Alain de Benoist Knihy

Demokracie představuje problém: problém ve smyslu otázky, kterou je nutné vyřešit. Alain de Benoist v této krátké knize bourá zažité předsudky o demokracii a ukazuje, že evropskou civilizaci provázela již od počátku. Dokládá, že problémem není samotná idea demokracie, nýbrž její současné chápání a praxe. Demokracie je vláda lidu, a zatímco liberální demokracie chápe lid jako pouhý součet atomizovaných jednotlivců, de Benoist jej chápe jako konkrétní kulturně-historickou kontinuitu. Tvrdí, že cílem liberální demokracie je depolitizace veřejného života, redukce dějinotvorného vládnutí na pouhé technické řízení. Liberální demokracie může vést k vládě odborníků neboli „liberální nedemokracii“. Dosažení efektivní demokracie je možné posílením prvků přímé vlády lidu, zavedením možnosti odvolání volených zastupitelů, jakož i návratem k chápání občanství jakožto podmíněného sounáležitostí k společenství, jež stojí na sdílených hodnotách. Autor zdůrazňuje, že efektivní demokracii jsou vlastní mnohé prvky, které jsou v současnosti potlačovány. Preferuje takové pojetí demokracie, které vedle principů svobody a rovnosti neopomíjí ani kulturně-historické bratrství. Český překlad původního textu z roku 1985 je doplněn dvěma autorovými pozdějšími esejemi.

Ideologie lidských práv se stala sekulárním náboženstvím naší doby. Má svá dogmata, své svaté, své mučedníky, své křížové výpravy a svou inkvizici. Ačkoli byla formulována s úmyslem zabránit tyranii a přinést svobodu, nakonec se sama stala svazující. Autor v této knize zkoumá dějiny lidskoprávního diskurzu, jeho předchůdce a jeho současné dopady na společnost. Odhaluje člověka antiky jako neodlučitelného od svého rodu či komunity. Sleduje dlouhou cestou od toho, jak rané křesťanství přisoudilo každému člověku nesmrtelnou duši, až po současné zbožštění člověka jakožto egoistického jednotlivce. Poukazuje na kulturní a historickou relativitu lidských práv. Jejich absolutizaci a univerzalismus považuje za formu západního etnocentrismu. Vrhá světlo na jejich ideologizaci v prospěch západních zájmů a globalizace a především poukazuje na jejich atomizační a dezintegrační dopady na společnost. Francouzský filosof Alain de Benoist (*1943) je zakladatelem a předním představitelem Sdružení pro výzkum a studium evropské kultury (Groupement de recherche et détudes pour la civilisation européenne, GRECE). Je autorem několika desítek knih: kromě lidských práv psal i o indoevropských jazycích a náboženstvích, o dějinách filosofie, o ekonomice, o totalitarismu a o geopolitice. Ve své aktuální knize Za horizontem lidských práv předkládá jedinečnou kritiku jednoho z nejzávažnějších problémů naší doby.

„Srovnání mezi komunismem a nacionálním socialismem je ve skutečnosti nejenom oprávněné, nýbrž také bezpodmínečně nutné, neboť bez něho jsou oba jevy nepochopitelné. Dají se –a s nimi dějiny první poloviny 20. století- jen tehdy pochopit, když se „pojmou společně“ (Furet), zkoumají se ve ‚své době‘, to znamená v dějinném okamžiku, který mají společný.“ Alain de Benoist

Proč jsem napsal tuto knihu? Ptá se de Benoist. Abych odhalil esenciální rozdíly mezi pohanstvím a křesťanstvím. Svůj cíl však rozhodně překročil: ve svém bádání sahá až na kost toho, co je jádrem evropského myšlení, cítění a prožívání; toho, co je Evropanům původní už od prehistorie, a co je v Evropě skrytě přítomné dodnes, protože christianizace to mohla potlačit, ale nikdy to nemohla zničit.

K tvrzení, že „věda existenci ras vyvrací“, existuje podstatná a velmí zvláštní námitka. I kdyby existence ras byla nesprávná, je třeba přezkoumat slovo „vyvrací“. Jinými slovy, působí rasistická ideologie na úrovní „dokazování“ a „vyvracení“ nebo spíše na úrovni výkladu? A dále, je možné se kvůli určení pravdivosti či nesprávnosti různých ideologií obracet k „vědě“, aniž bychom upadli do zcela obyčejného scientismu? Prohlašovat, že se rasistické teorie minulosti prosazovaly pouze na pseudovědeckých základech, může uklidňovat zaryté antirasisty, pravda to však není. „Vědecká“ způsobilost řady rasistických autorů, od Linnéa a Blumenbacha k Otmaru von Verschuerovi či Vacherovi de Lapouge a mnoha dalších, je nepochybná. Bylo by mylné s mnoha rasisty věřit, že rasismus je vědecky pevně podložený, nebo s mnoha antirasisty uvěřit, že dnes kontorverzní autoři jsou jen „pseudovědci“.

Derzeit reden alle vom Wirtschaftswachstum: Wie läßt es sich ankurbeln, wie inmitten der Krise im Schwung halten? Welche sozio-politischen Horrorszenarien kommen andernfalls auf uns zu? Alain de Benoist dagegen fordert eine gezielte Wachstumsrücknahme. Zweitausend Jahre 'Entgötterung' und Inbesitznahme durch den Menschen, zweihundert Jahre Industrialisierung und Raubwirtschaft haben die Erde geplündert, ausgezehrt, verschandelt. Wie lange noch, bis sie gänzlich unbewohnbar wird? Auf einem endlichen Planeten ist kein Platz für das unendliche Machtstreben des Menschen, das lehren die elementaren Gesetze der Physik. So wird die Ökologie zur Schicksalsfrage unserer Zeit. Sie markiert das Ende der Fortschrittsideologie. Eine Streitschrift gegen den Selbstmord des Planeten: Es ist höchste Zeit für eine Abkehr vom blinden Technikglauben und vom Konsumfetisch, höchste Zeit für eine 'Entkolonisierung des Vorstellungsvermögens', eine Rückbesinnung auf Werte, die nicht der Markt bestimmt.

Carl Schmitt (1888 - 1985) war keineswegs der Theoretiker des „Krieges gegen den Terrorismus“ und Vordenker der US-Neokonservativen, als der er seit dem 11. September 2001 vielfach mißverstanden wird. Im Gegenteil nahm sein Werk eine fundierte Kritik am amerikanischen Weltmachtstreben um Jahrzehnte vorweg, wie Alain de Benoist in seinem Essay darlegt. Schmitts Lehre zeigt, so der französische Philosoph, daß auch Europa nicht länger in der alten Ordnung der Moderne verharren kann. Vielmehr erfordert das 21. Jahrhundert eine allgemeine Neuordnung der internationalen Beziehungen im Rahmen einer simplen Alternative: Unipolarität oder Multipolarität. Im Zeitalter asymetrischer Kriege ist der große Staatsrechtler Carl Schmitt mit seiner präzisen Unterscheidung zwischen politischem Feind und Freund aktueller denn je.

Das Werk des Juristen und politischen Denkers Carl Schmitt, geboren am 11. Juli 1888 in Plettenberg und gestorben am 7. April 1985, erstreckt sich über fast sieben Jahrzehnte und umfasst mehr als 50 Bücher sowie fast 300 wesentliche Artikel. Das Interesse an seinem Werk hat weltweit zugenommen, mit Übersetzungen der Hauptwerke in über 20 Sprachen. Besonders sein bekanntestes Werk hat in verschiedenen Sprachen zahlreiche Übersetzungen erfahren, darunter sechs im Koreanischen und Japanischen. Schmitt gilt vor allem als Essayist; viele seiner bedeutendsten Bücher sind Zusammenstellungen von Aufsätzen, Vorträgen und bereits veröffentlichten Texten. Diese Form der Präsentation gilt auch für die „Verfassungslehre“ von 1928. Seine Essays und Rezensionen sind von besonderer Bedeutung, da sie oft seine intellektuelle Reaktion auf konkrete politische Situationen formulieren, während diese in seinen Büchern häufig im Hintergrund bleiben. Nach der Carl-Schmitt-Bibliographie von Piet Tommissen, die bis Ende der 1970er Jahre die Primär- und Sekundärliteratur umfassend erfasste, präsentiert der französische Kenner Alain de Benoist nun eine aktualisierte Bibliographie, die alle Werke, Übersetzungen sowie veröffentlichte Korrespondenz und Gespräche verzeichnet.

Neben dem aktuellen Manifest der "Nouvelle Droite" enthält dieses Buch Benoists programmatische politische Ideen. Statt der "Einen Welt" unter westlich-amerikanischer Vormacht plädiert Benoist für eine multipolare Welt mit starken nationalen und kulturellen Identitäten

Alain de Benoist attributed liberalism and the individualism that stems from it to the idea of making man, a social animal, a being removed from the soil, uprooted from any community and therefore interchangeable. This essay gives Benoist the opportunity to return to this theme by developing a definition of what he calls ‘the ideology of Sameness’. If we reject egalitarianism, should we accept all kinds of inequality? No, because equality is never an absolute. Men can be equal in certain respects — for example, their political membership in a community — and unequal in others. As communal beings, men must necessarily accept such forms of equality. What needs to be fought against, however, is the ‘ideology of Sameness’, which lies at the heart of modernity. This sinister dynamic aims at the complete annihilation of all differences, the neutralisation of the world, and the destruction of communities — all in the name of a purely mathematical vision of equality. This is a pathological distortion of the concept of political equality. Equality is not synonymous with Sameness.