Édouard Levé Knihy

Ve své první a nejradikálnější knize, nazvané jednoduše Díla, se Édouard Levé (1965–2007) představuje jako podvratný eklektik, teoretický kutil a obsedantní vynálezce takřka rousselovského formátu. Je soupis 533 nerealizovaných – a často nerealizovatelných – děl literaturou, nebo konceptuálním dílem eo ipso? Vzniká umělecké dílo svou fyzickou realizací, nebo již ve chvíli, kdy je mentálně počato – pouhým nápadem? Nekomentovaný Levého soupis nápadů nenabízí mnoho odpovědí. Jeho „díla“ jsou často tajemná a znepokojivá, leckdy absurdní, občas filozofující, sem tam humorná a někdy svéhlavě, autoritativně nesmyslná. Jakkoli je Édouard Levé jako vizuální umělec znám především jako fotograf, pohybuje se v Dílech napříč uměleckými sférami, od zvukového umění, videa a experimentálního filmu přes performance až po monumentální instalace. Dokáže být stejně posedlý absurditou jazyka jako absurditou architektury, zajímá ho náhoda, nevědomost nebo vědomé uvedení v omyl, podoby duplicity i percepční nehody. Bujarou smršť zapsaných nápadů lze chápat jako gesto zdrženlivosti, ale i jako nárokování si bezmezné tvůrčí svobody, nespoutané produkčními omezeními. Své potenciální celoživotní dílo poskytuje Édouard Levé svázané v útlé knize. Jako provokaci, výzvu, reakci i inspiraci.

V pořadí třetí prozaický text fotografa, konceptuálního umělce a spisovatele Édouarda Levého (1965–2007) svým pojetím zklame očekávání, která by jeho název mohl vzbuzovat: Levé nepředkládá chronologicky či tematicky uspořádanou biografii, nýbrž se zdánlivou svévolností skládá svůj portrét z krátkých afirmativních sdělení v první osobě. Těsně k sobě tak přiléhají nesourodá vyjádření o jeho tělesnosti s krátkými historkami, banalitami či se sebezpytným přemítáním. Stejně jako u jeho fotografických cyklů vzniká výsledný dojem až v procesu kumulace prvků – nahromaděné detaily postupně skládají stále úplnější mozaiku. Výsledkem je rytmizovaná struktura, jakási melodie obrazu, která jeho autoportrét nechává zaznít ve své nedělitelné završenosti. Levé psal Autoportrét v období těžkých depresivních stavů, kdy byl zachvácen panikou z předtuchy brzké smrti. Pokusil se tedy zanechat po sobě stopu a co nejúspornějším, nejsevřenějším stylem zaznamenat vše, co má brzy propadnout zániku. „Je to otisk mého mozku, obsesivní a spontánní.“ Jeho prostý, sugestivní způsob ztvárnění subjektivity nutí čtenáře ke konfrontaci se svou vlastní identitou.

Poslední próza fotografa, konceptuálního umělce a spisovatele Édouarda Levého (1965–2007) je textem v pravém slova smyslu ultimativním. Levé evokuje v knize sebevraždu přítele, o jehož životě podává zprávu. Vyprávění se odvíjí v druhé osobě a jeho leitmotivem je soudržnost lidského života, jevícího se zde jako sled bezvýznamných událostí, jimž teprve smrt dotyčného dává zhodnocující narativní rámec. Metafikční okolnosti prózy jsou mrazivé: deset dní po odevzdání rukopisu knihy si Édouard Levé bere život.

Ve své druhé knize se francouzský konceptualista Édouard Levé (1965–2007) zmocňuje jednoho z nejbanálnějších textových zrcadel světa: novin. Vydání nejmenovaného deníku blíže neurčeného data někdy na přelomu milénia se prostřednictvím radikální apropriace (s mystifikačními prvky) stává knihou: zprávy jsou vytrženy z každodennosti a zachráněny před pomíjivostí. Zároveň je však Levé zbavuje právě toho, co je charakterizuje: vyjímá totiž veškerá vlastní jména a v knižní formě se ztrácí také to, co dělá noviny novinami: rozvržení stran, velikost titulků, poutavé perexy… Zprávy o násilných útocích, genocidách, epidemiích, o soudních procesech či daňových podvodech sousedí s oznámeními o narození a úmrtí, s prohlášeními sportovců, s inzeráty na prodej omšelých i luxusních nemovitostí. Hierarchie blízkého a vzdáleného, kolektivního a individuálního mizí, zůstává jen hemžení simultaneity a zcizující mlha floskulí.