Katri Lipson Knihy

Román o nenaplněných snech, outsiderství, beznaději a bezmoci, ale také o lásce a přátelství. Serjoža, středoškolák, syn obyčejné ženské a alkoholického darmošlapa, má od dětství velký sen – chtěl by se stát kosmonautem. Ne proto, aby vzlétl ke hvězdám, které rád pozoruje, ale aby se z vesmíru alespoň jednou podíval na celou zeměkouli. Jeho slohová práce, v níž se ze své touhy vyzná, vzbudí pozornost úspěšného dokumentaristy, který se o Serjožově cestě za snem rozhodne, s požehnáním politbyra, natočit vícedílný dokument. Serjoža ovšem nesní jen o hvězdách – jeho mysl zaplňuje i krásná rusovláska, nesmělá učitelka hudební výchovy Světlana. Snovou atmosféru románu autorka podtrhuje mírně archaizovaným stylem a krásným jazykem. Náhodná není ani volba místa, kde se příběh odehrává: nevlídný zimní Murmansk 80. let 20. Století jako by symbolicky dokresloval mrazivé sevření nepříznivými okolnostmi, jež provázejí osudy hlavních protagonistů. Všudypřítomnou melancholií a tragikou osudů hlavních hrdinů prosvítá naděje, že má smysl snít i sebevětší sny, třebaže nedojdou naplnění. Kniha obdržela Cenu deníku Helsingin Sanomat za nejlepší prvotinu 2008 a v témže roce postoupila i do nejužší nominace na cenu Finlandia.

Román finské autorky, zasazený z velké části do Československa čtyřicátých až počátku devadesátých let 20. století, vedle ojedinělého čtenářského zážitku nabízí českým čtenářům i určitý bonus v podobě velmi neotřelého pohledu zvenčí na nás, na naše nedávné dějiny či kulturní dědictví. Zmrzlinář je tajuplná skládačka bez konce, plná náznaků, otázek, navzájem provázaných náhod a netušených souvislostí. Epizodický charakter vyvolává dojem povídkového filmu, v němž jsou jednotlivé příběhy propojené některými stěžejními motivy nebo postavami a jejich osudovými okamžiky. Ostatně první epizoda také natáčením fi lmu nazvaného Zmrzlinář začíná. Originální způsob vyprávění, v němž se svižné dialogy střídají s vnitřními monology jednotlivých postav, občas ještě okoření trefný komentář samotné autorky. Příběhy jsou zdánlivě bez konce, a to zcela záměrně – vždyť i ve skutečném životě nikdy nic nekončí, všechno se jen prolíná, jednou postavy přicházejí jakoby odnikud, jindy nenávratně mizí neznámo kam. Je až překvapivé, jak takhle fragmentárně pojatý příběh nakonec drží pevně pohromadě.