Alena Machoninová Knihy

Může se čtenář v 21. století po kanonických dílech Solženicyna, Ginzburgové a Šalamova dozvědět o stalinských lágrech vůbec ještě něco nového? Kniha herečky a teatroložky Tamary Petkevičové klasikům lágrové prózy směle konkuruje. Angažovaný dokumentarismus Solženicynova Souostroví gulag či skeptický naturalismus Šalamovových Kolymských povídek doplňuje o vypjatý emoční náboj a z pekla gulagu přináší všemu navzdory letmý úsměv. Osud petrohradské rodačky Tamary Petkevičové, která v nesvobodě, v táborovém divadelním souboru, našla svou celoživotní profesi, je vpravdě románový – plný nečekaných zápletek a zvratů, zrady těch nejbližších, ale i pomoci cizích. Petkevičová jej ve své vzpomínkové próze představuje s neobyčejným citem pro detail a pointu. Její kniha nevypráví jen o táborových hrůzách a fungování toho zrůdného mechanismu, ale především o tom, jak se totalitní stát dokáže zcela a nelítostně zmocnit života nevinného člověka a jak mu jednou provždy vypálí svůj nesmazatelný cejch. Je to však také naléhavé svědectví o nekompromisním odmítnutí jakékoli diktatury.

Román vypráví příběh dvou žen, černošské otrokyně z amerického Jihu a ruské nevolnice, jejichž osudy se prolnou. Stylově odvážná próza tematizuje otroctví, nevolnictví a svobodu, obecnou i ženskou emancipaci a klene se v široké linii až k reflexi problémů současné ruské občanské společnosti, rozpolcené mezi minulostí a budoucností, Východem a Západem. Vyprávění je neseno svébytným, pohádkově kolébavým stylem s prvky fantaskna.

Rána je prozaický debut básnířky Oksany Vasjakinové. Jedná se o dokumentární, autobiografický text, který se odvíjí kolem autorčiny cesty s matčiným popelem z Volgogradské oblasti na rodnou Sibiř. Z Volgogradu do Moskvy, z Moskvy do Novosibirsku a Irkutsku letadlem s přestupy a poté čtrnáct hodin autobusem přes tajgu do malého městečka Usť-Ilimsk, ve kterém jako by všechny cesty končily. Tato dlouhá trasa představuje kostru románu, kolem níž se soustřeďuje vyprávění o smrti, umírání a loučení provázeném nesmyslnou byrokracií. Cesta do rodných míst je zároveň cestou k pochopení vlastní sexuality, ženskosti i způsobu, jak o těchto tématech dnes vypovídat. Autorka se ve svých úvahách obrací k řadě svých předchůdkyň, mimo jiné i ke spisovatelce a vězeňkyni Gulagu Anně Barkovové aj. Románové pasáže se prolínají s esejistickými, přítomnost s minulostí. Svou soustředěností na rodinnou paměť je román blízký próze ruské básnířky a esejistky Mariji Stěpanovové Památce paměti (Pamjati pamjati 2017, česky 2021), míšením intimního světa s úvahami o literatuře a umění prózám britské spisovatelky Olivie Laingové.

Zatím poslední a nejintimnější román Ljudmily Ulické. Autorka se v něm podobně jako ve svých předchozích textech věnuje tématu paměti, tentokrát paměti ryze rodinné – i zde jsou však malé dějiny neúprosně válcovány těmi velkými. Vesměs tragická minulost, o níž zastrašená generace rodičů Ljudmily Ulické před svými dětmi zarytě mlčela, se teprve po smrti všech jejích aktérů odhaluje a vstupuje do současnosti díky truhličce starých dopisů a odtajněným materiálům KGB. Žebřík v názvu románu neodkazuje jen ke starozákonnímu Jákobovu snu o žebříku, nad nímž stál Hospodin, který mu slíbil, že jej nikdy neopustí. Nevede pouze do nebe, ale především k poznání. Čtenář napjatě sleduje, jak za ním svou strastiplnou cestu urazil dědeček hlavní hrdinky – Jakov, autor dopisů, jež se staly impulsem pro rozsáhlou rodinnou kroniku. Jákobův žebřík je také spojnicí generací, symbolem obnovené paměti. A rovněž příběhem, který vypráví o možnosti štěstí v jakékoli době: v epoše represí, stagnace i chaotické současnosti.

Nadaný a ambiciózní lékař Pavel Alexejevič Kukockij se snaží prosadit znovuzavedení práva na potrat, o něž sovětské ženy přišly Stalinovým nařízením z roku 1936. Tento boj za vnitřní svobodu člověka a možnost vlastní volby však překazí jeho slibně zahájenou kariéru. A otřese se také jeho idylický rodinný život, když do něj vpadne sirotek po sousedce, jež zemřela právě při nelegálním potratu. Kukockého případ je typický pro Sovětský svaz 40. a 50. let, kdy se soukromí ocitlo ve vleku nelidské epochy. Ljudmila Ulická rozehrává svůj román na pozadí krátké poválečné euforie, stalinských kampaní proti genetice a kosmopolitismu, Stalinovy smrti a následného dočasného tání. Čtenáře provází tehdejší Moskvou, Petrohradem, ale i rozvalinami starověké civilizace na černomořském pobřeží. Ptá se přitom na sílu rodinné tradice, schopnost lidské paměti, na hranice mezi zdravím a nemocí či životem a smrtí. V roce 2001 získala autorka za Případ Kukockij prestižní ocenění Ruský Booker.

Čtrnáct drobných vycizelovaných próz. Každá následující je vždy o něco delší. Sotva patrný detail z jedné v jiné maniakálně bují, hrozí, že ze stránek knihy pronikne do našich životů a dokáže, že jsou jen zápisem kohosi cizího – jako v poslední povídce souboru. Alexej Cvetkov (*1975) si ve svých snových, jarmarečně pohádkových, fantaskních i vědeckofantastických textech nemilosrdně podává svou současnost plnou osamění, je však dalek jakéhokoli aktivismu. Čtenáře, který se blaženě koupe v jeho vytříbeném stylu, strhává proudem asociací a obrazů – sebevědomě pak svým utopencům kraluje.

„Proč mám být sám?! Budu jako město Moskva,“ řekne si jeden z hrdinů Šťastné Moskvy, vrcholného románu Andreje Platonova (1899–1951), zrekonstruovaného z fragmentů čtyři desetiletí po autorově smrti. Moskva v něm není pouze město, které na začátku třicátých let dvacátého stoletíprudce roste a hodlá se stát hlavním městem světového proletariátu, div ne jeho rájem. Je to také mladá žena, hlavní hrdinka, Moskva Ivanovna Čestnovová, parašutistka a stavitelka metra, která v té pulsující metropoli žije, která ji svou neohrožeností i nezřízeností ztělesňuje. Platonov na svém románu pracoval v době, kdy byl ze sovětské literatury v podstatě vyloučen. Prózou na aktuální téma se do ní doufal vrátit. Šťastnou Moskvu však místo nadšených budovatelů světlých zítřků zabydlují upřímně naivní hledači pravdy a ideálu, často až fanatičtí a naplnění nezměrným steskem. Všem je vlastní neodbytná potřeba k někomu nebo něčemu přilnout, být součástí čehosi, co je přesahuje. Útlý román nabitý reáliemi není jen osobitým průvodcem po sovětské kultuře a každodennosti třicátých let; vždyť i dnešní Moskva zběsile hledá svou tvář a křečovitě se snaží být šťastná.

Ve stejném roce, kdy umírá J. V. Stalin, se ve škole setkávají tři přátelé, jejichž osudy se propletou do jednoho dlouhého a složitého příběhu. Učitel Viktor Julijevič Šengeli se je snaží nadchnout pro ruskou literaturu, a právě prostřednictvím této postavy se autorka snaží přiblížit a snad i nově interpretovat ty nejlepší tradice ruského písemnictví – od Puškina a Gercena přes Dostojevského k Mandelštamovi, Achmatovové, Solženicynovi a Brodskému. Zároveň ale tři mladí hrdinové začínají chápat pravou podstatu sovětského režimu, v jehož spravedlnost a správnost na počátku věří, a postupně se z nich stávají společenští vyděděnci.

Hella je literární prvotinou rusistky Aleny Machoninové. Její titul odkazuje na vlastní tematický základ prózy-eseje, a tím jsou osudy Helly, resp. Heleny Frischerové – české Židovky, která byla předobrazem postavy Ri z románu Jiřího Weila Moskva-hranice. Původně se mělo za to, že Hella byla společně se svým manželem popravena za stalinského Velkého teroru. Před několika lety se však ukázalo, že Hella strávila deset let v Gulagu na severu Ruska a po propuštění žila v Moskvě až do své smrti v roce 1984. V roce 2017 dokonce vyšly její lágrové vzpomínky v českém překladu. Machoninová se snaží rekonstruovat její osudy i vnitřní život na základě všech dostupných faktů včetně Helliny korespondence. Činí tak ale svébytnou prozaickou formou, která reflektuje širší souvislosti, minulost i současnost Ruska, vztah literatury a reality, jakož i svou vlastní cestu k osobnosti Helly Frischerové. Propracovaná, umělecky pravdivá a hluboce prožitá próza je zároveň knihou o návratech, či jejich nemožnosti, o domově a nostalgii, o literatuře a překladu.