Tomáš Vilímek Knihy

Publikace se zaměřuje na volební fenomén v komunistickém Československu v letech 1971 až 1989, analyzuje jejich funkce a důvody, proč se statisíce stranických funkcionářů a pracovníků bezpečnostního aparátu snažily zajistit hladký průběh těchto „voleb bez výběru“. Přibližuje také postoj většinové společnosti, která k volbám přistupovala pragmaticky a chtěla mít tuto „frašku“ co nejdříve za sebou. Ačkoli v Československu neexistovala volební povinnost, většina obyvatel se chovala, jako by tomu tak bylo, což ukazuje, že falšování volebních výsledků nebylo nutné. Volby byly prezentovány jako „celonárodní hlasování za socialistické zřízení“, a neříci své ANO kandidátům Národní fronty bylo chápáno jako narušování „žulové jednoty“, což mohlo mít existenční důsledky. Odmítnutí tohoto aklamačního rituálu vyžadovalo odvahu nebo rozčarování ze společenských poměrů, přičemž jen malá část voličů volila tuto formu protestu. Publikace nabízí řadu dosud neznámých životních příběhů, které odrážejí absurditu doby a prolínání osobní statečnosti s selháním, humorem a tragičností. V mnoha ohledech představuje cenné svědectví o vztahu mezi mocenským establishmentem a společností, o interakci mocných a zdánlivě bezmocných.

Monografie je věnována československému disentu v časech komunistického režimu, demokratické revoluce a liberální transformace. Její tematický a obsahový rámec ohraničují mezníky „obnovení pořádku“ po srpnu 1968, vzniku Charty 77, pádu komunistického režimu v listopadu 1989 a manifestací občanského neklidu v letech 1999–2000. Jejím cílem je představit disent jako politický, kulturní a duchovní faktor působící až do našich dnů. Jednotlivé kapitoly jsou věnovány disidentskému legalismu a zrodu právního odporu; politickým perspektivám socialistické opozice po sovětské okupaci; vlivu a rezonanci disidentských myšlenek v československé společnosti; svobodnému filosofickému myšlení v podmínkách vnější nesvobody; názorovému a politickému profilování disidentů po pádu komunistického režimu; možnostem a limitům morálního vzdoru vůči politice jako technologii moci v podmínkách komunistické diktatury i liberální demokracie. Autoři vycházejí z intelektuálních dějin a dějin politického myšlení, z kritických pohledů na pozdně moderní společnosti; využívají archivních pramenů a sociologických šetření. Vedle obecnějších, teoreticky zakotvených úvah nabízejí vhledy mikrohistorického a personalistického charakteru.

Kniha Tomáše Vilímka, pracovníka Ústavu soudobých dějin AV ČR, se zaměřuje na dosud málo zpracované a přitom významné téma disentu normalizační éry, a to ve srovnání situace ve dvou sousedních státech „sovětského bloku“ – ČSSR a NDR. Autor nejprve seznamuje se základními rysy vývoje východoněmecké a československé společnosti, které byly přes společné prvky v mnohém rozdílné. Jaké byly „cesty do disentu“ v ČSSR a NDR? Jaké informace o sobě disidenti měli, jaké společné akce plánovali a uskutečnili, do jaké míry se jim podařilo navázat spolupráci, která šla napříč hranicemi? Co věděli východoněmečtí opozičníci o činnosti Charty 77 a jiných projevech nezávislého myšlení v ČSSR?

Stížnosti a obecně dopisy občanů politickým a správním orgánům i jejich představitelům, společenským organizacím a médiím představují pozoruhodný pramen, jehož prostřednictvím lze sledovat jednu z nejintenzivnějších forem specifické komunikace mezi občany a různými institucemi komunistického režimu. Odráží se v nich klíčové problémy, s nimiž se občané potýkali. Přinášejí rovněž cenné svědectví o možnostech – či spíše nemožnostech – vládnoucího režimu reagovat na tento „barometr nálad“ ve společnosti, čerpat pro korigování své politiky z této „studnice informací“. Stížnosti dávají nahlédnout nejen do myšlenkového světa pisatelů, ale poodhalují i rozmanité podoby jednání a strategií při prosazování osobních i celospolečenských zájmů. V zemích s nedemokratickým systémem vlády, vyznačujícím se potlačováním svobody projevu a absencí svobodných voleb a nezávislých médií, představují jeden z mála relevantních zdrojů pro poznání myšlení a nálad obyvatelstva, tedy „obyčejných lidí“. Publikace si klade za cíl přispět k pochopení tohoto tématu.

Dopisy občanů představitelům a orgánům Komunistické strany Československa v letech 1988–1989. Předkládaná monografie si klade za cíl přispět k poznání fenoménu dopisů a stížností občanů v komunistických diktaturách i příčin a okolností zhroucení normalizačního režimu na sklonku osmdesátých let v Československu. Její základ tvoří edice čtyř desítek dokumentů – periodických svodek z dopisů adresovaných ústřednímu výboru KSČ a jeho generálnímu tajemníkovi Miloši Jakešovi, resp. ústřednímu výboru KSS a jeho prvnímu tajemníkovi Ignáci Janákovi. Jednotlivé dokumenty jsou opatřeny poznámkovým aparátem, jenž přináší řadu doplňujících informací a s využitím rozsáhlé a dosud opomíjené sbírky dochovaných stížností i podrobněji přibližuje řadu konkrétních kauz. Nedílnou součástí knihy je i úvodní studie, která problematiku dopisů občanů adresovaných stranickému vedení představuje v širším tematickém záběru a delší časové perspektivě, pokrývající celé období takzvané normalizace. Autoři v ní podrobněji analyzují některá z klíčových témat, jako jsou bytová politika, sociální zabezpečení, ekonomické problémy, rozkrádání, politika strany a německé válečné hroby v Československu, a přibližují i stížnosti, které se do svodných informací vůbec nedostaly, neboť překročily proměnlivou hranici „konstruktivní kritiky“ a získaly punc „nepřátelského štvaní“.

Předkládaná kniha obsahuje čtyři studie, které přibližují rozmanité aspekty společenského vývoje v letech 1945 až 1989. Věnuje se trojjedinému vztahu opozice, společnosti a moci, přičemž prvním dvěma je věnována hlavní pozornost. Květa Jechová se ve své studii o mateřství v reálném socialismu zabývá problematikou respektování mateřské role ženy při budování socialismu, přibližuje práci interrupčních a státních populačních komisí, sleduje činnost ženských organizací i každodenní problémy žen-matek v období tzv. normalizace. Karel Kaplan přispěl studií, která analyzuje důvody, průběh a dopady sloučení sociální demokracie s Komunistickou stranou Československa. Milan Otáhal předkládá – na základě orálně-historického výzkumu pracoviště – interpretační studii o životě dělníků v normalizačním období. Vztahu opozice a společnosti, vzájemné reflexi a společenskému zakotvení opozičního postoje se věnuje studie Tomáše Vilímka, který se opírá o samizdatové texty, oficiální i nezávislé výzkumy veřejného mínění před rokem 1989 a v neposlední řadě i o vlastní rozhovory a výsledky jiných projektů orální historie.

Komunistická strana Československa sehrála v dějinách Československa významnou roli, po druhé světové válce dokonce klíčovou. Do rukou se čtenářům dostává svazek věnovaný rozmanitým aspektům její činnosti a působení v období tzv. normalizace (1969 – 1989) a v transformačním období na počátku devadesátých let dvacátého století. Kniha není pouze pokusem o komplexnější a kritické shrnutí dosavadního stavu výzkumu o vývoji KSČ v tomto čtvrtstoletí. Jejím cílem je rovněž seznámit odbornou veřejnost a zainteresované zájemce s řadou nových či dosud méně známých poznatků a též nabídnout podněty k zamyšlení či přispět k řešení dosud nezodpovězených otázek.

Sborník přísvěků vycházející u příležitosti významného životního jubilea historika Milana Otáhala zabývajícího se modeními československými dějinami.