Adéla Gjuričová Knihy

Kolektivní monografie pětice renomovaných historiků, reflektující krystalizaci politicko-kulturního klimatu české společnosti po roce 1989. Autoři zkoumali formování české politické kultury a politicko-kulturních identit po roce 1989 - a zjistili, že polistopadovou politiku neštěpí v první řadě různé ideologie, nýbrž že je "rozdělena minulostí". Mnohovrstevnatá role, již v české politice hrála a dodnes hraje reflexe minulosti (a to nejenom té komunistické), je také námětem této publikace. Hledání a vytváření politických tradic a tím i obrazů minulosti totiž nebylo arbitrární ani náhodné. Někdy tkvělo hluboko v předcházejícím vývoji dané politické skupiny, někdy v tom, kdo s kým seděl v kanceláři nebo ve vězení, jindy vyplývalo z pragmatiky politického boje. Minulost vytvořila pevné vazby - a na nich k minulosti budovali svou identitu všichni významní aktéři dobové české politiky.

Autorka se pokouší o první nahlédnutí na první politický vývoj po roce 1989 z historického hlediska, tj. především z hlediska dlouhodobějších trendů i diskontinuit moderního českého politického života.

Městské prostředí od středověku představovalo prostor inovací a od 13. století se stalo součástí zásadního transformačního procesu v české a moravské společnosti. Dopady této proměny jsou patrné dodnes, i když byly částečně překryty moderními procesy, jako je industrializace, deindustrializace, politická liberalizace a radikální tržní transformace po roce 1989. Zatímco tyto změny ovlivnily celou společnost, městské prostředí, které se stalo domovem většiny obyvatel, zažilo nejmarkantnější dopady. Každá transformace přinášela ohrožení, které mohlo vést k úspěšné reakci nebo úpadku. Moderní města dnes čelí různým politickým, hospodářským, sociálním a ekologickým výzvám. Cílem knihy je ukázat, že propojením různých odborných disciplín (archeologie, historie, sociologie, politologie, klimatologie) můžeme lépe porozumět historickým kořenům současných problémů a odpovědně přistupovat k budoucnosti. Autoři se dívají na odolnost měst v historické perspektivě, věří, že moderní město se může poučit z minulosti. Odpovědi na výzvy musí být rozmanité a inovativní, nelze se spoléhat na jediné řešení. Město zůstává laboratoří změny, kde se setkávají různé obory a obohacují se navzájem.

Historiografie a sociologie jsou od 19. století dvě navzájem prorostlé disciplíny. Vzájemné ovlivňování, v němž hrálo dějepisectví původně prim, ale v posledních desetiletích ustalo. Sociologie se osamostatnila. Nadále sice zůstala empirickou a kvantitativní, avšak téměř výhradně prézentistickou vědou. Na počátku téměř symbiotické cesty historiografie a sociologie se stále více rozcházely, až se nakonec rozešly téměř úplně. Cílem knihy Historiografie, sociologie a politika paměti je ukázat, že dialog mezi historiografií a sociologií může být nadále přínosný pro obě společenské vědy. Dějepisectví sociologii umožňuje ukotvit současné uvažování o společnosti v nedávné i vzdálenější minulosti. Sociologie naopak pod vlivem kritické teorie historii vede k uvědomění si nesamozřejmosti společenských pravidel. Díky sociologii historici rovněž mohou nahlížet společenské jevy jako sociálně konstruované. V dějinně proměnlivém vztahu dvou sociálních věd, sociologie a historie, je sociologie nenahraditelná z hlediska pochopení a důrazu na sociální a kulturní podstatu utváření společenských jevů, přítomnosti třídních, genderových či rasových stop v historickém materiálu.

Kniha Návrat parlamentu je věnována poslednímu československému parlamentu v období od listopadu 1989 po zánik společného státu v roce 1992. Federální shromáždění vzniklo jako produkt Pražského jara 1968, avšak jeho aparát a pravidla se utvářely v normalizačním období. Od počátku svobodné éry se utkávalo s charismatickým prezidentem Václavem Havlem. Noví poslanci se učili, jak vzdorovat vládě i nepřízni veřejného mínění (otázka platů poslanců, parlamentních prázdnin apod.). Na jeho půdě se zakládaly strany, které neodrážely rozložení sil ve federální vládě, vycházely tu nové politické hvězdy. Zároveň zde ale narůstaly československé rozdíly a vzájemné politicky motivované národnostní napětí. Autoři dokazují, že podíváme-li se na první polistopadové roky skrze instituci Federálního shromáždění, zažijeme jinou revoluci roku 1989, než jsme z ustálených vyprávění zvyklí, a z dosud neznámé perspektivy spatříme první transformační měsíce i rozdělení Československa. Předností knihy je skutečnost, že zohledňuje nejen českou, ale zároveň i prozatím velmi neznámou slovenskou perspektivu.