Miloš Hons Knihy

V historickém nahlížení na hudbu se setkáváme s názorem, že dokonalý citový prožitek z hudebního díla má pouze ten, kdo hudbě "rozumí". Atraktivnost a neutuchající zájem o hudební pořady, při nichž je posluchačům rozkrývána specifičnost "hudební řeči" velkých skladatelských osobností, svědčí o tom, že umění chápat a porozumět hudbě různých stylů, žánrů a epoch není doménou jen hudebních profesionálů. Dnes již legendární cykly L. Bernsteina s Newyorskou filharmonií či V. Neumanna s Českou filharmonií jsou reprezentativním typem spojení hudební teorie a praxe na základě analytického výkladu. Předkládaná kniha, v současnosti jediná tohoto zaměření, provází čtenáře srozumitelnou formou širokou problematikou hudební analýzy, jejímž smyslem je v nejobecnějším slova smyslu odhalit, jak je skladba udělána, co je na ní cenné, jedinečné, co vyjadřuje a sděluje.

Odhalování vnitřní podstaty jevů a systémů je fascinující součástí lidského poznávání. Struktura uměleckého díla se odlišuje od atomu či živočišné buňky tím, že její prvky mají různé relace a vývojové zákonitosti. Pochopení principů hudebního strukturování je klíčové pro vnímání díla a jeho umělecké hodnoty. Kniha se zaměřuje na strukturu symfonie, považované za „královnu“ hudebních žánrů. Analýza se soustředí na to, jak je struktura tvořena a jaké funkce mají hudebně výrazové prostředky v jejím systému. Historický kontext sleduje vývoj struktury ve třech hierarchických vrstvách: 1. typy a tvary motivicko-tematického materiálu, 2. způsoby jejich rozvíjení, 3. formové a stavební principy větších celků, jako jsou díly, věty a cykly. Sedm kapitol nás provází od klasického typu (Stamic, Sammartini, Haydn, Mozart) k vrcholu v Beethovenových symfoniích. Dále se věnuje inovacím raných romantiků (Schubert, Mendelssohn, Schumann) a programní symfonice (Berlioz, Liszt). Kapitola o Brahmsovi, Brucknerovi a klasickoromantické syntéze národních škol (Dvořák, Čajkovskij, Franck) ukazuje složitost střetávání tradice s novými trendy. Text obsahuje notové příklady a grafy, přiložené CD nabízí reprezentativní zvukové ukázky.

Na počátku české moderní hudby stály dvě významné osobnosti: Bedřich Smetana a Otakar Hostinský. Hostinský viděl ve Smetanově operní tvorbě pokrok, který bylo třeba prosazovat, a považoval jiné tvůrčí směry za méně významné. Jeho mylná záměna pokroku s vývojem ovlivnila jeho žáky, jako byli Zdeněk Nejedlý a Otakar Zich, kteří ve svých kritikách jednostranně podporovali pokrokovou linii české hudby, zaměřenou na Smetanu a jeho následovníky, jako byli Fibich a Foerster. Skladatelé jako Dvořák, Suk a Janáček byli však považováni za konzervativní a jejich hudba se dostávala pod kritiku. Tato zaujatost vedla k rozdělení odborných hudebních kruhů a vyvolávala polemiky v tisku, zejména na přelomu 10. a 20. let 20. století. V této době se zvyšovala úroveň hudební kritiky a rozvíjela se hudební pedagogika. Na scénu vstupovali absolventi pražské varhanické školy a konzervatoře, kteří kladli důraz na strukturní analýzu. Ve dvacátých letech došlo k přehodnocení postojů a v třicátých letech se objevila nová generace kritiků, jako Alois Hába, reflektující evropskou avantgardu. O tomto meziválečném období se bude pojednávat v druhém díle.

Česká i evropská hudba prodělala v poválečném období překotný a v mnoha směrech kontroverzní vývoj. Padesátá a šedesátá léta minulého století patří k dosud málo prozkoumaným etapám vývoje české hudební estetiky, vědy a kritiky. Komunistický převrat v únoru 1948 násilně zpřetrhal vazby k předchozímu vývoji a nastolil, po sovětském vzoru, ideologicky předpojatá kritéria ve vědecko-kritickém myšlení a tvůrčí činnosti. Jedinou oficiální doktrínou se stal socialistický realismus a většina z generace mladých muzikologů a estetiků podlehla demagogické propagandě a uvěřila v jeho pokrokovost a výlučnost. Teprve v průběhu šedesátých let docházelo k prolamování tuhých mechanismů a ideologických pout, reprezentovaných Svazem čs. skladatelů a ke slovu se dostávali mladší, otevřeně smýšlející odborníci. Kniha pojednává v několika tematických kapitolách o vývoji české hudební estetiky, vědy a kritiky v období od konce druhé světové války do konce šedesátých let a navazuje na autorův předchozí výzkum vývoje od poloviny 19. století do druhé světové války. V názorech a odborné činnosti klíčových osobností této doby, A. Sychry, J. Jiránka, J. Volka, V. Kučery, V. Lébla, J. Fukače aj., osvětluje vývoj hudebněestetického a kritického myšlení v souvislosti s ideály uměleckého pokroku, realismu, s principy uměleckého experimentu, kritiky a hodnocení a především s domácí reflexí Nové hudby 60. let.