Václav Levý

Václav Levý (14. září 1820 v Nebřezinách u Plas – 30. dubna 1870 v Praze) byl významný český sochař, zakladatel „moderního“ českého sochařství a učitel sochaře Josefa Myslbeka. V jeho díle se snoubí raně romantické a vlastenecky orientované skalní plastiky (Klácelka, Blaník) s monumentálními a poetickými plastikami (Adam a Eva), které překračují dobový akademismus a kladou později rozvíjené základy českého národního sochařství. Narodil se 14. září 1820 v Nebřezinách u Plas jako syn obuvníka Vincence Levého a matky Doroty, rozené Tupé, dcery koláře z Plas. Ve dvou letech se rodina přestěhovala do Kožlan, kde se již usadila natrvalo. Zde se utvářel talent mladého hocha především v řezbářství inspirovaném silným náboženským zanícením (vypráví se, že v deseti letech vyřezal dvě sošky Panny Marie, Madonu a krucifix). Se svým uměleckým zájmem však nenalezl pochopení u rodičů, kteří jej nechali vyučit truhlářem. Na naléhání kožlanského faráře Weingärtnera byl dán na výchovu do kláštera v Plzni a později k Augustiniánům do Lnář, kde se měl stát fráterem kuchařem. Odtud byl poslán k vyučení do Drážďan. Po odjezdu z Drážďan se náhodně setkal s mecenášem umění, velkostatkářem Antonínem Veithem, do jehož služeb co by dvaadvacetiletý v roce 1844 vstoupil jako kuchař na zámku v Liběchově u Mělníka. Jeho sochařský talent nezůstal utajen před řadou hostů z uměleckých kruhů, kteří velkostatkáře navštěvovali. Na radu malíře Josefa Navrátila byl poslán na vyučenou k sochaři Františku Linnovi ml. do Prahy. S ohledem na to, že Linn byl pouze podprůměrný sochař Práchnerovy školy, nemohl se zde mnoho nového naučit a záhy se vrací zpět do Liběchova. Zde počátkem roku 1845 na podnět Veithova knihovníka, brněnského augustiniána profesora Františeka Matouše Klácela, vytvořil reliéfní výzdobu Klácelky v lese na stráni nad Liběchovem. Inspirací se mu stala Klácelova satirická báseň „Ferina Lišák“ a je pravděpodobné, že Klácel přímo ovlivňoval ztvárnění díla. Úspěšné provedení Klácelky podnítilo Veitha, aby jej na konci roku 1845 poslal na studia do Mnichova k jednomu z nejuznávanějších sochařů, příteli Ludwigu Schwanthalerovi. V Mnichově se vyškolil v klasicistním akademismu a již po roce se stal korektorem v Schwanthalerově škole. Sám Schwanthaler jej považoval za svého nejlepšího žáka. Vrcholným dílem mnichovského období bylo sousoší Adama a Evy z roku 1849. Koncem roku 1849 se vrátil do Liběchova a zde v roce 1850 pokračoval ve výzdobě Klácelky – tentokráte tesal národní motivy z českých dějin – Blaník – Jana Žižku, Prokopa Holého atd. Při rekonstrukci zákupského zámku, prováděné v letech 1850–1853 se podílel na sochařské výzdobě zámecké kaple. Finanční zhroucení a Veithova náhlá smrt jej připravila v roce 1853 o velkorysého a kultivovaného mecenáše. Přesto se však dokázal prosadit jako individuální sochař a záhy obdržel zakázku na sérii soch pro klášterní a špitální kostel milosrdných sester pod Petřínem. Provinciální poměry v Praze a neustálá nekalá soutěž o nové zakázky (především s bratry Maxovými) jej však přiměla k tomu, aby se v roce 1854 ucházel o Klárovo římské stipendium. Stipendium obdržel a odjel do Říma. Řím jej okouzlil a opět oživil jeho náboženské vytržení. Římské období se stalo nejplodnější částí jeho života – vytvořil asi tucet plastik a řadu reliéfů. Tvořil zde pro české šlechtice (socha Evy Popelovny z Lobkovic, Madona kněžny Isabelly Thurn-Taxisové), získával zakázky pro Vídeň (busta Františka Josefa I., alegorie Artilerie pro četnická kasárna, sochařská výzdoba Belvederu) a samozřejmě zanechal stopu i v Římě samotném (sochařská výzdoba kostelů St. Maria dell’Anima, St. Klimento). Jeho dílo, prodchnuté náboženským vytržením, zaujalo i papeže Pia IX. Pro vleklé zdravotní problémy, způsobené hmotným strádáním v Římě, se rozhodl v roce 1867 navrátit zpět do vlasti. Praha jej přijala jako světově uznávaného sochaře a zahrnula jej řadou zakázek včetně výzdoby tympanonu chrámu sv. Cyrila a Metoděje v Karlíně nebo sochařské výzdoby katedrály sv. Víta v Praze. Jaterní choroba, kterou onemocněl v Římě, si však vybrala svou daň a on sám byl schopen osobně ztvárnit pouze malou část zakázek a většinu z nich vytvořil ve spolupráci se svým nejlepším žákem Josefem Myslbekem, se kterým se seznámil již ve Vídni. Choroba však postupovala, předčasně zemřel 29. dubna 1870. O tři dny později byl pochován na Vyšehradě do hrobu, kde již tři léta odpočívá jeho celoživotní přítel malíř Karel Purkyně.