Jonáš Zbořil Knihy

Jonáš Zbořil (nar. 1988) je básník, hudebník a moderátor Radia Wave, kde spolupřipravuje pořad Liberatura. Po úspěšném básnickém debutu Podolí (2013) přichází s novou sbírkou, inspirovanou obavami o prostor, do kterého se narodila autorova dcerka. Co když je tento svět neodvolatelně blízko svému zániku? Co nastane, až Zemi pomalu pohltí nová divočina, která tiše čeká pod dálničními přivaděči na svůj okamžik? A co se vlastně bude dít, až tu nebudeme? Kniha o věcech, které jsou nám denně na očích, a kterých si přesto nikdo nevšímá. Nejen milované dítě, ale i gravitace a rybenky si zaslouží naši pozornost a něhu. Fascinující pokus vyměnit každodennost (a literaturu) za eony času.

Adam a Sára, dlouholetí partneři, najdou během nočního návratu domů podivného tvora a rozhodnou se, že ho odnesou do chaty po babičce a druhý den zavolají veterináře. Chata se nachází ve Stepi, části města, která se postupně mění v rumiště s posledními odvážnými a svéráznými obyvateli. Flora — tak „to“ pojmenují — nevypadá jako nic známého či živého, ovšem Sára si k ní postupně vytvoří pouto. Dvojice se rozhodne ve Stepi zůstat a o Floru se postarat navzdory všemu a všem. Flora je prozaickým debutem básníka Jonáše Zbořila. Něžná i děsivá novela s prvky dystopie o rodičovství vypráví i o nové přírodě, která nám vzniká pod rukama.

Básnický debut pětadvacetiletého autora a hudebníka je zralým literárním počinem, umně komponovanou sbírkou, která v sobě nese osobní nasazení a životní autenticitu. Tématem, kolem kterého se knížka točí, je matčina blízkost a její smrt, samota, vyhnání z jinošského „zázemí“ a hledání domova. Autor se dotýká minulosti a ztraceného dětství, které se pod tlakem smrtelnosti ztrácí. Sbírka se stává básnickým svědectvím o iniciačním probouzení, které čtenář prochází s vědomím, že takový text může básník napsat jen jednou za život. Děje se tu střet mezi vytržením z dosavadního a proražením do nečekaných souřadnic života, kde se závažné potkává s banálním a intimní s otevřeností. Zbořil se vyhýbá prázdným lyrickým ornamentům a jazykové rafinovanosti; jeho výpověď je přímočará a místy prozaizovaná, často s prudkými zámlkami a pointami. Technika akvarelu, kdy se barevné skvrny jemně vpíjejí, vytváří souhru a napětí. V jeho verších je přítomna něha a existenciální chvění, symbolizované magickým obrazem „bazénu v Podolí“, metaforou ponoru a prenatálního plavání k mateřskému bezpečí.

Představte si, že vaše kůže je křehká jako motýlí křídla. I šev na oblečení vás poraní. Občas nemůžete polknout, jícnem nic neprojde. Jaké to je, žít s takovou křehkostí, by vám pověděla Olga Joklová, která takzvanou nemocí motýlích křídel trpěla. Bohužel už to osobně udělat nemůže. Olga strávila většinu svého života tím, že upřímně o svém onemocnění mluvila a snažila se tak pomoci všem, kteří se s ním narodili, a otevřít oči těm, kteří nemají o podobné bolesti tušení. Olga si své myšlenky a postřehy zapisovala do nejrůznějších deníků a sešitů. Na její záznamy nyní vlastními povídkami navazují Petr Borkovec, Marek Šindelka, Lucie Faulerová, Jakub König, Jonáš Zbořil, Anna Bolavá a A. Gravensteen. Ilustracemi je doprovodil Lukáš Musil.