Renaud Barbaras je francouzský filozof, který se zaměřuje na fenomenologii a zejména na díla Edmunda Husserla, Maurice Merleau-Pontyho a Jana Patočky. Jeho nejnovější práce se věnují problematice tzv. „fenomenologie života“. Barbarasův přístup k filozofii se vyznačuje hlubokým zkoumáním živoucí zkušenosti a jejího místa v našem chápání světa. Jeho myšlení nabízí nový pohled na vztah mezi vědomím, tělem a světem, což čtenářům přináší originální filozofické vhledy.
Profesor pařížské univerzity věnoval podstatnou část svých prací fenomenologii tělesnosti a ontologii smyslového, ale hlavně dílu Maurice Merleau-Pontyho. Barbarasovy současné výzkumy, zaměřené na vnímání z hlediska jeho vztahu k pohybu, jej vedou k práci zabývající se především dílem Jana Patočky. Dílo se věnuje naší zkušeností s druhými. Autor představuje jak k ní přistoupili myslitelé jako Husserl, Sartre, Merlau-Ponty a Lévinas.
Pohyb existence je soubor šesti esejů publikovaných při různých příležitostech a věnovaných nejrůznějším tématům, tvoří jakýsi most mezi Patočkovou filosofií a Barbarasovým vlastním fenomenologickým projektem. Mezi tato témata patří Patočkova filosofie pohybu, asubjektivní fenomenologie, negativní platonismus a další. Nastiňuje se zde konfrontace, která čtenáři umožňuje sledovat, jakým způsobem se formovala Barbarasova vlastní fenomenologie života, ale zároveň se také jedná o originální příspěvek k patočkovským studiím.
Vnímání (vnímatelnost) je stěžejní kategorií autorova studia. Ve své eseji se mimo jiné odvolává na Jana Patočku, nesouhlasí zcela s husserlovsko-fenomenologickým výkladem s odkazem na jeho nedostatky a dílo prakticky ukončuje přes bergsonovské ztotožnění s procesem poznání jako pokračování Husserlovy perspektivy až nakonec ke vztahu "vnímání a pohyb", k čemuž v podstatě od začátku směřoval. V úvodu Barbaras píše: "Vnímání se tedy charakterizuje dvojí dimenzí. Na jednu stranu představuje určitý způsob ke skutečnosti, tak jak je v sobě samé; při vnímání nemám ani na okamžik pocit, že bych měl co do činění s nějakým dvojníkem či obrazem věci: jsem naopak přesvědčen, že objevuji skutečnost předcházející mému pohledu, takovou, jaká byla před tím, než jsem ji vnímal. Na druhou stranu má ovšem vnímání smyslovou povahu, což znamená, že je mým vnímáním: je tím, čím zakouším skutečnost já... V bezprostřední zkušenosti tedy souběžně existují dvě protichůdné evidence: k vnímání dochází tam ve světě, a současně probíhá ve mně;"...
Jeden z nejvýznamnějších současných francouzských fenomenologů, se v tomto díle pokouší vypracovat svébytnou teorii vnímání, která se sice co do svého východiska inspiruje husserlovskou fenomenologií, ale zároveň implikuje i důslednou kritiku některých jejich základních tezí. Vnímající subjekt, jak se ho Barbaras snaží ustavit, takto přestává být nezainteresovanou instancí či transcendentalním egem a jeho vztah ke světu se odehrává na bázi touhy. Při budování této koncepce se Barbaras kromě Husserla inspiruje zejména K. Goldsteinem, E. Strausem a H. Bergsonem