Poezie, která se dostává tam, kam touží dojít všichni básníci, ale dojdou jen nemnozí: za své hranice. Kniha přináší úplné znění Daumalovy první sbírky Protinebe (Le Contre-Ciel), esej Černá a bílá poezie a rozsáhlý výbor básní z období 1924–1943.
V jediné větě: „Ocitnout se ve stavu nejvyššího otřesu, osvíceného neskutečnem, s kusy skutečného světa v koutku sebe sama“ je obsažena celá podstata životního osudu Antonina Artauda. Většina básní v knize pochází z pozdějšího autorova období, kdy Artaud absolvoval iniciační rituál u kmene indiánů Tarahumara v Mexiku, mající zásadní vliv na jeho další duchovní směřování, které realizoval i ve své umělecké tvorbě. Díky tomuto výboru se nám tak otvírá ucelená vizionářská linie jeho díla v kompaktním celku a můžeme pozorovat rozvoj jeho vizí a nabytých transcendentních zkušeností i jejich převedení do osobního života.
Odvážné a nekompromisní posunutí pasovacích značek české literatury. Nejdůraznější současné české připomenutí, že role literatury se prudce mění, a tak se mění i její podoba. Až se bude příště debatovat, koho poslat na Světovou výstavu jako národního reprezentanta, navrhuji místo Gotta nominovat Šerého.
Dva filosofické eseje (Prokletá část, 1949; Teorie náboženství, 1973; psáno 1948) kultovní postavy francouzského myšlení, v nichž promýšlí principy obecné ekonomie a její „prokleté části“ – trvalého přebytku energie, který vytváří každá společnost.
Virtuální svět byl dlouho považován za autoreferenční a jeho účinky na lidské chování zůstávaly opomíjeny. Člověk odpradávna hledal v technologické moci ochranu a bezpečí a málo si uvědomoval, jak je křehká, pokud není organicky spojena s reálným životem. Virtualizace sociálních vztahů nutně vede k odtržení od skutečnosti a ke ztrátě důvěry v bližního, který fatálně přichází o svůj třetí rozměr. Současně posiluje iluzi o trvalém panství člověka nad přírodou a neúhybně směřuje do ráje technických řešení, kde věci ztrácejí svou tíhu a za jejich okamžitou dostupností se skrývá nedobytná moc.
Kniha představuje všechny hlavní ankety, které proběhly v prostředí surrealisticky orientovaných tvůrců sdružených kolem osobnosti básníka a teoretika Vratislava Effenbergera (1923–1986). Přestože je na tyto ankety odkazováno v odborné literatuře, ze značné části zůstávaly pro čtenáře nepřístupné. Tradice anket přitom v surrealistickém hnutí od jeho počátku zakládala významný prostředek diskusní reflexe a vývojového přehodnocování surrealistického světonázoru. Obsahově se ankety z padesátých a šedesátých let zaměřují především k otázkám poválečné proměny principů a psychosociálních funkcí imaginativní tvorby, ankety z let sedmdesátých a osmdesátých se spíše orientují k surrealistické fenomenologii imaginace ve specifických tematických oblastech (analogie, interpretace, strach, humor, hra apod.). Kromě Vratislava Effenbergera na otázky odpovídali Karol Baron, František Dryje, Stanislav Dvorský, Jiří Kolář, Petr Král, Jindřich Kurz, Albert Marenčin, Mikuláš a Emila Medkovi, Alena Nádvorníková, Martin Stejskal, Ludvík Šváb, Eva a Jan Švankmajerovi, Václav Tikal a další.
Sbírka esejů o Artaudově vizi divadla. Původní překlady Jana Kopeckého, chystané k vydání ORBISem v roce 1970 a po listopadu 1989 v rámci pětisvazkové edice věnované osobě a dílu Antonina Artauda Odeonem (ani jedno vydání se neuskutečnilo) opravil a doplnil Ladislav Šerý.
Pravda. Dobro. Simulace. Virtualita. Čas. Reprezentace. Média. Reklama. Umění. Obraz. Dominace. Technika. Moc. Ve třinácti kapitolách se autor pokouší o uchopení unikavých fenoménů ve světě radostných očekávání, slepých kapitánů a skeptických utěšitelů. „Správa věcí vezdejších je svěřena neosobním mechanismům, jež se nemohou opírat o nic jiného než o technickou organizaci nadvlády nad životem. Fetišizace života má jediný účel: učinit z lidského člověka zdroj energie, využitelné k růstu nerovnosti a posílení nadvlády.“ Ladislav Šerý (1958) vystudoval češtinu a francouzštinu na Filosofické fakultě UK v Praze, dlouhá léta topil ve smíchovských činžácích, poté přednášel moderní francouzskou literaturu, přitom překládal Artauda, Bataille, Daumala, Queneaua, Camuse a jiné. Vydal tři opusy: První knížka o tom, „že řád je chaos a že potřebujem světlo a nedovedem žít ve tmě a že každýmu obsahu se vnutí nějaká forma a že moc je všude a nikde a že i ta blbá svoboda je jenom jako a že ještě nenastala ta pravá dekolonizace a že i to umění je jeden velkej mýtus“ (1997), Laserová romance (2005) a Laserová romance 2 (2008).
