Jan Škrob je básník a překladatel, jehož tvorba zkoumá hranice reality a jazyka. Jeho verše se vyznačují precizností a hlubokým zamyšlením nad okolním světem, často s překvapivými metaforami a nečekanými obraty. Škrobův styl je syntézou intelektuálního postřehu a silného emočního náboje, což z něj činí významnou postavu současné české poezie. Jeho dílo oslovuje čtenáře hledající v literatuře nové perspektivy a hlubší porozumění.
Básnická prvotina autora, zakotveného v hluboce žitém křesťanství i bolestech a intelektuálních zápasech současnosti. "Nevěřím na angažovanou a neangažovanou poezii," říká Škrob. "V mých básních je všechno, co v životě vnímám jako důležité. Psát poezii, která by se dala jasně označit jako politická, náboženská, milostná nebo jiným přídomkem, bych bral jako redukci života v jeho vrstvách."
Básně jsou rozdělené do dvou volných cyklů a dvou delších skladeb. Vychází v edici Otisky. Doslov napsal Adam Borzič. Grafickou úpravu, výtvarný doprovod a sazbu obstarala Hana Kolbe.
Dvacet osm vzájemně provázaných, většinou rozsáhlejších básní.
Třetí básnická kniha Jana Škroba představuje mytologii světa po světě; světa, který následuje po tom našem a kterého se často obáváme tak moc, až před ním raději odvracíme zrak. Země slunce je legendou o životě po zániku, kde si příroda (jako vědomá bytost, poznamenaná a nenávratně zraněná činy člověka) bere zpět, co jsme jí vzali. Číst ji znamená nořit se do úzkostných snů plných zpustošených krajin a zvláštních bytostí, mezi nimiž pouze nejasně stále prosvítá člověk. Škrob tu s citlivostí sobě vlastní vytváří autonomní básnický vesmír, který přirozeně navazuje na předchozí dvě autorovy knihy, ale zároveň je rozšiřuje o znepokojivě vizionářský rozměr. Dystopické básně z budoucnosti, která každým dnem čím dál víc připomíná naši současnost.
Ve své druhé básnické knize se Jan Škrob zabývá napětím mezi skutečností a fikcí, rozbíjí stěny mezi různými světy skutečnými a neskutečnými až tam, kde toto rozdělení přestává dávat smysl. A někdy právě mýtus, psychedelická vize, počítačová hra proniká nejpřesvědčivěji a nejjasněji k podstatným otázkám a bolestem světa. Škrob odmítá poezii jako psaní „o něčem“, sama poezie se mu stává realitou, sama kniha propojeným a vrstevnatým světem. Ne ale jako forma úniku — Reál je v první řadě pokus o generační zpověď a osobní (duchovní i politický) manifest. Boj proti katastrofě, vzpoura proti dystopii, ve které svým způsobem už dnes žijeme, nespoutaná básnická imaginace jako nabitá zbraň a cesta k osvobození člověka.
V tomto podmanivém a strhujícím příběhu podle skutečných událostí Gerard Kremer sděluje řadu dosud neznámých faktů o mnoha ilegálních odbojových aktivitách kolem budovy na adrese Westermarkt 2 v Amsterdamu, zvané Huize Labor. Dvůr Huize Labor sousedil s dvorem Domu Anny Frankové.
V roce 1941 dostal Gerard Kremer senior místo správce kancelářské budovy na Westermarktu 2 v Amsterdamu, za rohem od takzvaného tajného křídla Domu Anny Frankové, a netušil, jakou úlohu v rámci druhé světové války sehraje. Pomalu, ale jistě se stává součástí odboje. Když část budovy obsadí Wehrmacht, ocitá se na tenkém ledě. Kvůli následnému rozhodnutí poskytnout v budově útočiště židům málem přijde o život.
O mnoho let později zjistí Gerard Kremer junior a jeho žena Toos na základě hovorů s otcem a dalšími svědky, že jediný, kdo mohl prozradit rodinu Anny Franková, byla Ans van Dijková. Po 75 letech tak Gerard junior odhaluje pravdivý příběh svého otce a dalších svědků, který ukazuje řešení staré záhady.
Po vydání původní nizozemské verze se ozvali další svědkové. Do této knihy byla zahrnuta i jejich svědectví o dění kolem Westermarktu.
Kdo zradil Annu Frankovou?
Po svém zatčení Sicherheitsdienstem na Velikonoční neděli 1943 se Ans van Dijková, byť v přestrojení, zřejmě stala pravidelnou návštěvnicí budovy. A jak zpozoroval Kremer, používala i telefony v obsazených kancelářích.
Editoři Jan Škrob a Tomáš Vaněk (zároveň i ilustrátor tohoto sborníku) vybrali řadu básnických a prozaických textů, v nichž zaznívají ozvěny často bolestných střetů s realitou, s těžkou zkušeností z prožitých traumat, ale i se snahou otevřeně se podělit o postřehy, jež se vybavují při rozmluvách na vyhraněná témata. Těmito náměty může být třeba cosi neznámého v nás, město, sen nebo i zákeřná choroba, která může zatemnit vědomí nebo připomenout poničenou zahradu, v níž však stále existuje naděje nalézt svěží zelenou trávu. Almanach je cenným příspěvkem k poznání a nahlédnutí do světa lidí, pohybujících se v neustálém "okruží" souboje s vlastním vědomím i s možnostmi, jež jsou vymezeny hranicemi zraněných myslí a duší.
Výsledky aktuálneho ročníka súťaže sú pre mňa osobne dobrou správou, pretože sme mali možnosť čítať sebavedomých zástupcov veľmi odlišných poetík. Nedá sa určiť jeden dominujúci prúd. Kvalitných reprezentantov si našla poézia civilná, konceptuálna, experimentálna, imaginatívna, čítali sme básne v tom najlepšom smere angažované, milostnú a prírodnú lyriku aj rôzne kombinácie vyššie spomenutého. Bez toho aby sme sa o tom v porote vopred dohodli, v spoločnej zhode sme hľadali naprieč kategóriami, nemali sme potrebu jeden smer vyzdvihnúť na úkor ostatných. Šlo nám jedine o silu výrazu a osobitosť básnického videnia. Verím, že výsledok náš zámer potvrdil.
Uverejnené básne vybrala odborná porota v zložení Jitka N. Srbová (predsedníčka), Mila Haugová, Eva Tomkuliaková a Adam Borzič.
