preserving the memory of Holocaust victims. Kertész's insights underline the enduring impact of the Holocaust on cultural memory.

The narrative unfolds in a world where paranoia reigns, as the protagonist grapples with the unsettling realization that everyone around them could be a potential murderer. This psychological thriller delves into themes of mistrust and the fragility of human relationships, creating an atmosphere thick with tension and suspicion. As the story progresses, the line between friend and foe blurs, leading to a gripping exploration of morality and survival in a society where danger lurks in every interaction.

As readers, we are accustomed to reading stories of war and injustice from the victims’ point of view, sympathizing with their plight. In Detective Story, the tables have been turned, leaving us in the mind of a monster, as Nobel Laureate Imre Kertész plunges us into a story of the worst kind, told by a man living outside morality.Now in prison, Antonio Martens is a torturer for the secret police of a recently defunct dictatorship. He requests and is given writing materials in his cell, and what he has to recount is his involvement in the surveillance, torture, and assassination of Federigo and Enrique Salinas, a prominent father and son whose principled but passive opposition to the regime left them vulnerable to the secret police. Preying on young Enrique’s aimless life, the secret police began to position him as a subversive and then targeted his father. Once this plan was set into motion, any means were justified to reach the regime’s chosen end—the destruction of an entire liberal class.Inside Martens’s mind, we inhabit the rationalizing world of evil and see firsthand the inherent danger of inertia during times of crisis. A slim, explosive novel of justice railroaded by malevolence, Detective Story is a warning cry for our time.