Édouard Louis Knihy

Může se člověk neustále měnit, aniž by ztratil sám sebe? Ještě mu nebylo třicet, přesto za sebou má několik životů. Zažil dětství v extrémní chudobě, stud za vlastní původ i za sexuální orientaci. Utekl z vesnice do města, kde se už jako náctiletý na gymnáziu snaží co nejvíc vzdálit svým kořenům. Novou identitu touží najít i později na univerzitách v Amiensu a Paříži. Jako spisovatel zažívá nevídaný úspěch, těší se zájmu médií, neustále cestuje a vypráví o svém životě. Pozornost a uznání jsou zpočátku návykové, vždyť přesně o tomhle snil. Jenže postupně se dostavuje únava a znechucení vlastním životem, nejraději by od všeho znovu utekl a pokračoval v nekonečném přetváření sebe sama. Hluboce osobní a dojemný román je největším dílem literární hvězdy od vydání Skoncovat s Eddym B. Kritika i čtenáři ho ocenili jako pozoruhodný návrat autora, který má co říct a nešetří ani sám sebe.

„Mé matce ukradli život,“ píše Édouard Louis. „Byla stejně jako já okradena o možnost být sama sebou.“ Literární dílo francouzského spisovatele je autobiografickou sociální freskou, kterou zahájil zpovědí Skoncovat s Eddym B. a prohloubil v pokusu o lepší porozumění svému otci esejem Kdo zabil mého otce. Tentokrát se věnuje příběhu matky, která strávila většinu života v chudobě a nouzi, od střední školy odsouzená k péči o domácnost a děti, ponižovaná instinktivně násilnickým chováním mužů i prostředím patriarchální bílé třídy průmyslové Francie. Jednoho dne, ve svých pětačtyřiceti letech, se však proti tomuto životu vzbouří a vybojuje si svobodu. Tato kniha je příběhem této proměny. Příběhem laskavým a nemilosrdným.

„Jednou v noci mi zavolala matka. Řekla mi, že muž, se kterým žije, je opilý a uráží ji. Před pár lety odešla od mého otce, aby unikla domácímu vězení, a nyní byla opět v pasti. Děje se to už dlouho, tajila to přede mnou. Poradil jsem jí, aby okamžitě odešla. Ale kam, bez peněz, bez kvalifikace, bez řidičského průkazu? Jaké možnosti se nabízejí ženě, která celý život jen vychovávala děti a trpěla mužskou brutalitou?“ Édouard Louis ve svém novém díle navazuje na příběh své matky, který začal vyprávět v knižní eseji Boje a proměny jedné ženy. V textu na pomezí eseje a prózy nově promýšlí a rozvíjí úvahy o mužské agresivitě, násilí na ženách a znovu dává hlas těm, kteří by jinak zůstali nevyslyšeni.

Literární zpověď, která je stručnou, ale sžíravou obžalobou francouzského třídního systému a zároveň něžným milostným dopisem. Autor se vrací ne sever Francie do průmyslového městečka, které popsal v knize s Eddym B., aby navštívil svého umírajícího otce. Tomu je sotva padesát let, ale po pracovní nehodě, která mu rozdrtila páteř i ducha, se ze zatvrzelého hrubiána proměnil v opilého, tloustnoucího invalidu, který sotva chodí a dýchá a není schopen postarat se o svou rodinu. Louis znovu zkoumá jejich komplikovaný vztah, poraněný hanbou a opovržením, které vůči němu otec cítí kvůli jeho homosexualitě. Vzpomíná na útržky jejich rozhovorů a hádek, ale i na něžné momenty. Nakonec dochází k tvrdé obžalobě francouzské vlády a bezohledného kapitalismu, který otce odsoudil k předčasné smrti. Francouzský spisovatel jde proti establishmentu s holými pěstmi, ale ke svému dlouho odcizenému otci se obrací s otevřenou náručí. Právě tahle kombinace dělá z jeho knihy dojemné svědectví.

Románová senzace z Francie popisuje s mimořádnou otevřeností a syrovostí autorovo strastiplné dětství, poznamenané sociálně a kulturně omezeným prostředím chudého severofrancouzského venkova, ale také jeho postupně odhalovanou homosexualitou. Louisův výjimečný debut zaznamenal od svého vydání neuvěřitelný ohlas: knihy tehdy dvaadvacetiletého studenta se jen ve Francii prodalo přes 300 000 výtisků a byla již přeložena do více než dvaceti jazyků. Na francouzské i mezinárodní scéně vyvolala bouřlivou debatu coby literární experiment stojící na pomezí uměleckého textu a dokumentu, ale také díky otázkám, které klade: Jak se vymanit z pasti sociálního prostředí? Jak se vypořádat se svou sexuální orientací? Jak se dobrat svobody? Stejně jako samotné téma knihy zaujme i bravurní způsob jeho podání.

Mohou film a literatura vyřešit společenské problémy? Jak by se měla proměnit levice, aby dokázala čelit tomu, že se čím dál víc frustrovaných lidí obrací k populistům a extremistům? Uznávaný britský režisér a angažovaný francouzský spisovatel se v živém rozhovoru dotýkají i mnoha dalších bolestí současného světa: původu nesnášenlivosti, předsudků či homofobie, negativní role sociálních sítí, bezdomovectví, násilí, postavení žen či gayů. Úderný rozhovor staví most mezi generacemi levicového myšlení a bezděčně připomíná, co vlastně znamená etika dialogu.

Odvážná a šokující zpověď se vrací k událostem z prosince roku 2012. Édouarda Louise znásilnil a málem zavraždil muž, kterého poznal cestou z vánoční večeře a následně pozval k sobě domů. Aby se vyrovnal s posttraumatickou stresovou poruchou a našel znovu sám sebe, vydal se do rodné vesnice k rodině a minulosti, kterou chtěl navždy nechat za sebou. Autobiografický román lze číst jako detektivní příběh naruby, vysloužil si srovnání se slavným dílem Chladnokrevně Trumana Capoteho, s tím rozdílem, že zde je klíčový pohled oběti. Louis se pohybuje mezi minulostí a současností, kombinuje věcnost policejní zprávy s upřímností deníku. Znovu se mu podařilo nahlédnout běžný rasismus a homofobii francouzské společnosti, zároveň si ponechal prostor k úvahám o agresivitě a o tom, jak dalece se může lišit vylíčení jedné skutečné události. Potvrdil, že je výjimečným spisovatelem své generace.

Der Regisseur von »Ich, Daniel Blake« und der Autor von »Das Ende von Eddy« gemeinsam im Gespräch Édouard Louis und Ken Loach - zwei Künstler aus unterschiedlichen Ländern und Generationen blicken in ihren Werken immer wieder in die dunklen Ecken unserer Gesellschaft. Sie erzählen die Geschichten, die gerne verschwiegen werden: von Armut, sozialem Abstellgleis und politischer Gewalt. Hier treffen sich der Kultautor und der renommierte Filmemacher zum Gespräch über Kunst, Kino, Literatur und deren Bedeutung für die heutige Gesellschaft. Wie kann immer wieder neu über Klasse, soziale Gewalt und Gerechtigkeit nachgedacht werden? Wie sieht eine Kunst aus, die die Machtverhältnisse nicht nur beschreibt, sondern erschüttert? Wie kann sie intervenieren und mobilisieren? In ihrem Dialog entwerfen Ken Loach und Édouard Louis ein Manifest für eine radikale Veränderung der Kunst.