Patrik Linhart Knihy

Čítanka světového frenetismu: horor, dobrodružství, erotika. Kniha Vyprávění nočních hubeňourů shrnuje přehledně, ve čtyřech částech, dějiny frenetické literatury od raného novověku po současnost. „Touha po senzacích smyslů, blouznivá imaginace i povrchní fantastika, chuť vyprávět příběhy – to vše spojuje ,lesser writers‘, menší spisovatele, a francouzské malé romantiky frenetické školy,“ píše Linhart úvodem, „Tyto plejády zapadlých hvězd by nebyly úplné, kdybychom nevyjmenovali všechny ty uražené a ponížené, kteří si vědomě i proti své vůli reklamovali místo na literární periferii: ,poetae minores‘ české dekadence […], většinu německo-české literární scény […], osamělé aristokraty a ubohé ,outcasts‘. V první studii projdeme dějinami frenetické literatury od XVII. po XX. století. Ve druhém dílu se čtenář intimněji seznámí s několika fatálními ,lordy horory‘ z Velké Británie, Nové Anglie a kalifornského pobřeží. Třetí díl je pak lexikonem monster a fantastických bytostí. […] Díl čtvrtý je malou antologií anglických překladů povídek několika českému čtenáři málo známých, ba i zcela neznámých autorů.“

Geografie Edenu je kniha o umění, poesii a krajině, v níž autor pátrá po kořenech a výhoncích plíživé hrůzy, číhavého děsu a tichého zkoprnění. Ze svých osobních archivů Linhart vytahuje na povrch polozapomenuté či zcela opomíjené autory a jejich díla a svou originální interpretací nabízí jiný pohled na umění. Kniha je rozdělena do čtyř oddílů. První část je věnována vnímání krajiny a poutnictví od jeho počátků. Není to pouze dobyvatelství a romantismus, ale autor zdůrazňuje i přínos díla Thomase Berryho a nové ekologie a negativní recepci přírody. Druhou část knihy tvoří soubor esejů věnovaných fenoménu aktivního poutnictví, urbanismu, zobrazování brownfieldu a s tím spojený retrofuturismus nebo reálné ukotvení steampunku. Zvláštní kapitolu v této části tvoří autorovo nazírání na hnutí geopoesie, která přesahuje do třetí části knihy. Zde je důležité poznat básníky a spisovatele v jejich krajině, kterou se snaží pochopit a přijmout. V posledním oddíle knihy autor uvádí své překlady z angličtiny, například texty R. L. Stevensona nebo Johna Buchana.

Nedávno jsem překládal do češtiny „London Calling“ od Clash. Ten text je přímo prorostlý odkazy, narážkami, zlomyslnými vtípky. Na první pokus skoro nečitelné, na druhý a všechny další pak narůstající „rozkoš z textu“. S Patrikem Linhartem je to podobně. Jeho žánrem je prozaická miniatura, jeho metodou divoká koláž viděného, přečteného, slyšeného, vyfantazírovaného. V hlavní roli jazyk. Ne náhodou se jedno z mistrových heteronym jmenuje Pavel Jazyk. Cesta tu jde prostě sama k cíli. Co na tom, že autor píše stejně už dvacet let a kolekci Vienna Calling mohl poskládat kdekoli jinde na světě. Třeba v Londýně. Třeba v Duchcově. Linhart je svůj. Nevím, kdo mu to přišil, ale nikdo mu to neodpáře. Radim Kopáč

Krátké povídky ze současného života doplňuje vyprávění o dějinách severních Čech, dřívějších Sudetech. Soubor Měsíční povídky má pět oddílů - Zpěvy marodovy se zabývají věcmi obecně lidskými, oddíl Památný den v Duxu je věnován rodným Sudetům, v části Nebe mdlé mysli jsou zachyceny neveselé scény z každodenní práce, oddíl Anděl v temném koutě je určen katolíkům i nekatolíkům a cestopisné črty jsou shrnuty v části Německem křížem skrz krážem naskrz. Rozsáhlá povídka Opárno je poslední částí trilogie (Čítanka český Jazyk, Sonnenstein), tentokrát o uměle stvořeném kraji, kraji severních Čech, jeho historických i současných obyvatelích a neblahých dějinách.

Literární sborník připravil, vybral, uspořádal a úvod napsal Pavel Rajchman.

Sbírka příběhů a deníkových záznamů a někdy též kryšpínských nanicovatostí vznikala během let na dvou vzdálených místech, v klášterech Broumov a Osek a jejich okolí. Jak se do těchto míst básník dostal bude zjevně svrchovaným tajemstvím i pro něho. Důležité pro čtenáře je, že si vedle humoru a lásky k poutnictví, zachoval svou přímočarou sebestřednost a razantní odbržděnost - jak se trefně v případě jeho předchozí, poněkud méně poutnické knihy, vyjádřil Jiří Zizler.

Cyklem Spící Hrůza bloudí dekadentně fantazijní přeludy. Nad jednotlivými příběhy trčí figura Ing. Honzy Hrůzy, jehož čtyři apokalyptické burlesky vytrhují chumel hrdinů, Hrůzových přátel, z šedi jejich prostých životů. Celek žije duchem vzdoru vietnamského tržiště po příjezdu celníků. V punkopovídkách Patrika Linharta potkáváme můry, které přiletěly shůry. Vedle slizké vlezlosti a fatální absence snahy o psychologické prokreslení postav je pro Linhartovy texty typické střídání žánrových poloh: detektivka, fiction, horror, historická féerie, parafráze pohádky a upocený underground. Poetika ulpívá na imitaci, parodii, trivialitě, nelogickém přeskoku apod. Autor vulgo „stará milenka“ přiznává až toporně vliv Depeche Mode. Faciální jarryovské motivy se vynořují z potrhaných kulis: vybavuje se nám pomuchlaný, bohorovně proteovský Čtyřlístek.

Horrory roků představují výbor esejí, glos, kritik a recenzí, které autor publikoval v literárních časopisech v letech 2010 až 2015. Finále knihy tvoří osobitě pojaté kalendárium převážně literárních událostí a chronologie uměleckých vítězství a proher posledních dvaceti století. Devízou knihy je Linhartův svérázný humor, hravost a nebývalá sečtělost. Název knihy odkazuje nejen na autorovu parafrázi Napoleonova výroku: Vojáci, dvacet století hledí na vás!, ale též k častým citacím o příměrům z literatury imaginativní a hrůzostrašné.

Měsíční povídky, respektive mikropovídky, které autor píše od roku 1994, dosud vyšly v pěti knižních výborech. Nyní vychází šestý. Šachty, ženy, hospody…, poesie pro každý den. A když je toho „Severu“ příliš, šup do Brna, na Žižkov nebo rovnou do Transplutonie. Meditace o životě, o dětech, o psech, vše psané s humorem, který nešetří nic a nikoho, včetně autora. Myslíte si, že jste jako na poušti, že vás nikdo neslyší? Ne, nejste sami, Linhart je jedno velké ucho a slyší, o čem sní ženy i muži – o škubánkách, o holkách ve spacáku, o rozlévání piva hvězdám…, dokonce ví i o Terminátorovi a jeho silikonových čtyřkách. Všichni máme škorpiony v krvi a nic tak neuklidní, jako nechat si proletět mozkem těžkotonážní Linhartovo rypadlo. A netřeba se bát, že nás to rozseká, všechna sprostá slova jsou vypípaná. Skoro. Přesně osm.

Linhart v řadě potřetí! A podruhé ve střední Evropě: po Vídni Lvov. (Aberystwyth to pak všecko zpovzdálí pěkně rámuje a diriguje: jako třetí vzadu, jako čtvrtý mušketýr.) Hlavní roli má i tentokrát jazyk. Hravý a neposedný, plný elánu a osvobozených fantazií. Navíc rovnou ve lví tlamě. Tedy piruety na ostří nože. Text s nejvyšší mírou osobního ručení. Linhart neuměl nikdy jinak. Vždycky mu bylo nejlíp v krátkém, vířivém spojení. V takové soukromé tvůrčí vichřici, co se žene okrajem anebo rovnou na rubu dějin. Jaké jméno je tady podstatné? Místo, čas a paměť. Jaké přídavné? Třeba bohémský, třeba undergroundový. Ze sloves pak myslet a snít a psát. Ovšem vždycky s příslovečnou pojistkou komiky. „Může mi někdo určit, kdy přesně začíná ráno a kdy končí večer?“

Děsivý příběh dvou bratrů, Judea a Kylea, jejichž životy jsou zničeny ve chvíli, kdy umírá jejich matka. Nemají ani čas truchlit, protože za dveřmi už čekají strýcové, kteří s nimi mají vlastní plány. Dětská nevinnost má být navždy ztracena. Jako dospělý se chce Jude pomstít za to, co mu v dětství provedli. Čekal příliš dlouho, ale konečně je dost silný a chladnokrevný, aby všechno skončil. Nebo si to alespoň myslí, protože ať udělá, co udělá, zůstanou jen skvrny.

Máte malý dům? Na nohy vám táhne? Pořiďte si Linharta! Stačí jedna kniha, půl stránky, a svět je nekonečně dlouhý, široký a bystrozraký. Slovo dělá svět. A oko je krásně kulaté, vidí tři sta šedesát stupňů. Odtud je k 451 stupňům Fahrenheita, co bys Magnesií Literou dohodil a s Terrym Foxem zbytek doběhl. Kdo hoří, má za tři. Kdo boří, je nejlepší stavitel. Uvolnit pravidla, vymknout stavidla. Před nesmyslem, za nesmyslem — helemese, stojí smysl. Kluzký, vratký, ale náš. Ráno cwrw, večer pivo a k obědu buřtguláš. Iechyd dda! Radim Kopáč

Výbor z Měsíčních povídek Prozaické miniatury, v nichž se – stejně jako ve skutečném životě – ocitáme na nejisté půdě mnoha světů, modelů a neuvěřitelných pojednání. Jejich repertoár je široký – od autobiografických zpovědí přes postřehy poutnické, imaginativní, paravědecké a patafyzické až k črtám o politických, společenských a mediálních žvástech a pověrách. Patrik Linhart tyhle texty píše jako deník, vyhrocuje a domýšlí v nich všechno, co se kolem nás děje, a bere to jako službu, za niž ručí osobním nasazením. Pankáčovo hrocení může být trefné, čisté a osvobozující, ale také zbytečné a imbecilní. Paradox a ironie jsou zde doma.

Kniha je poctou Romerovým filmům Noc oživlých mrtvol a Úsvit mrtvých, krvežíznivými „zombie“ se ovšem stávají výhradně ženy, které se nadýchaly podivné chemikálie.Jako u každé Ketchumovy knihy nás čeká brutální jízda od začátku až do konce, bez dlouhých úvodů a obezliček.

Autobiografický román krále mikropovídek, člena radikálního pánského striptýzu Vyžvejklá bambule a autora oceňovaných dějin hororu Vyprávění nočních hubeňourů. Linhart naplno otevírá svoji třináctou komnatu. Popadne vás za ruku a protáhne vás svým životem jako velkým flámem. Neskryje nic. Potkáte ho jako dvacetileté ucho, co chce psaním dobýt svět.

Nový výbor z příběhů velškého vizionáře, který věřil, že „hmota je ve skutečnosti příšernější než duch“, přináší 13 dosud českému milovníkovi imaginativního hororu neznámých povídek a nový a úplný překlad legendární novely Bílý lid. Mezi povídkami jsou i novinářské skicy, které propojují (ne)obyčejný svět Machena novináře se snovým světem mistra makabrózní prózy, jehož tvorbu obdivoval i H. P. Lovecraft. Vybrané prózy vznikaly mezi polovinou 90. let XIX. století a polovinou 30. let století následujícího a odehrávají se mezi „divadelně strašidelným“ Londýnem plným troglodytů a Walesem, kde za nocí zní řeč čarodějnic, Tylwyth Teg. Jak praví jedna z Machenových postav: „Zda to bylo děsivé, nebo jen zábavné, je věc názoru...“

Tato publikace je věnovaná vlajkám, respektive vexilologickým dějinám britského impéria. Je to odborná, ale i laikům přístupná kniha, která zahrnuje stručné dějiny britských kolonií, protektorátů, dominií, historických zemí a autonomních území, včetně map a reprodukcí – cca 750 vlajek s informacemi o jejich vzniku.

Čtenáře vtáhne do děje tato kniha o obrazech, plná příběhů, na první čtení jde o vyznání lásky k malířství. Na druhé čtení se od čtenáře požaduje účast – například opravdu vytvořit obraz podle návodu. Kniha bez aktivní práce čtenáře nebude úplná. Nadšení autora této knihy doplňují četné citace z díla Samuela Witowského – a to je… inu, to je třetí stupeň, radost z imaginace. Hra, v níž můžeme získat vše – a nic neztratit. Patrik El jako autor, badatel a „imaginární sběratel“ se svými uměleckými poklady žije a odvíjí od nich vlákna příběhů a vzpomínek. Každé z vybraných děl tu zastupuje fragment rozhovoru, který obraz vedl – a stále vede – s autorem těchto textů. Nesnaží se o systematický přístup, neřadí díla ani podle stylu, ani chronologicky, ani podle historické významnosti. Jeho sbírka je fenomenologická, zabývá se jevovou stránkou děl z hlediska vlastní zkušenosti. A právě v tom spočívá její jedinečnost: Je osobní mapou světa sběratele. Vanda Skálová