Stanislav Jirsa Knihy

Ztracené iluze jsou považovány snad za nejbalzacovštější román a ztráta iluzí za nejtypičtější téma francouzské literatury 19. století. V lecčem je toto dílo nebezpečně živé i dnes. Světu vládne všeobecná prodejnost a spisovatelé i literární hrdinové hledají východisko v umění a vědě. Nejinak je tomu v případě dvojice našich protagonistů - básníka Luciena Chardona a tiskaře Davida Sécharda. Vystřízlivění z této poslední a nejsvětější iluze je však zákonitě nejbolestnější. Mechanismy literárního světa se před námi odkrývají postupně: v ději, v konkrétních konfliktech a rozčarováních hlavního hrdiny Luciena - tak jako se venku prodávají ženy, stejně nezahaleně se prostituuje umění v zájmu politiky a komerce.

Poetický román jež se odehrává v jihofrancouzské Provence, v době kdy Martial Malicroix opouští své bydliště a rodiště, přichází na venkov se ujmout svého dědictví – domu, statku, sídla i pozemků. V novém a dosud neznámém prostředí se dostává do střetu s vlastními životními zvyklostmi a s lidmi, kteří ho jen většinou neradi přijímají mezi sebe.

(fyziologie Paříže) Obsáhlá monografie věnovaná Paříži.

Ve svém posledním románu Srdcerváč líčí Boris Vian s poetickou nadsázkou horor bezbřehé mateřské lásky, jež nakonec uvězní děti v klecích, aby si neublížily. Může jít pouze o hyporbolický model jistého rysu ženství, v souvislosti s výše připomenutými díly však čtenáře napadne, zda to vlastně není docela přiléhavá metafora časů, kdy je mužský, patriarchální princip na ústupu a řád se rozplizává v citově věčně zjitřenou, tu dojatou, tu uraženou chimérickou všelásku, jež člověka dusí v mateřském objetí politických i mediálních kýčů. V závěru století se vskutku zdá, že právě vášně soucitu, ať už s vykořisťovaným proletariátem, nebo utlačovanými soukmenovci, nadělaly tu největší paseku.

Sedm surrealistických povídek (Krev beránka, Pasáž Pommeraye, Muž z parku Monceau, Černý beránek, Náhrobek Aubreye Beardsleyho aneb distingovaní Číňané, Most, Popravčí kasino), výchozí dílo předního představitele druhé generace francouzských surrealistů (nar. 1909). Příběhy zachycujínapětí, romantiku, fantastiku, podivuhodné milostné nebo erotické vztahy, jevy a dění mimo čas a prostor.

Čtyři hlavní hrdinové jsou současně jedinými postavami románu. Proti dvěma mužským protagonistům, postavil autor dvě ženy. Červená tráva je Vianovým nejautobiogra­fičtějším dílem, neboť do vzpomínek jednoho z chlapců Wolfa, promítl velice transparentně traumata svého mládí. Cesty které podniká Wolf strojem času a které mají charakter psychoanalytických seancí, evokují paralyzující péči rodičů, bezduchost školy a strach z dívek v době erotického dospívání.... celý text

Jemný milostný příběh, jehož hrdiny jsou dva přátelé, kteří se zamilují do jedné ženy. Dílko bez těžkopádné psychologické analýzy, s typicky francouzským espritem rozebírá otázku přátelství, lásky a problém, může-li žena milovat dva muže, spojené poutem přátelství a naopak.

Román francouzského spisovatele, v němž autor s autobiografickou fikcí a s humorem a ironií vypráví o sobě, o své rodině, o její snaze zakotvit ve společnosti, v níž žijí, ale která jim v minulosti, zvláště za nacistické okupace, neposkytla legální totožnost.

Román podložený autorovými vlastními zkušenostmi a zážitky z druhé světové války. Základní inspirací tohoto díla jsou vzpomínky na válečnou epizodu, na ztracenou vartu kdesi v Ardenském lese. Základní ladění hrůzy a povědomého strachu z ohrožení neznámými silami i zvolený literární styl vzácně koresponduje s válečným námětem – vyprávění působí místy až dojmem realisticky zpracovaného příběhu.

Autor, původně sociolog, zasahuje svými pracemi nejen do sociologie, etnologie, historie, psychologie, filosofie, estetiky, literární teorie a kritiky, ale i do zoologie, botaniky a mineralogie. Nalézá, spojuje vědu s uměním a překračuje hranice poznání rozdrobeného přílišnou specializací, souvislosti, jež specialistovi unikají. Výbor z jeho díla obsáhl spisy Mýtus a člověk, Medúsa a spol. a Zobecněná estetika. V prvním formuloval ortodoxně své vědecké krédo, v druhém ukazoval na kontrasty mezi hmyzem a člověkem, mezi mechanismem a svobodou, mezi přírodou a historií, v třetím zobecnil a systemizoval své myšlenky, hlavně pak dovozoval, že estetické představy a umělecká díla koneckonců odpovídají kosmologickým zákonitostem.Z francouzských originálů připravil Miroslav Míčko, který také vybral obrazovou přílohu a napsal ediční poznámku a doslov Člověk v přírodě a příroda v člověku; přeložili Stanislav Jirsa a Miroslav Míčko; fotografie Karel Kuklík a kol.