Josef Vítězslav Šimák
Český historik, profesor Karlovy Univerzity v Praze od 1921, jeden z představitelů pozitivistické Gollovy školy.
Ve škole měly na něj velký vliv historické povídky Prokopa Chocholouška a Václava Beneše Třebízského, rád si prohlížel i stránky z otcova časopisu Památky archeologické. Na středoškolských studiích si však oblíbil dílo Aloise Jiráska, který se mu stal životním vzorem. V Turnově vyrůstal se svým daliměřickým kamarádem Josefem Pekařem. Chodili spolu do obecné školy a později se sešli i na gymnáziu v Mladé Boleslavi. Láska k rodnému kraji, jeho hradům, zámkům a zříceninám oba mladíky dovedla ke studiu historie.
Pekař i Šimák vystudovali historii na pražské univerzitě a v roce 1895, dvě léta po Pekařovi, obhájil doktorát i Šimák. Na praxi nastoupil jako středoškolský profesor na gymnázium na Malé Straně v Praze, po roce přešel na reálné gymnázium v Pardubicích a další rok byl zase na reálce v Praze. Od roku 1900 plných 21 let vyučoval na Vyšší dívčí škole v Praze. Vedle výuky na středních školách budoval svoji kariéru na Univerzitě Karlově (Karlo-Ferdinandově) – z různých důvodů o poznání pomaleji než jeho vrstevníci. V roce 1904 se habilitoval pro obor české dějiny (svoji prací o Bartošovi Písařovi) a v roce 1911 byl jmenován mimořádným profesorem českých dějin. Mimořádným profesorem zůstával poměrně dlouho, řádným profesorem se stal až v roce 1921, kdy byla situace vyřešena zřízením nové stolice historické vlastivědy. Kromě toho byl v dalších letech např. ředitelem historického semináře a konzervátorem ministerstva školství a národní osvěty, řádným členem České akademie věd a umění, mimořádným členem Společnosti nauk, členem Československé akademie zemědělské a čestným členem Společnosti přátel starožitností.
Jeho dílo je rozmanité, z velké části zůstalo v rukopisné podobě. Sám Šimák svoje dílo dělil na tři okruhy. První mu byl svěřen jeho učitelem Antonínem Rezkem a v tomto okruhu se snažil popsat dobu v českých dějinách „nejtemnější,“ tedy druhou poloviny 17. a počátek 18. století. Druhý okruh vyplýval z jeho působení v Historickém spolku, kde se věnoval ediční činnosti a historii českého dějepisectví. Poslední okruh se týkal jeho zájmu o rodný kraj. Z ediční práce byly vydány například Zpovědní seznamy arcidiecéze pražské z let 1671–1752 (5 dílů, 1918–1935), dále připravil šestý díl Fontes rerum Bohemicarum (kroniku Bartoše Písaře). Nevydané zůstalo jeho zpracování korespondence historiků 17. století (především Bohuslava Balbína), připravoval k vydání také Staré letopisy české. Věnoval se také odkazu historiků své doby, z pozůstalosti Antonína Rezka vydal Listář k dějinám náboženských blouznivců (2 díly, 1927, 1934). Rodnému kraji, tedy Hornímu Pojizeří, je zasvěcena velká část jeho díla, někdy je dokonce označována za nejdůležitější část a v mnohých ohledech patří dosud platnému odkazu. Nejvýznamnější prací jsou Příběhy města Turnova nad Jizerou (I. a III. díl, II. díl zůstal nedokončen). Šimák precizně zpracoval Soupisy památek historických a uměleckých pro politické okresy turnovský (1909) a mnichovohradišťský (1930), psal články pro časopis Od Ještěda k Troskám (např. Soupis poddaných panství hruboskalského z r. 1785), sepsal také populárně pojatou Kniha o Housce (1936). Nemalá část jeho práce byla věnovaná novému oboru historická vlastivěda, kterou musel v Československu především po teoretické a metodické stránce vybudovat od úplného počátku. Po celý život se vracel do rodného města a svému kraji věnoval velkou část své vědecké práce. Od založení turnovského muzea roku 1886 v něm externě pracoval, řídil a sám se účastnil řady archeologických vykopávek na Turnovsku, mj. v Babí a Kudrnáčově peci v Měsíčním údolí na Kozákově; vykonal přes 400 přednášek. Klub českých turistů na jeho počest pojmenoval turistickou cestu z Turnova přes Klokočské skály a Vesec na Kozákov Šimákovou stezkou. Zemřel v Praze 30. ledna 1941 krátce po oslavě, kterou mu Turnované uspořádali k jeho sedmdesátinám. Pohřben byl do rodinné hrobky v Turnově 3. února 1941.