Publius Ovidius Naso Knihy

Souborné vydání milostné poezie Ovidiova mládí. Mluví ke každému srdci a žádné nezarmoutí. V nové době překonal Ovidius i slávu Homérovu. Vydává se a čte na celém světě. Splnila se jeho předpověď, že bude žít v slávě po všechny věky. Za hranici své proslulosti si básník určil rozsáhlou říši římskou. V tom se však mýlil. Jeho dílo oslňuje svou krásou nejen celou Evropu (tedy nejen národy, kam sahala římská veleříše) – Ovidia znají ve všech světadílech a jeho nevšednímu umění se obdivují vědci, básníci, mistři štětce i dláta i okouzlení čtenáři. Římská lyrika i římská epika dosáhla právě v díle Ovidiově svého vrcholu.

Svazek obsahuje básnickou skladbu klasika římské literatury. Podobně jako v Umění milovat i zde dává Ovidius rady milencům, jak co nejsprávněji postupovat při aktech lásky. Méně známý Ovidiův text je moderně přeložen Danou Svobodovou, která navíc tuto antickou "příručku" obohatila o systém marginálních poznámek, jež umožňují lepší orientaci v místy složité struktuře této skladby. Kniha vychází souběžně s latinským originálem.

Proměny (jsou shrnuty do 15 knih) se staly jedním z nejvlivnějších antických spisů a teprve v době osvícenství se rozvíjejí do českých básní. Krátké příběhy, eposy řeckých dějin ve zkrácené formě (chronologické vyprávění), v nichž se autor snaží hledat společné téma proměny.Často se jedná o přeměnu nymfy v přírodninu, člověka v přírodninu apod. Veršovaný text je psaný formou hexametru. Často se v textu vyskytuje přímá řeč. Bohyně zahoří hněvem a na strmém vrcholku Kynthu takto k oběma zrozencům svým se promlouvat jala: „O mně, vaší matce, tak pyšné, že dala vám život, o mně, jež z bohyň žádné krom Júnóny ustoupit nechci, šíří se pochyby, zda jsem bohyní, s oltářů budu vyhnána po věky ctěných, když vy mi nepřispějete. To však není jen jediná urážka: rouhavou řečí zvětšila Niobé mrzký svůj čin a stavěla drze nad vás potomky své, a mne – ať na ni to padne! – bezdětnou zvala, ta hříšná, v níž otcův jazyk se ozval!“

Rady pro muže a ženy, jak najít lásku, popř. si ji udržet. Snad nejznámější a rozhodně nejčtenější Ovidiovo básnické dílo.

V "Žalozpěvech", psaných většinou jako osobní listy manželce a nejmenovaným přátelům a obracejících se i k římské veřejnosti, vyjádřil antický básník svůj hluboký žal nad vypovězením z Říma do Tom. "Jeho básně jsou výrazem živelného protestu, který v podmínkách otrokářské společnosti skončil nutně jen rozkladem starých morálních představ... a posléze resignací v poměru ke společnosti, na druhé straně však vítězstvím nad starým mythem a osvobozením hlubokého osobního citu." Tam, kde přestal Ovidius, začala později středověká milostná poesie. Bolest básníka, který podlehl v nerovném boji, spojovala Ovidia přes staletí s mnohými velkými umělci pozdějších dob, na př. s Puškinem. (Podle úvodu.)

Ovidius se svým Umění milovat a nemilovat je tu pro vás, kteří láskou žijete, koříte se jí, slastně stoupáte k jejím vrcholům i riskujete zničující pád. V Ovidiovi najdete – muži i ženy – zasvěceného průvodce tajemstvím lásky i podnět a inspiraci, kde a jak lásku hledat, jak a čím ji nalezenou živit, jak ji udržet, a když vztah někdy přijde o iluze, jak situaci napravit – vše v půvabných verších v rytmu moderního času.

Druhé, přehlédnuté, vydání Ovidiových Proměn v překladu Ferdinanda Stiebitze.