Bertrand de Jouvenel

Bertrand de Jouvenel se narodil roku 1903 v aristokratické francouzské domácnosti, která byla smetena politickými a intelektuálními proudy raného dvacátého století. Jeho otec, Baron Henri de Jouvenel, byl známým politikem angažujícím se v Dreyfusově aféře a vydavatelem novin, a jeho matka, Sarah Claire Boas, dcera bohatého židovského průmyslníka, vedla pařížský módní salón; mladý Bertrand měl tak možnost setkat se s mnoha předními umělci, spisovateli a politiky té doby. Díky matce, zanícené stoupenkyni československé nezávislosti, získal své první politické zkušenosti, a to již ve věku nějakých dvaceti let jako osobní tajemník Eduarda Beneše, prvního československého premiéra. Po studiu na Lycée Hoche ve Versailles vystudoval práva a matematiku na Sorbonně. Poté vystřídal řadu krátkodobých akademických zaměstnání, což vyvrcholilo místem na prestižní École Science Politique, kam nastoupil v roce 1975. Vždy litoval toho, že jeho akademická kariéra nebyla stabilnější, což by mu bylo poskytlo příležitost vychovat a formovat generace studentů, jak se to podařilo Aronovi a Straussovi. Jakožto zakladatel a ředitel think-tanku SEDEIS (Societé d’Etudes et de Documentation Economiques Industrielles et Sociales), instituce s mnoha vazbami jak v akademickém světě, tak i mimo něj, měl ale významný vliv na vzdělávání francouzských elit; prostřednictvím pravidelných seminářů a publikací je seznamoval s anglo-americkým ekonomickým myšlením. Za své politické vzdělání Jouvenel spíše než své akademické zkušenosti vděčil své rozsáhlé novinářské činnosti, během níž se od konce dvacátých let do druhé světové války specializoval na mezinárodní vztahy. Jak si všímají politologové Marc Landy a Dennis Hale, “v míře nesrovnatelné se žádným jiným kronikářem epochy nástupu totalitarismu ve třicátých letech, dokonce včetně Orwella, se Jouvenel stává svědkem klíčových událostí a přímo, nezprostředkovaně se seznamuje s klíčovými postavami”. Jouvenel dělal dlouhé rozhovory s Mussolinim, Churchillem a v roce 1935 i světově jedinečné interview s Hitlerem. Jeho novinářská aktivita jej přivedla na nejrůznější horká místa v Evropě – včetně Rakouska v době anšlusu a Československa během nacistické invaze. Tato přímá zkušenost, poznamenávají Landy a Hale, obdařila Jouvenela citem pro podstatu politiky, pro její tragické nahodilosti a pozemské spletitosti, pro její resistenci vůči abstraktním kategoriím a utopickým schématům i pro její nástrahy a pravidla. Podobně jako mnoho jiných v jeho generaci nacházel Jouvenel svou cestu k liberální demokracii jen pozvolna. Ve svých třiadvaceti letech neúspěšně kandidoval do parlamentu za radikální socialisty. Znechucen úpadkem francouzské Třetí republiky, hledal na přechodnou dobu útěchu v jiném politickém extrému a v roce 1936 se stal členem Francouzské lidové strany (Parti Popular Francais) Francoise Doriota – pravicové populistické, někdo by řekl polofašistické strany. O dva roky později ji však kvůli Doriotově hanebné podpoře Mnichovského paktu opustil. Oči se mu otevřely a vstoupil do zpravodajských služeb francouzské armády, aby tak bojoval proti rostoucí nacistické hrozbě. V roce 1942, po uzavření příměří mezi Francií a Německem, pracoval pro francouzský odboj a nakonec, stíhán Gestapem, uprchl do Švýcarska. V této době dorostl ve skutečného antitotalitářského liberála, jímž zůstal po zbytek svého života. Jouvenelovo flirtování s krajní pravicí ve třicátých letech mu přivodilo potíže počátkem osmdesátých let, kdy jej izraelský vědec Zeev Sternhell křivě obvinil z kolaborace s nacisty. Jouvenel podal v roce 1983 žalobu pro utrhání na cti a zvítězil. Raymond Aron, který navzdory přání svého lékaře opustil své nemocniční lůžko, aby svědčil v Jouvenelův prospěch, byl raněn mrtvicí bezprostředně poté, co soudu sdělil, že jeho dlouholetý přítel je “jedním ze dvou či tří vůdčích politických myslitelů své generace” – a žádný kolaborant.

Vedle svých novinářských aktivit vydal Jouvenel ještě před válkou několik knih, včetně L’économie dirigée v roce 1928 (jíž zavedl termín, kterého Francouzi dodnes užívají pro označení ekonomického plánování); k roku 1933 se datuje studie věnovaná Velké depresi ve Spojených státech, a dále publikoval tři novely. Po válce novinářské činnosti z velké části zanechal a soustředil se na sepisování děl z oblasti politické filosofie, jež se setkala se značnou chválou a oceněním. Jouvenelovy poválečné práce se dotýkají tří hlavních témat jeho vyzrálého myšlení: snahy porozumět hypertrofii moderního státu, úvah nad obecným dobrem v pluralitních moderních společnostech a pokusů popsat dynamiku politického života.