Výbor z poezie Jany Štroblové obsahuje básně s duchovním přesahem, který v nich byl nenápadně přítomen takřka od samých počátků. Spirituální téma naplno vstoupilo do její tvorby ve sbírce Krajina na muří noze, odkud zve do světa, kde přetrvávají hodnoty, jaké mnozí pokládají za pošetilé: víra, naděje a láska. Stačí však malý posun – krajina se „jen trochu pootočí a už do ní nevede cesta“. Místo plachého zaklínadla se tu zabydlí zloba, závist a zášť. Ovšem skrze přírodu s jejími zázraky básnířka vyciťuje (možná by se dalo říct přímo větří) rozličná nebezpečí jejího zániku. Ke svým tématům se vrací i v následujících básnických sbírkách – jako by zde také nevědomky pátrala v paměti předků a přitom prohlubovala svoje stopy.
Výbor z poezie přední české básnířky Jany Štroblové. Výbor sleduje mimořádně dlouhou autorčinu cestu od prvotiny Protěž vydané ještě za studií, a to v roce 1958, až ke sbírce Měsíc tak pošetile modrý z roku 2021. Zatímco první dvě sbírky jsou oslněny láskou, ve třetí (Hostinec u dvou srdcí) je už tolik skepse, že si dvě básně z ní vybrala a nechala pro sebe zhudebnit Hana Hegerová. Vydání další sbírky (Torza, 1970) je do značné míry reakcí na dobu od příchodu vojsk v roce 1968 až po Palachovu smrt, v náznacích a básnických obrazech natolik výrazných, že se tehdy dvě delší básně dostaly do exilového čtvrtletníku pro politiku a kulturu Svědectví, což básnířce na dobrých deset let znemožnilo vydávat poezii a v dalších letech dostat práci ve svém oboru. Její verše ovšem nikdy nebyly a nejsou jakkoli prvoplánově politické, autorka veškeré prožitky, city a pocity přenáší do roviny osobní a existenciální, sbírka Úplněk, vydaná po nucené odmlce roku 1980 je toho dokladem. Už se zde také vyhraňují některé tematické okruhy, které budou charakteristické pro její další básnickou práci – láska, smrt, Bůh, živly, příroda, sen. Všechny tyto motivy se s postupem času rozvíjejí, nabývají naléhavosti a hloubky – jako by autorka s každým návratem prohlubovala své vlastní stopy.
Verše Jany Štroblové byly inspirující pro vznik a samotný výběr fotografií Vojtěcha Kemennyho, v knize jich je publikováno více než šedesát. Motivy našel v krajině jeho rodného západního Podbrdska, kterému dominují místa jako Dobřív, Skořice a Mirošov. Na několika snímcích se objevují i zapomenuté kouty Prahy nebo Vysoké Studnice na Vysočině.
Měsíc tak pošetile modrý navazuje na nedávnou autorčinu sbírku Děravý testament. Vnitřně propojené verše procházejí různými krajinami a dramaty života – jako by básnířka šla znovu svou cestou a přitom výrazně prohlubovala vlastní stopy. Pokračuje odcházení, které však neznamená sestup, ale vzestup. Objevují se nové vnitřní krajiny, zas plné otázek – a jsme už o krok dál, tentokrát se dostává i odpovědí. Nebo aspoň náznaků odpovědí. Ve verších vládne vysoké napětí úzkosti nejenom o vlastní život, ale o naši planetu; je devastována ze všech stran, těžko je na ní najít místo „bez výhrůžek a bez nástrah“. Co v těchto verších převládá, není smutek, spíš skrytá, nepatetická výzva k záchraně. A autorka se loučí „zvědavá na ten verš, který už někdo jiný dopíše“.
Pozadím sbírky je loučení, nelze však říci loučení se životem, protože život přetrvává, i když autorka vyslovuje své obavy o jeho podobu. Vnitřně propojené verše procházejí všemi jeho krajinami i dramaty, už nejde jen o krajiny a dramata duše, ale o skutečnou, citelnou ztrátu půdy pod nohama, o jakousi vzpouru otřesené planety. Nahlodává ji lidská sebestřednost, přivolávající pohromy. Krásy života, přírody a lásek mizí v nenávratnu; kdykoli autorka vysloví touhu cokoli z toho předat svým potomkům, propadá se to jako papírová země – testament je děravý. Postoje těchto veršů nejsou přitom plačtivě sentimentální, jejich tíze odlehčují náznaky humoru a především přetrvávající, všudypřítomná chuť žít: Jsem ochotná se krví podepsat i samotnému peklu do listin pro jasnou chvíli, pro dalších pár let...
Oč v této poémě běží? Unavený a zmatený starý Bůh, který nás vyhnal z ráje, už vyhnal z ráje i sám sebe. Celé lidstvo je mezitím na útěku. Vypravěčka se navzdory touze zůstat na milovaném místě, kam z útěku už nebude návratu, nechává vtáhnout do samého středu exodu, aniž tuší, před čím nebo za čím se utíká. Jde o hlad? Žízeň? O vypátrání ztraceného Boha, podobně jako v různých věroukách ukrývajícího se tu v převlecích? „Strach jako stín až sem se za mnou táh / tajím dech puls jde tence přetence / jsme obutí jen ve svých šlápotách / každý z nás už má status běžence“ – to je jedno ze zachovaných svědectví o davu, který postupuje čím dál pustšími krajinami s domy i chrámy roztrhanými na kusy. Lhostejně šlape v útržcích cizích i vlastních příběhů. Jen chvílemi se jeho cesta prosvětluje vzpomínkami na už neexistující místa na zemi.
Věřme, že v závěru autorka jako přímý účastník děje naznačí ze smrtonosného pochodu únikovou, snad přece jen ještě možnou cestu ven.
Knížku doplňuje 14 vesměs barevných ilustrací Vojtěcha Kemennyho, který s Janou Štroblovou spolupracoval také na předcházejícím titulu s názvem Odstíny světla.
Jedinečná antologie veršů pro děti obsahuje původní, dosud nevydané strašidelné básně od našich předních básníků a písničkářů. „Strašidelné verše pro statečné děti“, jak zní podtitul knížky, potěší děti i dospělé, protože každý má své tajné „strachy“ a obavy, a každý si připomene, čeho se bojí či čeho se bál. Petr Borkovec, Jaroslav Hutka, Radek Malý, Ewald Murrer, Jana Štroblová a půl tuctu dalších – ti všichni překvapí originálními verši na téma strach a strašení.
Bohatě ilustrovaný titul bibliofilního charakteru uznávané autorky, držitelky několika českých i zahraničních cen za poezii Jany Štroblové.
V knížce Odstíny světla se v jednotlivých barevných odstínech odráží prožitky a pocity. Hořkost se mísí s naději. Tušové kresby Vojtěcha Kemennyho přímo korespondují s jednotlivými básněmi.
Knížka veršů plná barev má svůj příběh. Při prezentaci předešlé autorčiny sbírky Neviditelné obrazy zažertoval mladý výtvarník, že by jednotlivé obrazy šlo zviditelnit tím, že by je někdo jeden po druhém namaloval.
Jenže těch takzvaně „neviditelných“ se v dotyčné sbírce nacházelo přesně sto. Myšlenka to tedy byla dobrá, jenže neproveditelná.
Kdo by kupoval knihy na kila? Účastníky večera však tehdy ten nápad přenesl do výtvarného světa, do obrazotvornosti obrazů, a básnířka s malířem se domluvili, že zkusí vyvolat jakési příběhy jednotlivých barevných odstínů, ona ve verších, on v kresbách. Výsledkem snahy je tato útlá knížka.
Úvodní báseň budí na jaře přírodu velkým třeskem barev, na následujících stránkách pak jedna po druhé jako by předvádějí svůj pocit či prožitek, svou vlastní krajinu, a vystupují z přítmí, do kterého se musí v závěrečném Šeru zase vrátit.
Ale to už se nanovo chystá velký třesk barev, které na chvíli převládnou nad šedým zákalem; světlo přináší naději.
Rok sem, rok tam je svěže napsaný záznam „malých osobních dějin“ básnířky a překladatelky Jany Štroblové. Kniha začíná vzpomínkami na dětství, kdy devítiletá autorka byla svědkem brutálního zásahu Národní gardy proti Vlasovcům v Praze a pozdějšího zrušení skautingu. Následuje období vysokoškolských studií na filosofické fakultě UK, kde zažívala vzrušení z dočasné svobody. Spolu s přáteli založila kulturní spolek, který zrealizoval divadelní představení Aféra homo a uspořádal výstavu Mikuláše Medka. Autorka popisuje první studentský majáles, kde nesla transparent „libri prohibiti“, což přitáhlo pozornost estébáků. Po vydání básniček v pařížském Svědectví přišla doba druhé okupace, kdy s manželem přišli na dvacet let o práci. I v těžkých letech však zažila humorné situace, včetně dvou svateb s tím samým mužem a zážitků s kádrovacím psem. Její přátelé, jako Josef Velek a Vladimír Jiránek, vnášeli do života humor a spolupracovali na ochraně přírody. Vzpomínky také zahrnují portréty známých osobností, jako jsou František Hrubín a Jaroslav Seifert, s nímž autorka trávila jeho poslední narozeniny.
Tři pohádkové knihy v jedné vycházejí k významnému životnímu jubileu autora
Slovenský spisovatel Ľubomír Feldek se v letošním roce dožívá osmdesáti let; letos jsme si také připomněli stejné výročí narození grafika a ilustrátora Albína Brunovského. Rovněž spisovatelka a překladatelka Jana Štroblová oslaví kulatiny. Právě u příležitosti těchto jubileí vychází soubor- kniha sestavená ze tří pohádkových knih z pera Ľubomíra Feldeka.
Kniha obsahuje pohádky, které původně vyšly ve třech samostatných knihách: Modrá, Zelená a Černobílá. Pouze Modrá kniha pohádek vyšla v českém vydání. Nyní se tedy i český čtenář může seznámit s dalšími Feldekovými pohádkami.
Jak Ľubomíra Feldeka, tak Albína Brunovského není třeba českému čtenáři představovat Ľubomíru Feldekovi vyšla u nás celá řada knih, jeho hry se hrají v českých divadlech a od rozpadu Československa žije napůl v Praze a napůl v Bratislavě. Albína Brunovského si všichni pamatujeme také jako autora posledních československých bankovek.
Výmluvnost veršů nové básnické sbírky Jany Štroblové určuje závažnost témat, prožívaných v široké – v zásadě dvoupólové amplitudě. Odtud také roste vnitřní dynamika a dramatičnost její poezie. Hovoří o potřebě transendence (víry), avšak tato potřeba je neustále zklamávána: odtud rouhavý podtón některých veršů. Minulost se postupem času hroutí, svět ztrácí na barevnosti, krajiny se proměňují v kulisy a odcházející přátelé jsou siluety protrhávající plátno. Ale přitom právě tyto nostalgické evokace garantují neustálou přítomnost minulého času a diachronní jednotu našich životů. Z některých veršů zní únava, ale z jiných nepomíjející schopnost úžasu a touha „být opravdu“. Citovým podložím veršů je hrdost i pokora. Jana Štroblová si je drásavě vědoma křehkosti a vratkosti básnické řeči, přesto však nadále věří v její nezastupitelnost.
