Imre Kertész Knihy

Navýsost osobní dílo laureáta Nobelovy ceny za literaturu odkazuje už svým názvem ke slavnému Rimbaudovu aforismu „Já je někdo jiný“. A právě v návaznosti na něj se Kertészův text opět potýká s autorovou dávnou Nemesis – paradoxní a de facto nerozklíčovatelnou problematikou identity. Rámec fragmentarizovaných zápisů deníkového ražení tvoří překlad Wittgensteina coby pracovní proces, ale také duševní stav. Děj se odehrává v mnoha centrech evropského kulturního dědictví: ve Vídni, Berlíně, Mnichově, Budapešti či Tel Avivu, jejichž ulicemi, přednáškovými sály i nádražními halami se zvolna prochází hluboce melancholický vypravěč, zajatý už navěky ve stavu znovunalezené „svobody“, jež mu ovšem nepřináší ani kýženou úlevu, ani pocit skutečné „proměny“.

Stěžejní dílo významného maďarského spisovatele, jemuž byla udělena v roce 2002 Nobelova cena za literaturu. V Kertészově díle je zobrazen koncentrační tábor z pohledu patnáctiletého chlapce a líčen ve stylu téměř nezúčastněného věcného kronikáře. Název odkazuje na stav kolektivního osudu, v němž je člověk zbaven možnosti individuální volby. Z maďarštiny přeložila Kateřina Pošová.

Maďarský spisovatel Imre Kertész (1929) ve svých patnácti letech prožil a přežil Osvětim a Buchenwald. O této své zkušenosti napsal s odstupem několika desítek let dvě své nejdůležitější knihy: Člověk bez osudu (1975, česky 2003) a Kaddiš za nenarozené dítě (1990). V roce 2002 mu byla udělena Nobelova cena za literaturu. Hrdina prózy Kaddiš za nenarozené dítě žije s pocitem, že se běsi, které poznal v koncentračním táboře, mohou kdykoli vrátit, takže vlastně své přežití nepřežil…... celý text

Navýsost osobní dílo laureáta Nobelovy ceny za literaturu odkazuje už svým názvem ke slavnému Rimbaudovu aforismu „Já je někdo jiný“. A právě v návaznosti na něj se Kertészův text opět potýká s autorovou dávnou Nemesis – paradoxní a de facto nerozklíčovatelnou problematikou identity. Rámec fragmentarizovaných zápisů deníkového ražení tvoří překlad Wittgensteina coby pracovní proces, ale také duševní stav. Děj se odehrává v mnoha centrech evropského kulturního dědictví: ve Vídni, Berlíně, Mnichově, Budapešti či Tel Avivu, jejichž ulicemi, přednáškovými sály i nádražními halami se zvolna prochází hluboce melancholický vypravěč, zajatý už navěky ve stavu znovunalezené „svobody“, jež mu ovšem nepřináší ani kýženou úlevu, ani pocit skutečné „proměny“.

Trojici svých děl Člověk bez osudu (1975, česky 2003), Fiasko (1988, česky 2005) a Kaddiš za nenarozené dítě (1990, česky 1998 a 2003) završil Kertész záhy po udělení Nobelovy ceny za literaturu (2002) románem Likvidace; uzavřel tak volnou tetralogii, v níž toto poslední dílo typově tvoří paralelu ke Kaddiši za nenarozené dítě. Pokusil se jím udělat tečku za svým „věčným tématem“ holocaustu jako konce evropské kultury. Klade si v něm otázku, jak naložit s životem po Osvětimi, s pocitem osamění a zodpovědnosti, jenž nastává po pádu totalitního režimu, „uprostřed nicoty pokládané v počátečním opojení za svobodu“. Jde o úsporně napsané a zároveň složitě komponované dílo s téměř detektivní zápletkou a hlubokým filosofickým nábojem. V textu najdeme četné odkazy mj. na díla T. Manna, T. Bernharda, S. Becketta a G. Ottlika. Znalost těchto spřízněných děl ještě umocňuje i tak velmi hutný čtenářský zážitek.

Věčné téma manipulace, zneužívání moci, totalitarismu, to je základním námětem kratičké povídky postavené na autentické epizodě ze života autora (I. Kertész) při jeho cestě vlakem z Budapešti do Vídně. Na půdorysu „běžného“, zdánlivě nicotného konfliktu se státní mocí v osobě celníka je rozvinuta deprimující a pesimistická úvaha o tom, jak hluboce jsou v nás zakořeněny agrese i strachy, které jsme mylně přisuzovali jen podmínkám nedemokratických poměrů. Téma pak po svém způsobu přebírá Péter Esterházy a zneklidňující povídka Imre Kertésze v povídce druhého autora začne žít svým vlastním životem. Není zcela zřejmé, zda jde o hru, o literaturu v životě nebo o život v literatuře.

Na sklonku roku 2002 poctila Švédská královská akademie Imreho Kertésze Nobelovou cenou za literaturu, se zvláštním zřetelem k jeho prvotině Člověk bez osudu. O svém dalším románu Fiasco Kertész říká: „Svoji zásadu žít a psát stále týž román rozhodně neopouštím. Fiasko vyvěrá ze stejného pramene jako Člověk bez osudu, a třebaže se jeho tok vine jinudy, oko pozorného čtenáře dozajista rozpozná to místo, kde se obě větve posléze sjednotí.“

As readers, we are accustomed to reading stories of war and injustice from the victims’ point of view, sympathizing with their plight. In Detective Story, the tables have been turned, leaving us in the mind of a monster, as Nobel Laureate Imre Kertész plunges us into a story of the worst kind, told by a man living outside morality.Now in prison, Antonio Martens is a torturer for the secret police of a recently defunct dictatorship. He requests and is given writing materials in his cell, and what he has to recount is his involvement in the surveillance, torture, and assassination of Federigo and Enrique Salinas, a prominent father and son whose principled but passive opposition to the regime left them vulnerable to the secret police. Preying on young Enrique’s aimless life, the secret police began to position him as a subversive and then targeted his father. Once this plan was set into motion, any means were justified to reach the regime’s chosen end—the destruction of an entire liberal class.Inside Martens’s mind, we inhabit the rationalizing world of evil and see firsthand the inherent danger of inertia during times of crisis. A slim, explosive novel of justice railroaded by malevolence, Detective Story is a warning cry for our time.

Imre Kertész wurde am 9. November 1929 in Budapest geboren. Er stammt aus einer kleinbürgerlichen Familie. Wegen seiner jüdischen Abstammung wurde Kertész im Juli 1944 als Fünfzehnjähriger nach Auschwitz deportiert und im April 1945 aus dem KZ Buchenwald befreit. 1948 machte er Abitur und fand eine Anstellung als Journalist bei der Tageszeitung Világosság. Diese wurde alsbald zum Parteiorgan der Kommunisten erklärt und er entlassen. Von 1951 bis 1953 leistete er Militärdienst. 1960 begann er mit der Arbeit an seinem Roman Sorstalanság (dt. Mensch ohne Schicksal, 1990; Roman eines Schicksallosen, 1995). Nach jahrelangen erfolglosen Versuchen konnte das Buch 1975 in Ungarn veröffentlicht werden, erfuhr jedoch erst mit der zweiten Auflage 1985 literarische Beachtung. Seinen Lebensunterhalt verdiente Imre Kertész daher hauptsächlich durch seine Arbeit als Übersetzer. Er übertrug unter anderem Werke von Friedrich Nietzsche, Sigmund Freud, Hugo von Hofmannsthal, Elias Canetti, Ludwig Wittgenstein, Joseph Roth, Arthur Schnitzler und Tankred Dorst ins Ungarische. Als Sorstalanság 1995 in einer deutschen Neuübersetzung erschien, wurde es als literarisches Ereignis gefeiert und verhalf Imre Kertész zu seinem internationalen Durchbruch. Im Herbst 2002 erhielt er den Nobelpreis für Literatur. Seit 1953 lebt Kertész als freier Schriftsteller in Budapest.