Petr Dostalík Knihy

Porozumění římskému právu je důležitým předpokladem pro studium současného českého i evropského práva soukromého, jehož tradice právě z práva římského vychází. Předkládaná publikace si klade za cíl především dopomoci studentům římského práva k úspěšnému absolvování státní souborné zkoušky z tohoto předmětu tím, že přehledným způsobem shrnuje informace získané na přednáškách a seminářích i z učebnic římského práva, které vhodně doplňuje.

Praktikum je neocenitelnou studijní pomůckou pro přípravu a práci na seminářích z římského práva. Obsahuje čtrnáct kapitol, které se věnují jednotlivým institutům římského práva – civilnímu procesu, osobám, rodině, věcným právům, obligačnímu, dědickému a trestnímu právu a dalším. Ve třetím vydání bylo praktikum výrazně rozšířeno. Přibyly texty z různých oblastí římského trestního práva a zcela nově zpracovaná kapitola příkladů z recepce římského práva. Každá kapitola je rozdělena na teoretickou část, v níž jsou obsaženy základní pojmy a zásady dané právní oblasti, a na praktickou část, kde čtenář nalezne velké množství textů v latinském originále a jeho českém překladu, doplněných inspirativními otázkami a úkoly k řešení. Výběr textů byl proveden s ohledem na znalosti a schopnosti studentů práva v prvním ročníku. Publikace je určena především studentům právnických fakult.

Publikace představuje soubor přeložených fragmentů z nejvýznamnější památky římského práva Digest (lat. Digesta seu Pandectae), která jsou součástí rozsáhlé kodifikace převážně soukromého práva východořímského císaře Justiniána z 6. století po Kr. Každý z fragmentů představuje jeden konkrétní případ – popis skutkového děje, položení právní otázky, řešení jednoho nebo více klasických právníků s ukázkami jejich argumentace. Byly vybrány takové fragmenty, které nejen umožní na názorných příkladech proniknout do způsobu argumentace římských právníků a jejich názorů, ale současně umožní ukázat aplikaci základních zásad římského práva při řešení jednotlivých právních problémů. Zároveň byly vybírány takové právní problémy, u kterých lze nalézt bezprostřední odezvu v současném právu soukromém, zejména občanském. Publikace je určena pro studenty právnických fakult stejně jako pro zájemce o hlubší porozumění římskému právu, které je nezbytným předpokladem pro správné uchopení současného práva soukromého.

Kniha, na kterou celý právnický svět čekal, je konečně tu! Každý z velkých římských právníku a myslitelů se do historie zapsal nějakým významným dílem. Je proto na čase, aby se i doc. Petr Dostalík zapsal do historie knihou, která nemá obdoby. Kniha Dostalíkovy hlášky: Fragmenta Dostalíkova je počinem jednoho vysokoškolského pedagoga, jednoho absolventa a dvou studentů Každý student právnické fakulty v České republice dozajista zná facebookovou stránku Dostalíkovy hlášky, která si za celou dobu svojí existence našla téměř 3000 sledujících ze všech koutu naší země. Dostalíkovy hlášky jsou opravdovým virálním fenoménem, který už od roku 2011 baví svými odposlouchanými hláškami, historkami a postřehy z hodin s doc. Petrem Dostalíkem celou právnickou komunitu. Garantujeme vám, že při čtení této knihy budou mít i neprávníci problém ubránit se smíchu.

Kniha se zabývá problematikou bezdůvodného obohacení. Mapuje případy, ve kterým římští právníci poskytovali žaloby z bezdůvodného obohacení (kondikce) a ukazuje, jakými zásadami byli vedeni při jejich posuzování. Práce nachází značné rozdíly mezi řešením případů bezdůvodného obohacení klasickými právníky a řešeními, ke kterým se přiklonil císař Justinián ve své slavné sbírce Corpus iuris civilis a dochází tak k názoru, že klasické římské právo bezdůvodného obohacení je mnohem subtilněji, důvtipněji a elegantněji zpracováno než právo bezdůvodného obohacení císaře Justiniána, které máme zachováno v Digestech. Autor zdůrazňuje skutečnost, že přestože je moderní právo bezdůvodného obohacení založeno na římském právu, je to bohužel právo justiniánské, které je předobrazem moderního bezdůvodného obohacení. Z toho důvodu jsou kriticky komentována ustanovení občanského zákoníku upravující bezdůvodné obohacení. Autor dále argumentuje, že znalost klasického římského práva, zejména odmítnutí zásady „nikdo se nemůže bezdůvodně obohatit na úkor jiného“ (aplikace této zásady byla v římském právu omezena pouze na mladistvé) může významným způsobem přispět ke správné interpretaci i aplikaci norem institutu bezdůvodného obohacení.

Publikace se zabývá případy, ve kterých dochází k nakládání s cizí věcí proti vůli jejího vlastníka. Patří sem jednak spojení jedné věci s jinou (akcese), zpracování cizí věci ve věc jinou (specifikace), versio in rem, použití cizí věci při odvracení krajní nouze, a konečně možnost obětovat cizí věc pro záchranu cizí hodnoty. Autor zkoumá uvedené případy v historických souvislostech a sleduje způsoby, zda a jakým způsobem je hrazena škoda, která vzniká upotřebením věci jejímu vlastníkovi v jednotlivých právních úpravách: od práva římského přes právo pandektní, rakouské, československé až po občanský zákoník z roku 2012. Zároveň autor analyzuje otázku, nakolik je právní úprava uvedených případů v současném občanském zákoníku odrazem zásady „nikdo se nemůže obohatit na úkor jiného“ a zda na tyto případy může být aplikována právní úprava bezdůvodného obohacení.

Publikace se zabývá problematikou římského rodinného práva, konkrétně ochrany ženy po smrti manžela. Autor nejprve vystihuje základní rysy římského manželství včetně okolností jeho zániku. Manželství v římském právu zaniká nejen smrtí manžela, ale také jeho upadnutím do válečného zajetí, rozvodem a dalšími způsoby. V další části autor pojednává o institutu věna, které je základní složkou římského majetkového práva. Je příspěvkem manželky na náklady udržování domácnosti, a zároveň kompenzuje dceři ztrátu způsobenou tím, že přechodem do manželovy rodiny ztrácí zákonné dědické právo po svém otci. Pozornost je dále věnována darování mezi manžely, které bylo zprvu v římském právu zakázáno, darování pro případ smrti, které bylo možné i mezi manžely, a neobvyklému institutu donatio propter nuptias. Děděním se zabývá poslední kapitola. Manžel mohl povolat manželku k dědění v závěti, případně jako odkazovníka. Zvlášť vhodný byl v tomto případě odkaz požívacího práva. Zemřel- li manžel bez závěti, závisela situace manželky na tom, jakou formou bylo uzavřeno manželství. Autor popisuje výhody a nevýhody přísné formy manželství a také volné formy manželství, která mohla vyústit až v uplatnění institutu ochrany nuzné vdovy.