Publius Ovidius Naso Knihy

Souborné vydání milostné poezie Ovidiova mládí. Mluví ke každému srdci a žádné nezarmoutí. V nové době překonal Ovidius i slávu Homérovu. Vydává se a čte na celém světě. Splnila se jeho předpověď, že bude žít v slávě po všechny věky. Za hranici své proslulosti si básník určil rozsáhlou říši římskou. V tom se však mýlil. Jeho dílo oslňuje svou krásou nejen celou Evropu (tedy nejen národy, kam sahala římská veleříše) – Ovidia znají ve všech světadílech a jeho nevšednímu umění se obdivují vědci, básníci, mistři štětce i dláta i okouzlení čtenáři. Římská lyrika i římská epika dosáhla právě v díle Ovidiově svého vrcholu.

Svazek obsahuje básnickou skladbu klasika římské literatury. Podobně jako v Umění milovat i zde dává Ovidius rady milencům, jak co nejsprávněji postupovat při aktech lásky. Méně známý Ovidiův text je moderně přeložen Danou Svobodovou, která navíc tuto antickou "příručku" obohatila o systém marginálních poznámek, jež umožňují lepší orientaci v místy složité struktuře této skladby. Kniha vychází souběžně s latinským originálem.

Jen málo děl světové literatury je tak slavných jako Ovidiovy Proměny. Geniální básník, jenž byl na vrcholu slávy vyhoštěn císařem Augustem z neznámých důvodů do vyhnanství, jimi vytvořil stěžejní dílo starořímské literatury, v němž zúročil své hluboké literární znalosti, ale především dal košatě rozkvést své překypující fantazii a básnickému mistrovství. Rozsáhlá skladba o 15 knihách je pásmem příběhů z řecké a římské mytologie, jejichž společným tématem je proměna-člověka ve zvíře, rostlinu, hvězdu apod. Mistrovská fabulace, vypravěčské umění a výrazová virtuozita zajistily Proměnám nesmrtelnost, a to i ve výtvarném umění, a neutuchající čtenářskou oblibu. Po stránce umělecké jsou Proměny dílem, které dalo vzniknout nejsilnějším stránkám Ovidiova básnického nadání, hravé lehkosti jeho fantazie a umění vyjádřit duševní hnutí jednajících osob. S neobyčejnou lehkostí střídá obrazy smutné a veselé, dojemné a hrozné, vznešené a směšné. Láska zde vystupuje v nejrozličnějších obdobách, ačkoliv milostná témata ani zdaleka nejsou jediná.

Rady pro muže a ženy, jak najít lásku, popř. si ji udržet. Snad nejznámější a rozhodně nejčtenější Ovidiovo básnické dílo.

V "Žalozpěvech", psaných většinou jako osobní listy manželce a nejmenovaným přátelům a obracejících se i k římské veřejnosti, vyjádřil antický básník svůj hluboký žal nad vypovězením z Říma do Tom. "Jeho básně jsou výrazem živelného protestu, který v podmínkách otrokářské společnosti skončil nutně jen rozkladem starých morálních představ... a posléze resignací v poměru ke společnosti, na druhé straně však vítězstvím nad starým mythem a osvobozením hlubokého osobního citu." Tam, kde přestal Ovidius, začala později středověká milostná poesie. Bolest básníka, který podlehl v nerovném boji, spojovala Ovidia přes staletí s mnohými velkými umělci pozdějších dob, na př. s Puškinem. (Podle úvodu.)

Ovidius se svým Umění milovat a nemilovat je tu pro vás, kteří láskou žijete, koříte se jí, slastně stoupáte k jejím vrcholům i riskujete zničující pád. V Ovidiovi najdete – muži i ženy – zasvěceného průvodce tajemstvím lásky i podnět a inspiraci, kde a jak lásku hledat, jak a čím ji nalezenou živit, jak ji udržet, a když vztah někdy přijde o iluze, jak situaci napravit – vše v půvabných verších v rytmu moderního času.

Druhé, přehlédnuté, vydání Ovidiových Proměn v překladu Ferdinanda Stiebitze.