Publius Ovidius Naso (20. března 43 př. n. l. Sulmona – 17 n. l. / 18 n. l. Tomis, dnešní Konstanca na pobřeží Černého moře v Rumunsku) byl římský, latinsky píšící básník. Proslavil se především díly Proměny a Umění milovat.
Svazek obsahuje básnickou skladbu klasika římské literatury. Podobně jako v Umění milovat i zde dává Ovidius rady milencům, jak co nejsprávněji postupovat při aktech lásky. Méně známý Ovidiův text je moderně přeložen Danou Svobodovou, která navíc tuto antickou "příručku" obohatila o systém marginálních poznámek, jež umožňují lepší orientaci v místy složité struktuře této skladby. Kniha vychází souběžně s latinským originálem.
Ovidius se svým Umění milovat a nemilovat je tu pro vás, kteří láskou žijete, koříte se jí, slastně stoupáte k jejím vrcholům i riskujete zničující pád. V Ovidiovi najdete – muži i ženy – zasvěceného průvodce tajemstvím lásky i podnět a inspiraci, kde a jak lásku hledat, jak a čím ji nalezenou živit, jak ji udržet, a když vztah někdy přijde o iluze, jak situaci napravit – vše v půvabných verších v rytmu moderního času.
Třetí, závěrečný svazek Ovidiova díla v Antické knihovně přináší básně z posledního desetiletí básníkova života. V nedobrovolném exilu v odlehlé osadě Tomis na černomořském pobřeží, kam ho vykázal v roce 8 n. l. císař Augustus, vznikly sbírky Žalozpěvy (Tristia) a Listy z Pontu (Epistulae ex Ponto), v nichž básník vyzpíval svůj stesk po Římě, po ženě a přátelích a vylíčil zážitky z dlouhé cesty i z drsné "barbarské země". Z tohoto období se dochovala i útočná elegie Íbis a zlomek didaktického eposu O lovu ryb (Halieutica). Kalendář (Fasti), v němž zpracovával báje a mýty vztahující se k jednotlivým měsícům v kalendáři, začal Ovidius skládat ještě na vrcholu tvůrčím sil v Římě, ale práci byl nucen přerušit právě v důsledku Augustova ediktu. Ve vyhnanství se ke Kalendáři vrátil, začal jej přepracovávat s cílem dokončit jej, avšak stačil přepracovat jen první knihu.
Na motivy z Ovidiových Proměn 12 příběhů nejslavnějších antických bájí.
Souborné vydání milostné poezie Ovidiova mládí. Mluví ke každému srdci a žádné nezarmoutí. V nové době překonal Ovidius i slávu Homérovu. Vydává se a čte na celém světě. Splnila se jeho předpověď, že bude žít v slávě po všechny věky. Za hranici své proslulosti si básník určil rozsáhlou říši římskou. V tom se však mýlil. Jeho dílo oslňuje svou krásou nejen celou Evropu (tedy nejen národy, kam sahala římská veleříše) – Ovidia znají ve všech světadílech a jeho nevšednímu umění se obdivují vědci, básníci, mistři štětce i dláta i okouzlení čtenáři. Římská lyrika i římská epika dosáhla právě v díle Ovidiově svého vrcholu.
Závěrečný svazek Spisů starořímského básníka, jehož dílo dnes prožívá skvělou renesanci. Obsahuje především slavný cyklus Kalendář, v němž chtěl vyprávět báje a pověsti vázané k jednotlivým svátkům a památným dnům, ale z něhož pro vypuzení do vyhnanství stačil napsat právě polovici, dále Žalozpěvy a konečně česky poprvé v úplnosti vycházející Listy z Pontu, v nichž obou vyzpíval svůj žal a stesk po domově.
Rudolf Mertlík: Ovidius - písně lásky a žalu. Kniha je výbor z díla sestavený Rudolfem Mertlíkem a obsahuje v podstatě průřez Ovidiovou básnickou tvorbou (Publius Ovidius Naso, 43 př. n. l. – 18 n. l., byl římský básník). Mertlík je současně spolu s Ivanem Burešem i překladatelem z latinských originálů (Amores, Heroides, Ars amatoria, Remedia amoris, Tristia a Epistulae ex Ponto) a doplnil i bibliografickou poznámku a doprovodný text.
Milostná poezie římského básníka, jemuž vynesla věky přetrvávající slávu, ale bývá i pokládána za jednu z příčin jeho smutného konce ve vyhnanství. Něžně i směle, cudně i smyslně vyzývavě v ní zpívá o svém vlastním milostném životě, dále formou milostných dopisů žen a milenek bájných hrdinů vypráví o zklamání z lásky i bolesti z odloučení a konečně v posledních dvou sbírkách radí, jak lásku získat a naučit se jejímu umění i naopak zase, jak se jí ubránit a vyléčit se z ní.
Sbírka dopisů starověkých hrdinek, fiktivních žalozpěvů žen opuštěných milenci a manžely. Římský klasik šel cestou od antické tragédie k subjektivní poezii, kterou vyjádřil s psychologickým mistrovstvím duševní stavy královen, dcer bohů i otrokyň.
