Vítězslav Rzounek

2. 5. 1921, Vlašim † 11. 2. 2001, Praha

Literární kritik, ideolog, vůdčí představitel normalizační literární vědy Syn živnostníka. Vystudoval reálné gymnázium v Benešově (mat. 1940). Rok byl zaměstnán na Městském úřadě ve Vlašimi a 1941–1945 jako úředník v kladenské Poldině huti. Po studiu češtiny a filozofie na FF UK (1945–1949, PhDr. 1950) se stal redaktorem nakladatelství Orbis. 1951–1952 byl šéfredaktorem Státního nakladatelství dětské knihy, poté semestr asistentem na FF UK a referentem ve Výzkumném ústavu pedagogickém. Od 1954 přednášel na Vysoké škole politické ÚV KSČ, 1958–1961 studoval na Akademii společenských věd při ÚV KSSS v Moskvě (CSc. 1961 prací Puti razvitija čechoslovackoj prozy v novejšij period). Do 1967 opět přednášel na Vysoké škole politické ÚV KSČ (vedoucí katedry kulturní politiky), kde se 1964 habilitoval prací K některým otázkám československé kultury a kulturní politiky v období 1945–1964. Souběžně pracoval i na ideologickém oddělení ÚV KSČ. 1967–1971 byl kulturním přidělencem na čs. velvyslanectví v Itálii, poté rok prvním tajemníkem ministerstva zahraničních věcí. Od 1972 až po odchod do důchodu v roce 1989 byl vedoucím katedry české a slovenské literatury na FF UK. 1975 jmenován profesorem a zároveň mu byl udělen titul DrSc. (za práci K teoretickým základům literární vědy, publikovanou s titulem Tajemství krásna). Přispíval do periodik: Rudé právo, Nová mysl, Literatura ve škole, Květy, Tvorba, Impuls, Český jazyk a literatura, Literární měsíčník, O knihách a autorech, Nové knihy aj. V letech 1976–1989 redigoval v nakladatelství Čs. spisovatel edici Portréty spisovatelů. Práce literárního kritika a historika Vítězslava Rzounka jsou založeny na ideologickém a politickém výkladu uměleckých děl. Zpočátku se zabýval českými spisovateli 19. století (zejména v doslovech), v 60. letech se projevil jako oponent literárních směrů, které vybočovaly z rámce úzce chápaného socialistického realismu. Polemické práce z této doby – knižně vydané až v následujícím desetiletí, kdy se Rzounek stal vůdčím představitelem oficiálního normalizačního pojetí literatury – vycházely z přesvědčení o „explozi tvorby po Únoru“, která „rozvíjí a prohlubuje socialistickou svobodu, protože jiná reálná svoboda neexistuje“ (Proti proudu). Také řada jeho knih ze 70. a 80. let vznikla sebráním časopiseckých příspěvků (Realismus a soudobá próza, Řád socialistické tvorby). V souboru Tajemství krásna zdůrazňuje Rzounek ideologickou povahu umění a jeho specifičnosti se snaží dobrat pomocí pojmů metoda, obraznost, a především stranickost. Za aplikaci tezí z předchozího titulu na konkrétní materiál označil sám autor soubor Tajemství básnického tvaru, v němž prezentuje hodnocení jednotlivých literárních děl podle toho, nakolik odpovídají požadavkům údajného revolučního společenského procesu. Podobně je tomu v monografii Ivan Skála (v níž autor sice uznal uměleckou slabost básníkových sbírek ze začátku 50. let, avšak pokládal je za nutnou vývojovou etapu předcházející spisovatelově tvorbě „vrcholné“), ale i ve dvojici monografií věnovaných dalším ze spisovatelů, které Rzounek považoval za klíčové postavy české literatury: Vilému Závadovi a Janu Otčenáškovi. Dokladem literárních dějin nahlížených z perspektivy normalizačních postulátů je Nástin poválečné české literatury (1945–1980).