Život ruské básnířky, překladatelky a esejistky Mariny Cvětajevové nebyl jednoduchý. Po emigraci v roce 1919 žila až do počátku druhé světové války ve Francii, pouze v letech 1922–1925 pobývala v Čechách. Dva roky po návratu do své vlasti spáchala sebevraždu. Vedle milostné poezie, z které drobný soubor, vybraný a přeložený českou básnířkou Janou Štroblovou, nabízíme našim čtenářům, je známá jako autorka psychologických skladeb, poezie vzdoru a samoty. Vyjadřovala se i k historickým událostem, např. německou okupaci ČSR odmítla v cyklu Verše Čechám.
Jako výsostný lyrik si Marina Cvetajevová počínala nejen ve verších, ale i ve většině esejů. Také zde dávala přednost pocitům a dojmům, více než fakta ji zajímal jejich odraz v lidském nitru, eventuálně v umění. Přitom si ani v nejmenším nelibovala v neurčité náladovosti, naopak usilovala o co nejpřesnější výraz, estetika jí nezastiňovala etiku. Přilnula-li k někomu nebo k něčemu, pak z celé duše, vroucně a věrně, bez ohledu na to, zda předmět své lásky měla na dosah či kdesi v nedostižné dáli. Nenaplněnost, nedostupnost, předem daná marnost ji dokonce obzvlášť přitahovaly - ostatně sama málem s pýchou přiznávala, že na vztahu mezi Taťánou a Oněginem ji nejvíce zaujala "lavička, na které neseděli". Velice výmluvně o tom svědčí i trojice esejů tohoto svazku.
Tato kniha je již čtvrtým svazkem (první dva vydala Votobia) volné edice českých překladů esejistických próz Mariny Cvetajevové. Otevírá jej trojice subjektivně reflexivních textů deníkového charakteru - deníkové záznamy z let 1917 a 1918 O lásce, úvaha O vděčnosti a kapitola drobných meditací Úryvky z knihy Pozemská znamení. Jádro svazku tvoří tři vyznavačsky obdivné autorské portréty významných představitelů tzv. stříbrného věku ruské poezie - Maxmiliana Vološina a ve své době nejpopulárnějšího básníka první vlny ruského symbolismu Konstantina Dmitrijeviče Balmonta. Třetí portrét patří přední výtvarnici téhož období Natalii Sergejevně Gončarovové. Knihu uzavírá v 30. letech napsaná apoteóza Puškinova umění - stať, v níž se slovesně umělecký výtvor na historické téma porovnává s konkrétní historickou realitou, která se v něm zachycuje. Všech sedm esejů zde v plném znění vychází v češtině poprvé.
Autobiografické vzpomínky a eseje týkající se převážně ruské literatury na počátku 20. let 20. století. Autorka, světově proslulá básnířka, zmiňuje některá zásadní setkání ve svém životě ještě před emigrací.
Kniha obsahuje větší počet portrétů dobových ruských básníků než kterýkoli autorčin dřívější výbor. Defilé zahajuje symbolista Valerij Brjusov, pokračuje jeho antipod Konstantin Balmont, následuje Michal Kuzmin, blízký akméismu - vřele vzpomenut je zde Nikolaj Gumiljov, poté následují portréty buď v podobě životopisných záznamů, nebo v podobě literárně-historické.
Kniha je dosud nejrozsáhlejší českou antologií z celoživotního díla velké ruské básnířky. I dnes tyto verše okouzlují nejen svou formální dokonalostí a cizelérskou vytříbeností, ale dokážou upoutat svou otevřenou zpovědí, ve které je zachycena duše zraňované a zklamané ženy. Editor a autor doslovu: Zdeněk Mathauser.
Výbor z celoživotního básnického díla známé ruské autorky s pohnutým, tragicky uzavřeným osudem, která čtyři roky ze svého takřka dvacetiletého exilu, k němuž ji dohnala Velká říjnová socialistická revoluce, strávila u nás v Čechách. Praha poznamenala některé její básně, především dvě do výboru zahrnuté poemy.
Publikace přináší paralelní rusko-české vydání veršů Mariny Cvetajevové (1892–1941), básnířky s pohnutým osudem. Verše napsané v Paříži v letech 1938–1939 čerpají z životních osudů autorky a vzpomínek na Československo, v němž Cvetajevová žila v letech 1922–1925. Úvodní slovo napsal prof. Vladimír Svatoň. Knížka nevelkého rozsahu je určena široké kulturní veřejnosti. Dvojjazyčné vydání umožní srovnat podobu originálních veršů s kvalitou českého překladu. Jde o vůbec první kompletní vydání tohoto básnického cyklu v češtině.
První české vydání jednoho z nejrozsáhlejších básnických textů Mariny Cvetajevové, napsaného v roce 1925 ve Všenorech a dokončeného v Paříži, je paradoxně dosud nepřeložené. Text je jazykově složitý a politicky nabitý, což ztěžuje jeho překlad. Cvetajevová, známá svou vášnivou lyrikou, v této básni projevila specifickou vnitřní sílu, i když je psaná na motivy staré německé pohádky.
Dílo se vyznačuje „lyrickou satirou“, která je hořce ironická a obsahuje politický podtext. Cvetajevová využívá legendu k filosofickému rozjímání o věčném soužení dobra a zla v lidské duši a posměchu pokrytecké měšťanské morálce. I když se tematika vztahuje k německé kultuře, popisované reálie mytického města Hammeln mají český nádech, evokující každodenní život. Politická tematika se soustředí na likvidaci krys, které symbolizují bující bolševismus. Jazyková náročnost této pasáže je experimentální a připomíná Chlebnikovův styl.
Satira hádky Krysaře s konšely kritizuje vztah umění k poklidnému měšťanskému životu. Závěrečná kapitola, v níž Krysař odvádí děti do vody, je nejdojemnější a výrazně se odlišuje od ostatních částí. Cvetajevová se v textu vyznává ze svého vztahu k české zemi, ačkoliv obsahuje pouze jednu konkrétní narážku na české reálie. Celý text je prodchnut „českým duchem“.
Jedna z nejlepších ruských básnířek počátku 20. století se narodila do prominentní moskevské rodiny. Její básnická prezentace nezávislé ženské subjektivity nemá od té doby nejen v ruském kontextu obdoby. Cvetajevová začínala jako symbolistická autorka, na počátku dvacátých let 20. století vynikala v expresionistické lyrické skladbě, v níž uplatňovala formu zpovědi. Výbor z intimní lyriky s názvem Který vítr mám proklínat se vyznačuje maximálně exaltovanou a až trýznivou citovostí.
