Judith Hermann Pořadí knih

Poetická autobiografie Všechno bychom si řekli je úplně jiná než předcházející tituly berlínské spisovatelky Judith Hermannové. Je to její dosud nejosobnější kniha, uhrančivě otevřená zpoveď, v níž s pomalou, svému stylu vlastní elegancí ohledává různé etapy svého života. V podtextu vyprávění, které vzniklo jako cyklus poetických prednášek v rámci prestižní nadační docentury na Frankfurtské univerzitě, čteme další a další témata, jichž se v průběhu života dotýká každý znás.

»Judith Hermanns Bücher sind unbeirrbare Erkundungen der menschlichen Verhältnisse.« Roman Bucheli, Neue Zürcher Zeitung Eine Kindheit in unkonventionellen Verhältnissen, das geteilte Berlin, Familienbande und Wahlverwandtschaften, lange, glückliche Sommer am Meer. Judith Hermann spricht über ihr Schreiben und ihr Leben, über das, was Schreiben und Leben zusammenhält und miteinander verbindet. Wahrheit, Erfindung und Geheimnis – Wo beginnt eine Geschichte und wo hört sie auf? Wie verlässlich ist unsere Erinnerung, wie nah sind unsere Träume an der Wirklichkeit. Wie in ihren Romanen und Erzählungen fängt Judith Hermann ein ganzes Lebensgefühl ein: Mit klarer poetischer Stimme erzählt sie von der empfindsamen Mitte des Lebens, von Freundschaft, Aufbruch und Freiheit.

Mladou ženu požádají, ať vleze do krabice a nechá se rozřezat. Starý trik hodlá kouzelník nacvičit se svou novou asistentkou doma, kde vše sleduje jeho žena. Román Judith Hermannové Doma začíná právě touto téměř thrillerovou epizodou z minulosti hlavní postavy. Střih. Hrdinka nechává dosavadní život za sebou a stěhuje se do vlastního domu u moře. Píše krátké dopisy bývalému manželovi, navazuje opatrná přátelství, zkouší milostný poměr, přemýšlí, co dál. Vše plyne pomalu, hvězdná autorka této knihy je proslulá tím, že nikam nespěchá. Vypráví o ženě, která se v krajině na pobřeží po malých krůčcích stává někým jiným. Ohledává paměť a okamžik, v němž v životě člověka nastane předěl, kdy se ze starého rodí nové. Mezi slovy nechává jakoby mimochodem protékat něco neuchopitelného a vyzařuje přitom neodolatelnou pomalost, která mnohým z nás už dávno schází. Za román Doma byla Judith Hrmannová v roce 2021 nominována mj. na Německou knižní cenu nebo na Cenu Knižního veletrhu v Lipsku.

Jak blízko můžeme být lidem, které milujeme? Fotograf sleduje svého adoptivního syna, se zájmem i odstupem zároveň, jeho žena ten pohled vidí, a tím by se to mohlo celé pokazit. Starý muž vzpomíná na cestu na ostrov Nantucket, poslední společnou výpravu s přáteli a do domu, který je zatím jen nahrubo postavený, slovy se kreslí do vzduchu. Žena vypráví o jednom dni u jezera, o jednom neštěstí a možná i o jedné velké lásce. Dítě poprvé v životě spálí věc, která pro něj byla dlouho důležitá. Postavy Judith Hermannové jsou někdy úplně bezbranné. O to intenzivnější jsou jejich setkání s jinými, milovanými nebo cizími lidmi. Tyto momenty nastávají bezděčně, bez vzruchu a pod povrchem vyvolávají existenciální tíhu. Judith Hermannová používá málo slov a mezi nimi se odehrávají neuchopitelné věci.

Stella, její muž Jason a čtyřletá dcera Ava působí jako šťastná rodina. Až do okamžiku, kdy stiskne zvonek neznámý muž, Mister Pfister, stalker, který se objevuje a mizí. Zanechává vzkazy ve schránce, je stále neodbytnější, Stellin život a život její rodiny se mění v peklo. Judith Hermannová, hvězda německého literárního nebe, dosud své čtenáře uhranula třemi povídkovými tituly. Počátek veškeré lásky, její první, dlouho a napjatě očekávaný román, je příběhem o stalkingu, zranitelnosti a křehkosti lidského štěstí. Hermannová zde otevírá téma v současné společnosti více než aktuální: strach o vlastní bezpečí.

Povídková kniha Alice je trochu jiná než předcházející dva tituly Judith Hermannové. Ohledává nejzazší bod — smrt. Pět úmrtí pěti mužů. Pozvolných i náhlých, čekaných i nečekaných. Provázaných na různý způsob. A ohledává rovněž, co zbude po smrti. Jak se dá se smrtí sžít. Jak žít se smrtí druhého v sobě. Hermannová tu poprvé uvažuje nad tím, co bude. Poprvé překračuje temný kruh melancholie. A v podtextu pak otvírá dvě témata, která do jisté míry tvarují dnešek: všeobecná pasivita občanské společnosti plus odumírání mužského principu.

Soubor sedmi povídek berlínské spisovatelky vypráví životy žen a mužů na prahu třicítky, kterým v jejich životě zůstává jistá neurčitost a melancholie. Autorka ve svých povídkách s velkou jemností postihuje životní pocit současných dvacátníků až třicátníků nacházejících se v jakémsi dějinném vakuu. Jsou to melancholici, pohybující se vně svých vlastních životů, které se odvíjejí snad jen díky letmým dotekům s životními příběhy jiných.

Povídky o lásce a pomíjivosti, o strachu před neprožitým, odpíraným životem. Devět povídek německé autorky vypráví o lásce prožité i iluzorní, o představách a pocitech, o strachu před pomíjivostí a ubíhajícím životem. Své hrdiny staví autorka do různých životních situací a pohrává si s myšlenkou, jak je budou řešit, jak budou reagovat, rozebírá jejich pocity. Vášnivé lásky střídají nerozhodné a vlažné reakce, životné a impulsivně jednající lidi srovnává s životními ousidery.