Stanislav Jirsa Knihy

Ztracené iluze jsou považovány snad za nejbalzacovštější román a ztráta iluzí za nejtypičtější téma francouzské literatury 19. století. V lecčem je toto dílo nebezpečně živé i dnes. Světu vládne všeobecná prodejnost a spisovatelé i literární hrdinové hledají východisko v umění a vědě. Nejinak je tomu v případě dvojice našich protagonistů - básníka Luciena Chardona a tiskaře Davida Sécharda. Vystřízlivění z této poslední a nejsvětější iluze je však zákonitě nejbolestnější. Mechanismy literárního světa se před námi odkrývají postupně: v ději, v konkrétních konfliktech a rozčarováních hlavního hrdiny Luciena - tak jako se venku prodávají ženy, stejně nezahaleně se prostituuje umění v zájmu politiky a komerce.

Poetický román jež se odehrává v jihofrancouzské Provence, v době kdy Martial Malicroix opouští své bydliště a rodiště, přichází na venkov se ujmout svého dědictví – domu, statku, sídla i pozemků. V novém a dosud neznámém prostředí se dostává do střetu s vlastními životními zvyklostmi a s lidmi, kteří ho jen většinou neradi přijímají mezi sebe.

(fyziologie Paříže) Obsáhlá monografie věnovaná Paříži.

Ve svém posledním románu Srdcerváč líčí Boris Vian s poetickou nadsázkou horor bezbřehé mateřské lásky, jež nakonec uvězní děti v klecích, aby si neublížily. Může jít pouze o hyporbolický model jistého rysu ženství, v souvislosti s výše připomenutými díly však čtenáře napadne, zda to vlastně není docela přiléhavá metafora časů, kdy je mužský, patriarchální princip na ústupu a řád se rozplizává v citově věčně zjitřenou, tu dojatou, tu uraženou chimérickou všelásku, jež člověka dusí v mateřském objetí politických i mediálních kýčů. V závěru století se vskutku zdá, že právě vášně soucitu, ať už s vykořisťovaným proletariátem, nebo utlačovanými soukmenovci, nadělaly tu největší paseku.

Významný francouzský básník a spisovatel André Pieyre de Mandiargues (1909–1991) se ve své prvotině (1946) přihlásil k surrealismu, sotva však dokázal popřít vlivy německého romantismu či díla André Bretona. Soubor sedmi povídek se lyricky vyrovnává s plynutím času, okouzlením fantaskností či erotismem.

Čtyři hlavní hrdinové jsou současně jedinými postavami románu. Proti dvěma mužským protagonistům, postavil autor dvě ženy. Červená tráva je Vianovým nejautobiogra­fičtějším dílem, neboť do vzpomínek jednoho z chlapců Wolfa, promítl velice transparentně traumata svého mládí. Cesty které podniká Wolf strojem času a které mají charakter psychoanalytických seancí, evokují paralyzující péči rodičů, bezduchost školy a strach z dívek v době erotického dospívání.... celý text

Jemný milostný příběh, jehož hrdiny jsou dva přátelé, kteří se zamilují do jedné ženy. Dílko bez těžkopádné psychologické analýzy, s typicky francouzským espritem rozebírá otázku přátelství, lásky a problém, může-li žena milovat dva muže, spojené poutem přátelství a naopak.

Román francouzského spisovatele, v němž autor s autobiografickou fikcí a s humorem a ironií vypráví o sobě, o své rodině, o její snaze zakotvit ve společnosti, v níž žijí, ale která jim v minulosti, zvláště za nacistické okupace, neposkytla legální totožnost.

Román podložený autorovými vlastními zkušenostmi a zážitky z druhé světové války. Základní inspirací tohoto díla jsou vzpomínky na válečnou epizodu, na ztracenou vartu kdesi v Ardenském lese. Základní ladění hrůzy a povědomého strachu z ohrožení neznámými silami i zvolený literární styl vzácně koresponduje s válečným námětem – vyprávění působí místy až dojmem realisticky zpracovaného příběhu.

Autor, původně sociolog, zasahuje svými pracemi nejen do sociologie, etnologie, historie, psychologie, filosofie, estetiky, literární teorie a kritiky, ale i do zoologie, botaniky a mineralogie. Nalézá, spojuje vědu s uměním a překračuje hranice poznání rozdrobeného přílišnou specializací, souvislosti, jež specialistovi unikají. Výbor z jeho díla obsáhl spisy Mýtus a člověk, Medúsa a spol. a Zobecněná estetika. V prvním formuloval ortodoxně své vědecké krédo, v druhém ukazoval na kontrasty mezi hmyzem a člověkem, mezi mechanismem a svobodou, mezi přírodou a historií, v třetím zobecnil a systemizoval své myšlenky, hlavně pak dovozoval, že estetické představy a umělecká díla koneckonců odpovídají kosmologickým zákonitostem.Z francouzských originálů připravil Miroslav Míčko, který také vybral obrazovou přílohu a napsal ediční poznámku a doslov Člověk v přírodě a příroda v člověku; přeložili Stanislav Jirsa a Miroslav Míčko; fotografie Karel Kuklík a kol.