Peter Buwalda je nizozemský autor, jehož debutový román Bonita Avenue se setkal s mimořádným ohlasem a stal se bestsellerem. Předtím působil jako novinář a redaktor a přispíval svými povídkami a eseji do prestižních literárních časopisů. Jeho styl a témata rezonují s čtenáři, což dokazuje i zájem zahraničních nakladatelů o překlad jeho děl. Buwalda se ve své tvorbě zaměřuje na hluboké lidské příběhy s jedinečným autorským rukopisem.
Vzestup a pád Siema Sigeria, tak by možná mohl znít podtitul románu… Vzestup a pád bývalého šampiona v judu, později vynikajícího matematika, rektora technické univerzity a na vrcholu kariéry dokonce ministra školství. Sigerius, počestný, oblíbený a úspěšný muž je pomalu demaskován, fasáda „dokonalého“ se pozvolna drolí, a na konci nacházíme zoufalce, podvedeného otce, podvádějícího manžela, jemuž na rukou ulpěla synova krev a který končí svůj život sebevraždou… Jeden z nejúspěšnějších a nejoceňovanějších nizozemských románů roku!
Může být tisíc stran téměř jednolitého textu plného suchých historických fakt strhujícím čtením? Ano – francouzsky psaný román Američana Jonathana Littella Les Bienveillantes, který čerpal inspiraci z filmu Clauda Lanzmanna Šoa, je důkazem. Vyprávění přesvědčeného nacisty a důstojníka SS Maximiliena Aueho, syna Němce a Francouzky, nás provede několika různými dějišti druhé světové války, na frontu, do okupovaných oblastí i do zázemí. Text je koncipován jako Aueho fiktivní memoáry sepsané dlouho po válce; Aue se v nich neobhajuje (k otázkám svědomí se staví spíše s vlažným cynismem), nýbrž se snaží po svém vysvětlit, jak a proč funguje jedno malé kolečko v příšerné smrtící mašinérii. Coby administrativní síla se podílí na likvidaci židovského obyvatelstva a nežádoucích živlů na Ukrajině a Kavkaze; zažije holocaust od takříkajíc amatérských začátků až po „průmyslové“ období plynových komor, jeho vzpomínky nás zavedou i do válečného Berlína a do hřbitovního inferna obklíčeného Stalingradu. Text, záměrně oproštěný od veškeré poetičnosti, je sice psán stejně suchopárným stylem, jakým Aue sepisuje svá hlášení pro Himmlera, ale zároveň z něj dýchá dojem neutuchajícího hnusu, román se valí jako temná řeka, pod jejíž zdánlivě nevzrušenou hladinou víří páchnoucí freudovské bahno, je až přehnaně dokumentárně přesný a nabitý fakty, ale jeho atmosféra je spíše hororová. Aue sám sebe prezentuje jako útlocitného intelektuála, který se minul povoláním (chtěl psát knihy, skončil jako právník), z jeho osobního příběhu, který se prolíná s nesmírně sugestivním líčením historických událostí, na nás nicméně hledí člověk sexuálně i morálně vyšinutý – nenápadný, seriózně působící psychopat, který koná zlo téměř se slzami v očích, jen a pouze s vědomím historické nevyhnutelnosti.
Za svůj monumentální exkurz do duše malé ryby mezi válečnými zločinci (nebo jen obyčejného člověka ve vleku doby?) získal Jonathan Littell v říjnu 2006 Velkou cenu Francouzské akademie, v listopadu téhož roku pak prestižní Goncourtovu cenu.
Hard gras is al 20 jaar het voetbaltijdschrift voor lezers. Ter gelegenheid van dit jubileum selecteerden Henk Spaan, Matthijs van Nieuwkerk en Hugo Borst de meest aangrijpende, hilarische en tegendraadse verhalen van de afgelopen jaren. Grote namen van het eerste uur ontbreken niet: Herman Koch vertelt hoe zijn liefde voor de bal is ontstaan, Anna Enquist schrijft over het meisje in de kleedkamer en P.F. Thomese creëert een getroebleerd leven van Gerd Muller in de vs.`Het beste uit 20 jaar Hard gras bevat ook verhalen van andere literaire auteurs, die eenmalig een verrassend uitstapje hebben gemaakt naar het onderwerp voetbal, zoals Herman Brusselmans, Ivo Victoria en Peter Buwalda. Deze en vele andere memorabele bijdragen tonen wat een prachtige verhalen Hard gras in 20 jaar heeft voortgebracht.
Otmars zonen vertelt het verhaal van de jonge Shell-employé Ludwig Smit, die na een bezoek aan de illustere Johan Tromp op het Siberische eiland Sakhalin strandt in een sneeuwstorm. Juist nu, wanneer onderzoeksjournaliste Isabelle Orthel hem het deksel komt overhandigen van een beerput, begint Tromps daverende carrière in de oliebusiness te wankelen. Tromp – hedonist, alfaman, kroonprins van Shell, en in alles het tegenbeeld van Ludwig – schat zijn twee bezoekers volkomen verkeerd in. Peter Buwalda verkent in Otmars zonen de grenzen van de epische wereld die hij al in Bonita Avenue schiep. In de nog te verschijnen delen van zijn roman fleuve, De jaknikker en Hysteria siberiana, geeft hij deze wereld verder vorm.
Verzameling van columns verschenen in de De Volkskrant tussen Augustus 2015 en Augustus 2016, met twee korte verhalen verschenen in De Volkskrant en Vrij Nederland . In deze derde bundel verhaalt Buwalda over in- en uitvalscollege drs. Sjonnie, bezoekt met vrienden de boekhoudersconferentie op Ibiza, en plaatst kanttekeningen bij de Beatleskunde van Robert ten Brink. En altijd, net als de lezer hem node begint te missen, is daar Lyndon B. Johnson, Buwalda’s favoriete asshole.
Na een aantal moeilijke jaren met haar man en een ingewikkelde scheiding kan het leven opnieuw beginnen voor Barbara. Samen met Rens, haar zoon van zeven, en haar nieuwe vriend Robbert gaat ze in de zomervakantie een weekje naar de Ardennen. Robbert is uitgever en een van zijn auteurs woont al jaren in deze streek en werkt daar aan zijn tweede roman. Zijn eerste was een overweldigend succes en dat legt een enorme druk op het maken van de tweede. Ze bezoeken hem en al snel ontstaat er vriendschap tussen de auteur en Barbara. Samen verzinnen ze een spel om Rens bezig te houden. Er is al jaren een meisje vermist in de streek en op basis van dat gegeven maken ze een spannende speurtocht. De speurtocht blijkt echter al snel in de richting van de werkelijkheid te wijzen...
