Významný francouzský básník a spisovatel André Pieyre de Mandiargues (1909–1991) se ve své prvotině (1946) přihlásil k surrealismu, sotva však dokázal popřít vlivy německého romantismu či díla André Bretona. Soubor sedmi povídek se lyricky vyrovnává s plynutím času, okouzlením fantaskností či erotismem.
Čtyři hlavní hrdinové jsou současně jedinými postavami románu. Proti dvěma mužským protagonistům, postavil autor dvě ženy. Červená tráva je Vianovým nejautobiografičtějším dílem, neboť do vzpomínek jednoho z chlapců Wolfa, promítl velice transparentně traumata svého mládí. Cesty které podniká Wolf strojem času a které mají charakter psychoanalytických seancí, evokují paralyzující péči rodičů, bezduchost školy a strach z dívek v době erotického dospívání....
Jemný milostný příběh, jehož hrdiny jsou dva přátelé, kteří se zamilují do jedné ženy. Dílko bez těžkopádné psychologické analýzy, s typicky francouzským espritem rozebírá otázku přátelství, lásky a problém, může-li žena milovat dva muže, spojené poutem přátelství a naopak.
Ve svém posledním románu Srdcerváč líčí Boris Vian s poetickou nadsázkou horor bezbřehé mateřské lásky, jež nakonec uvězní děti v klecích, aby si neublížily. Může jít pouze o hyporbolický model jistého rysu ženství, v souvislosti s výše připomenutými díly však čtenáře napadne,zda to vlastně není docela přiléhavá metafora časů, kdy je mužský, patriarchální princip na ústupu a řád se rozplizává v citově věčně zjitřenou, tu dojatou, tu uraženou chimérickou všelásku, jež člověka dusí v mateřském objetí politických i mediálních kýčů. V závěru století se vskutku zdá, že právě vášně soucitu, ať už s vykořisťovaným proletariátem, nebo utlačovanými soukmenovci, nadělaly tu největší paseku.
(fyziologie Paříže) Obsáhlá monografie věnovaná Paříži.
Poetický román jež se odehrává v jihofrancouzské Provence, v době kdy Martial Malicroix opouští své bydliště a rodiště, přichází na venkov se ujmout svého dědictví – domu, statku, sídla i pozemků. V novém a dosud neznámém prostředí se dostává do střetu s vlastními životními zvyklostmi a s lidmi, kteří ho jen většinou neradi přijímají mezi sebe.
Druhý díl volného cyklu v rámci Lidské komedie, kterému předchází Otec Goriot a který je následován románem „Lesk a bída kurtisán“. Jedno ze základních Balzacových děl. Ztráta ilusí Luciena Chardona připomíná poněkud Rastignacovo „zmoudření“ v „Otci Goriotovi“. Třídílné „Ztracené iluse“ jsou však založeny šíře: román zachycuje prostředí angoulemské i pařížské, šlechtické salony, divadlo a zejména prostředí novinářské. První zlom v Lucienově životě nastane tehdy, „když se dostane do jednoho z těch hampejsů myšlenky, jimž se říká noviny“. Ctižádostivý a lehkomyslný Lucien je v jádře dobrý a citlivý mladík a proto také v zápasu s pařížskou společností a pařížským tiskem, který proti němu rozvine tažení, zůstane osamocen a podlehne. Jeho vývoj cestou „ztrát ilusí“ je dovršen setkáním s Carlosem Herrerou, španělským knězem – diplomatem, který Luciena odvrátí od sebevraždy a odhalí mu tajemství úspěchu ve společnosti, který spočívá v pokrytectví, bezohlednosti a penězích. Peněžní morálka buržoasní společnosti vystupuje do popředí i při líčení nezdarů vynálezce Davida Sécharda, jehož životní osudy se prolínají s Lucienovými.
Román francouzského spisovatele, v němž autor s autobiografickou fikcí a s humorem a ironií vypráví o sobě, o své rodině, o její snaze zakotvit ve společnosti, v níž žijí, ale která jim v minulosti, zvláště za nacistické okupace, neposkytla legální totožnost.
Autor, původně sociolog, zasahuje svými pracemi nejen do sociologie, etnologie, historie, psychologie, filosofie, estetiky, literární teorie a kritiky, ale i do zoologie, botaniky a mineralogie. Nalézá, spojuje vědu s uměním a překračuje hranice poznání rozdrobeného přílišnou specializací, souvislosti, jež specialistovi unikají. Výbor z jeho díla obsáhl spisy Mýtus a člověk, Medúsa a spol. a Zobecněná estetika. V prvním formuloval ortodoxně své vědecké krédo, v druhém ukazoval na kontrasty mezi hmyzem a člověkem, mezi mechanismem a svobodou, mezi přírodou a historií, v třetím zobecnil a systemizoval své myšlenky, hlavně pak dovozoval, že estetické představy a umělecká díla koneckonců odpovídají kosmologickým zákonitostem.Z francouzských originálů připravil Miroslav Míčko, který také vybral obrazovou přílohu a napsal ediční poznámku a doslov Člověk v přírodě a příroda v člověku; přeložili Stanislav Jirsa a Miroslav Míčko; fotografie Karel Kuklík a kol.
Román podložený autorovými vlastními zkušenostmi a zážitky z druhé světové války. Základní inspirací tohoto díla jsou vzpomínky na válečnou epizodu, na ztracenou vartu kdesi v Ardenském lese. Základní ladění hrůzy a povědomého strachu z ohrožení neznámými silami i zvolený literární styl vzácně koresponduje s válečným námětem – vyprávění působí místy až dojmem realisticky zpracovaného příběhu.
