Petra Trnková Knihy

Výstava KRAJINA – SÍDLO – OBRAZ/romantický řád Jiřího Jana Buquoye přenáší návštěvníky do doby, kdy se utvářel vzhled jihočeského hradu Rožmberk a okolí Nových Hradů, kde vznikaly romantické promenády a stavby evokující anglickou architekturu. Klíčovou postavou byl Jiří Jan Jindřich Buquoy (1814–1882), majitel rožmberského a novohradského panství, jehož rodina se významně zapsala do historie Českého království. V 19. století se Buquyové zaměřili na kulturní zájmy, zejména výtvarné umění a úpravy svých sídel. Výstava začíná portrétní galerií významných osobností rodu a pokračuje výtvarnou činností členů rodiny, kde umění nebylo jen vzděláním aristokracie, ale celoživotním zájmem. Důraz je kladen na Nové Hrady a Rožmberk, ale zahrnuty jsou i další sídla. V Nových Hradech vznikl jeden z prvních krajinných parků v Čechách, Tereziino údolí, a Jiří Jan zde realizoval nové krajinné prvky. Na Rožmberku se projevila jeho historická orientace, kdy hrad získal funkci muzea. Výstava zahrnuje rozmanité materiály, od autentických děl po fotografie, a představuje umělce od regionálních po významné středoevropské. Je výsledkem pětiletého výzkumu týmu Ústavu dějin umění a součástí projektu Obnova buquoyské kulturní krajiny. Na výstavě je prezentováno na 170 exponátů, včetně velkoformátového panoramatu Rudolfa Alta a nejstarších fotografií z Nových Hradů a Rožmberku.

Kniha sleduje proměnu panství kolem hradu Rožmberk nad Vltavou provedenou rodem Buquoyů kolem poloviny 19. století – krajinné úpravy, přestavbu a výzdobu sídla i vznik tzv. hradního muzea. Text je, stejně jako u předchozí knihy Buquoyské Nové Hrady, bohatě ilustrovaný dobovými fotografiemi a jinými vyobrazeními včetně plánové dokumentace.

Publikace vychází u příležitosti stejnojmenné výstavy v Moravské galerii v Brně.

Kniha českému čtenáři vůbec poprvé odkrývá mimořádně pozoruhodnou oblast historie naší vizuální kultury, a to prostřednictvím děl ze zdejších sbírek, zasazených do evropského kontextu. Vztah umění a fotografie se v 19. století formoval především ve třech rovinách. V první řadě to byly umělecké ambice fotografů, s nimiž sesetkáváme již od samého počátku. Zároveň zde existovala nutkavá potřeba umělců – zástupců tradičních výtvarných oborů – vyrovnat se s novým typem obrazu, ať už byl symbolem nebezpečí, nebo naopak příjemného usnadnění klasických výtvarných postupů. A konečně, ke slovu se záhy dostali i teoretici a historici, v jejichž společnosti se umělci a fotografové potkávali a kteří byli oběma skupinám silnou oporou. Tyto tři úhly pohledu – pohled umělce, fotografa a teoretika – také tvoří základní osnovu knihy: umění vytvářené za pomoci fotografie, fotografie koncipovaná jakožto umění a konečně fotografie coby prostředek záznamu a zkoumání artefaktu. Nejenže nelze tato tři témata oddělit, ale jako celek nás dokonce vybízejí vracet se k tématu dnes již všudypřítomného vztahu umění a fotografie a všímat si jeho neustálých proměn. Autorka je vědeckou asistentkou a kurátorkou fotografické sbírky Ústavu dějin umění AV ČR.

Architekt Josef Schulz (1840-1917) je většině veřejnosti znám hlavně jako autor návrhu stavby Národního muzea, spoluautor Rudolfina či autor rekonstrukce požárem poničené budovy Národního divadla. Málokdo ví, že vedle architektonické a pedagogické praxe byla důležitou kapitolou jeho celoživotních zájmů také fotografie. Cílem drobné publikace, která je koncipovaná jako doprovodná ke stejnojmenné výstavě, je představit Josefa Schulze coby zdatného fotoamatéra a sběratele fotografií a ukázat, jak se jeho architektonické a fotografické zájmy navzájem prolínaly. Publikované fotografie (tj. reprodukce kolodiových negativů a albuminových pozitivů) pocházejí ze sbírky odd. dokumentace ÚDU AV ČR, a jsou doplněné několika snímky a dokumenty z dalších institucí (Archiv hlavního města Prahy, Archiv Národního muzea).

Kniha českému čtenáři vůbec poprvé odkrývá mimořádně pozoruhodnou oblast historie naší vizuální kultury, a to prostřednictvím děl ze zdejších sbírek, zasazených do evropského kontextu. Vztah umění a fotografie se v 19. století formoval především ve třech rovinách. V první řadě to byly umělecké ambice fotografů, s nimiž se setkáváme již od samého počátku. Zároveň zde existovala nutkavá potřeba umělců – zástupců tradičních výtvarných oborů – vyrovnat se s novým typem obrazu, ať už byl symbolem nebezpečí, nebo naopak příjemného usnadnění klasických výtvarných postupů. A konečně, ke slovu se záhy dostali i teoretici a historici, v jejichž společnosti se umělci a fotografové potkávali a kteří byli oběma skupinám silnou oporou. Tyto tři úhly pohledu – pohled umělce, fotografa a teoretika – také tvoří základní osnovu knihy: umění vytvářené za pomoci fotografie, fotografie koncipovaná jakožto umění a konečně fotografie coby prostředek záznamu a zkoumání artefaktu. Nejenže nelze tato tři témata oddělit, ale jako celek nás dokonce vybízejí vracet se k tématu dnes již všudypřítomného vztahu umění a fotografie a všímat si jeho neustálých proměn. Autorka je vědeckou asistentkou a kurátorkou fotografické sbírky Ústavu dějin umění AV ČR.

Knižní podoba informačních tabulí, které jsou součástí naučné stezky okolím Nových hradů, otevřené roku 2012