Tento autor prozkoumává hranice touhy a identity, často s provokativním a odvážným přístupem. Jeho stylistická obratnost spočívá ve vytváření silných, často znepokojivých obrazů, které čtenáře vtáhnou do složitých psychologických krajin. Prostřednictvím svých děl se snaží odhalovat skryté aspekty lidské zkušenosti a zpochybňovat společenské normy. Jeho psaní je poznamenáno hlubokým porozuměním pro komplexnost lidských vztahů a touhy.
Po kultovních Chlípnicích přichází Královna Barbara, druhý román Poláka Michała Witkowského (1975). Ze socialismu se děj přesouvá do raných devadesátek a na scénu přichází Hubert, bisexuální vyděrač, kmotr a šmelinář, který tak miluje zlato a perly, že mu okolí začne přezdívat Barbara podle jedné legendární polské královny. Postava Huberta je pro Witkowského loutkou, pomocí níž se ironicky vrací k mnoha průvodním jevům politického přelomu, který máme ještě všichni v živé paměti: veksláci a bony, langoše z přívěsu, zastavárny a novozbohatlíci, podnikatelské baroko, letadlové hry, praní peněz.
Román Chlípnice wrocławského prozaika, kritika a publicisty Michała Witkowského (1975) byl bezesporu jednou z hlavních literárních událostí loňského roku v Polsku. Okamžitě vzbudil vlnu zájmu, horečnatá diskuse se vedla na stranách všech velkých periodik, v televizi i na internetu. Proč? Především díky tématu, které Witkowski zvolil: zaniklý svět nočních parků 70. a 80. let, ruských kasáren, špinavých nádraží a páchnoucích veřejných záchodků, portréty zženštilých, vykroucených homosexuálů, žijících sexem a pro sex. Mizející vyšší sféry dna, viděné očima dvou starých břichatých štětek, oslovujících se ženskými jmény Patricie a Lukrécie. Jejich nostalgické vzpomínky na doby socialismu, kdy každý měl co jíst a kde spát, jejich ztracenost v dnešním světě, kterému nerozumějí. Knihu lze přirovnat k dílu Jeana Geneta či Witolda Gombrowicze, a to nejen díky tomu, o čem vypovídá, ale i díky tomu jak. Witkowski má neobyčejnou schopnost vyprávět, portrétovat, vytvářet osobité kouzlo, napínat, ošklivit, bavit i dojímat, ovšem budí také rozpaky konzervativní většiny, což ve své době činili jak Genet, tak Gombrowicz. Witkowski výborně a přesvědčivě naplňuje marnou snahu našich autorů zpodobit tvář života v postkomunistické zemi.
