Jan Petříček Pořadí knih

Překročit hranice lidského vnímání Země je plná textur, zvuků a vibrací, vůní a chutí, elektrických a magnetických polí. Každý druh živočicha, včetně člověka, je však uzavřen ve své vlastní smyslové bublině a vnímá jen malý kousek našeho obrovského světa. Ed Yong nás přivádíza hranice našich vlastních smyslů a umožňuje nám vnímat vůně, elektromagnetické vlny a další námi necítěné aspekty, které nás obklopují. Setkáváme se s brouky přitahovanými ohněm, želvami, které dokážou sledovat magnetické pole Země, rybami, které plní řeky elektrickými zprávami, a dokonce i s lidmi, kteří ovládají sonar jako netopýři. Zjistíme, že krokodýlí šupinatá tvář je citlivá jako konečky prstů milence, že oči obřích chobotnic se vyvinuly, aby viděly jiskřící velryby nebo že rostliny duní neslyšnými namlouvacími písněmi. Dozvíme se, co vidí včely v květech, co slyší zpěvní ptáci ve svých melodiích a co cítí psi na ulici. Přečteme si příběhy o zásadních objevech v terénu a zároveň se podíváme na mnoho záhad, které zůstávají nevyřešeny. Vtipná a radostí z objevování prodchnutá kniha nás zavede na cestu, o jaké jsme snili, jen jsme to možná nevěděli.

Světoznámý vědec zve čtenáře na vzrušující cestu za kvantovou výpočetní technikou, jež slibuje bezprecedentní nárůst výpočetního výkonu a umožní pokrok ovlivňující všechny aspekty našeho každodenního života. Kvantové výpočty bychom mohli využít k dekódování zásadních chemických procesů, k vytvoření super baterie, která umožní vznik slunečního věku, nebo k návrhu reaktorů jaderné fúze pro výrobu čisté, bezpečné a obnovitelné energie. Díky nim bude možné proniknout do složitého skládání proteinů, které je základem dosud nevyléčitelných nemocí, jako je Alzheimerova nebo Parkinsonova choroba. Kaku předpovídá, jak kvantové počítače posunou hranice lidského poznání a jak budou pracovat s využitím stejných atomových sil, které stvořily vesmír.

Brilantní britský historik, který se jako univerzitní profesor specializoval na moderní evropské dějiny, shromáždil 23 esejí z let 1994–2006. Na pozoruhodné škále osobností, událostí a idejí provádí Tony Judt nemilosrdnou pitvu iluzí po studené válce, že velké konflikty jsou bezpečně za námi, svět vstoupil do epochy míru a demokracie, a ukazuje, na co z historie 20. století zapomínáme a jak velká její část byla obětována mýtu o popření paměti. Nabízí cestu zpět ke smyslu dějin, který naléhavě potřebujeme.

Kniha si klade za cíl vyvrátit tradiční antisemitské stereotypy spojené s interpretací textů sv. Pavla a zasadit jeho život, dílo i misijní činnost do širšího kulturního a náboženského prostředí středomořské civilizace 1. století. Značnou pozornost přitom věnuje vyvrácení novodobé představy o vzájemné výlučnosti pojmů křesťanský a židovský a vztahům mezi v diaspoře žijícími Židy a jejich pohanským okolím. Pavla představuje jako plnohodnotného člena židovské náboženské tradice, nikoli prvního ze skutečně „nežidovských“ křesťanů.

Ústředním tématem knihy profesora německých studií a srovnávací literatury na Brownově univerzitě Gerharda Richtera je specifická figura modernity, figura následování, přežívání, nastupování či přicházení po někom nebo něčem, figura, již by bylo možné nazvat potomností. Na analýzách textů autorů jako Kafka, Heidegger, Benjamin, Brecht, Adorno, Lyotard nebo Derrida ukazuje, jakým způsobem se potomnost propisuje do zkušenosti osobní a kolektivní paměti, překladu, fotografie, naděje nebo možnosti myšlení a filozofie „po Osvětimi“. Z rozvinutí zdánlivě triviálního zjištění, že se vždy nacházíme v situaci po něčem, se tak stává pozoruhodné osvětlení Lyotardova tvrzení, že „po filozofii následuje filozofie. Tímto po však je proměněna.“

Cílem této antologie je předložit čtenáři reprezentativní průřez teoretickým myšlením některých klíčových skladatelů druhé poloviny dvacátého století. Vybrané texty se týkají široké škály témat: otázky využití náhody v hudební kompozici (Pierre Boulez), vztahu instrumentální a elektronické hudby (Karlheinz Stockhausen), konkrétní hudby (Pierre Schaeffer), možností a mezí hudebního serialismu (Iannis Xenakis), vztahu hudby a řeči (Steve Reich), problematiky hudební formy (György Ligeti), ale i obecnějších otázek hudebního experimentování (John Cage) nebo hudební estetiky (Morton Feldman). Poválečné „hudební myšlení“ se tak čtenáři prostřednictvím těchto úvah otevírá ve vší své rozmanitosti.Úvodní studií opatřil Jaroslav Bláha, z francouzských, německých a anglických originálů přeložili Josef Fulka, Jan Petříček a Petr Zvěřina.

Dílo Iluze pokroku (1908) představuje pokus zkoumat myšlenku pokroku pomocí Marxových historických metod, podle nichž je výklad idejí nutné založit na porozumění třídním vztahům. Sorel sleduje dějiny pojmu pokroku a kritizuje jej coby buržoazní ideologii, od níž se proletariát má oprostit. Vůbec ovšem nezavrhuje technický pokrok jako takový ani nepopírá jeho existenci; staví se však proti ideologii, která svádí ke kvietismu tím, že považuje pokrok za zaručený, a která jej chápe primárně jako hromadění intelektuálních poznatků. Proti této klamné buržoazní představě o pokroku staví „reálný pokrok“ moderního průmyslu, který je plodem technických dovedností proletariátu. V krátkém spisku Rozklad marxismu (1908) chce Sorel marxistickou doktrínu zbavit strnulosti a dogmatismu, do nichž v jeho době upadla. Za tím účelem se snaží odkrýt skutečné jádro Marxova myšlení a očistit je od cizorodých složek, zděděných po starších socialistických naukách. Vymezuje marxismus jednak vůči utopismu, jednak vůči blanquismu. Zatímco první se pokouší radit vůdcům společnosti, marxismus se zajímá výhradně o organizaci proletariátu; a zatímco druhý chce prostřednictvím politické strany dobýt státní moc, marxismus zůstává oddaný myšlence třídního boje a absolutní revoluce. Za nejvěrnější uskutečnění Marxových idejí proto Sorel považuje soudobý revoluční syndikalismus.

Pozoruhodná studie toho, jak ničivé pandemie a přírodní katastrofy zpustošily rozsáhlou římskou říši a přispěly k pádu nejmocnější civilizace starověku. Dějepisci jsou po staletí fascinováni strmým pádem římské civilizace. Kyle Harper ve své knize poprvé klade důraz na úlohu, kterou při něm hrály klimatické změny a velké epidemie. Pomocí moderních vědeckých metod a dat z „přírodních archivů“, tedy z ledovcových jader nebo sekvenování DNA, Harper odhaluje, že osud Říma nebyl psán pouze jeho politiky, vojáky a okolními barbary, ale že k němu přispěly i sopečné erupce, sluneční cykly, klimatická nestabilita či devastující účinky rychlého šíření virů a bakterií, které umožnila pokročilá římská infrastruktura. Kolaps Říma byl totiž podle autora zejména triumfem přírody nad lidskou ctižádostí. Ve druhém století, na vrcholu své síly, byl Řím neporazitelnou supervelmocí. O několik století později byly všechny jeho zdroje vyčerpané a říše se topila v politickém chaosu. Kniha popisuje boj Římanů s neustále se zhoršujícími výkyvy podnebí a opakovaně propukajícími epidemiemi dýmějového moru, kterým obležená říše nemohla odolávat navěky. V Harperově břitké reflexi vztahu lidstva a planety slouží Řím jako memento toho, že dějiny naší civilizace jsou klimatickými vlivy a evolucí bakterií psány v mnohem větší míře, než si ještě dnes dokážeme přiznat.

Michel Foucault je známý jako autor, jenž zdůrazňuje závislost lidských subjektů na neosobních strukturách, nad nimiž nemají žádnou moc. Zároveň však je celé jeho dílo neseno kritickým záměrem a skutečným étosem svobody; jako by nás chtěl osvobodit přesně od těch omezení, která s takovou pečlivostí popisuje. Předkládaná kniha si bere za východisko právě tento paradox, jenž se konkretizuje ve Foucaultově projektu filozofické kritiky. Ta má za cíl nejen poznání současných apriorních podmínek našeho myšlení a jednání, ale i jejich narušování a překračování. Kde se však bere možnost svobody, kterou tento podnik předpokládá? To je kardinální otázka, již se kniha snaží soustavně sledovat, především se zaměřením na období Archeologie vědění a pozdějších svazků Dějin sexuality. Nespokojuje se přitom s pouhým referováním, nýbrž se chce skutečně konfrontovat s filozofickými otázkami, které zkoumaná díla nastolují, a samostatně domýšlet ty jejich koncepce, které Foucault sám načrtl jen v náznacích.