Penelope Bloom Pořadí knih

Ve světě Adriana Terranovy je zakázáno několik věcí.Nesmíte ho zpochybňovat. Nesmíte ho vyzývat. Nesmíte ho oslovit křestním jménem. A rozhodně mu nesmíte odporovat před všemi zaměstnanci.Tedy pokud nejste já.Ráda bych řekla, že jsem se mu postavila a odešla bez úhony, ale to bych lhala.Nejdřív zařídil, aby mě vyhodili z práce, o kterou jsem si nemohla dovolit přijít. Pak zajistil, že jediná pozice ve městě, jež jsem mohla získat, bylo místo jeho osobní asistentky.Svoji kancelář vede železnou pěstí a ledovým pohledem. Každý den v jeho přítomnosti je zamračený a nevrlý. Každý okamžik je zkouška, kdy čeká, že neuspěju, ale vždycky ho s radostí zklamu.Říká se, že se mu nedá zavděčit. Že se nikdy neusmívá. No, před výzvami neutíkám. Většinou jim jdu naopak v ústrety. Třeba když jsem na služebních cestách tak vyděšená, že se během turbulencí nechtíc dotknu jeho rozkroku. Nebo skončím napůl nahá v jeho hotelovém pokoji. Ale jednu věc vím jistě. Bez ohledu na to, kolikrát se musím dívat na jeho proklatě sexy zadek, mě to nezlomí. A o nějakém ohýbání nemůže být ani řeč.

Nebudu o chůvě vilně smýšlet.Je tu jen na přechodnou dobu. Chvilkový výkyv v mém životě. Ale na druhou stranu to je také vůbec první člověk, kterého si můj syn oblíbil, což je fakt něco.Nový plán: Nedovolím… abych se na chůvu příliš upnul.Vždycky jsem byl ten typ člověka, kterému nevadilo měnit plány. Přizpůsobivost je klíčem k úspěchu. Takže jsem se musel přizpůsobit tomu, že na mě každý večer, když jsem dorazil domů, čekala krásná žena.Samozřejmě dočasně.Můj syn si zaslouží něco lepšího než jen něco přechodného. Ale nebudu před ním propagovat vyhlídku na šťastnou, úplnou rodinu, když vím, že by ten vztah nemusel vydržet.Protože i přes nevinné, velké oči a okouzlující rozpačitost by chůva dopadla stejně jako ostatní. Našla by si důvod, proč odejít. Všechny to udělaly.Takže udělám poslední úpravu plánu. Ano, možná mi hlavou vířily nevhodné myšlenky ohledně chůvy. Ale rozhodně se do ní nezamiluju.A pokud ano, budu to popírat, dokud mi nezamrzne chladné, mrtvé srdce.

První pravidlo náhodných známostí je mít v záloze únikový plán. Bez závazků. Bez vztahů. Šup sem, šup tam – a myslím to doslova. A to druhé, méně známé pravidlo? Ujistěte se, že onu náhodnou známost nezaměstnají jako koordinátorku vaší svatby. Jo. Je to dlouhý příběh. Svatba měla být fingovaná. Jediný háček spočíval v tom, že o tom nikdo neměl vědět. Ani ta koordinátorka. Ta si teď myslí, že jsem ten největší hajzl na světě. Myslí si, že jsem zamilovaný do ženy, kterou si mám údajně brát. Myslí si dost věcí, ale nezná pravdu. Nemá ani ponětí, že se do mě ona sama zamiluje, až tohle celé skončí. Nemá ani ponětí, že tohle naše dostaveníčko nebylo tak bezvýznamné. Myslí si, že nejsem k mání, že si to nemůžeme zopakovat, protože je v mém životě někdo jiný. Nikdo jiný ale není. Je jen ona. A od té doby, co jsem se s ní poprvé vyspal, jsem věděl, že bude jedinou ženou mého života.

Všechno se pokazilo, když jsem mu zastřihla keřík. A ne, není to to, co si myslíte. Jsem profesionálka. Klient si mě najal, abych zastřihla křoví v jeho zahradě a ozdobila ho na večírek. Omylem jsem ho proměnila v něco, co se rýmuje se jménem „Denis“. Představte si moje překvapení, když se umělecký svět rozhodl, že to je mistrovské dílo. Byly za můj keřový průšvih zodpovědné moje hormony? Asi bych se nedivila, kdyby tomu tak opravdu bylo. Když jsem poprvé potkala Harryho Barnige, můj mozek se přepnul do módu neadrtálky. Trápily mě ponižující představy, v nichž mě praštil po hlavě a unesl do jeskyně. Přišla jsem o velkou část slovníku a možná mi ukápla i slina. Ale nemohla jsem se na to soustředit. Na něj. Potřebovala jsem tuhle práci, abych mohla splnit sen své mladší sestře. Dosud jsem v profesionálním a soukromém životě dokázala všechno pokazit, ale jsem pevně rozhodnutá, že tohle vyjde. Takže, když mi pan Idol ženských srdcí nabídl, že mi pomůže zvládnout moji neúmyslnou uměleckou kariéru, nemohla jsem mu říct ne.

Znáte ten instinkt, který vás nutí utíkat, když se blíží něco děsivého? Jo. No, tak já ho evidentně přehlédla. Protože Damon Rose přišel a místo abych utekla, tak jsem otěhotněla. Ale to bylo před pěti lety a o dítěti jsem tomu-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit nikdy neřekla. Taky jsem právě udělala něco velice hloupého. Znovu. Požádala jsem o práci v Damonově agentuře. Jo, pořád je neskutečně nádherný s ledovým pohledem, který říká „potřebuju mít ten fax na stole. Hned vedle tvých rukou.“ Pořád si myslí, že by se svět před ním měl sklonit a líbat mu nohy. To se nestane, šéfíku. Nepokleknu. Neomluvím se. A rozhodně ti neřeknu pravdu o naší dceři. Ani kdybys vyměnil ten zásobník na led, kterým maskuješ svoje srdce.

Uznávám, zpackala jsem to. Chyba číslo jedna: Požádala jsem Petera Barnidge o práci. Chyba číslo dvě: Jeho nabídku jsem přijala, místo abych mu ji vmetla do tváře, jak jsem plánovala. Chyba číslo tři: V zájmu zkrácení tohoto seznamu, abych se nedostala až do řádu stovek, budu předstírat, že jedinou další chybou bylo zatajit jednu malinkatou informaci během pohovoru. Peter Barnidge… Tak kde mám vůbec začít? Co třeba tím, že po mém prvním pracovním dni pro pana Superstara, nejlepšího a nejprodávanější mezinárodního autora, se jeho jméno stalo mou oblíbenou náhražkou nadávek. Nakopla jsem si palec u nohy? Do Petera Barnidge! Přečerpala jsem bankovní účet? Ten Barnidge! A když jsem si uvědomila, že jsem se zamilovala do svého šéfa? No pro Petera Barnidge? Kéž bych ho mohla prostě nenávidět, místo té zvrácené, matoucí směsi nenávisti a přitažlivosti, kterou k němu cítím. A je to ten špatný druh přitažlivosti. Temný s nádechem spalujícího žáru. Takový žár, že se mám chuť pokřižovat pokaždé, když se na něj podívám, protože mi stačí jen jediný pohled, abych se ocitla ve světě hříchu. Když už mluvíme o hříchu… Je tu ten drobný detail, co jsem zatajila při pohovoru. Ale jsem svobodná matka a udělám cokoli, abych zajistila svoji dceru, i kdyby to znamenalo udržet jedno malé tajemství. Bohužel, i malá tajemství časem nabobtnají. Myslím, že je jen otázkou času, než na to přijde, a mám pocit, že z toho nebude mít radost…

Před sedmi lety jsem slavnostně přísahala, že už nikdy nebudu chodit s Nickem Kingem. Vážně, už nikdy. Teď s ním mám pracovat – a ne, navzdory tomu, že na mě vrhá pohledy, jako by mě chtěl svléct do naha, pro mě nebude nic než šéf. Ale jak lépe dokázat, že už mě nezajímá? Na střední škole jsem byla až moc nadaná šprtka a do Nicka jsem byla beznadějně zamilovaná. Dokonce jsem si zalaminovala jeden vzkaz, který mi poslal. Tehdy jsem měla slabost pro laminovačky, ale to je vedlejší. Teď je mojí jedinou šancí vrátit svůj život do původních kolejí připlazit se k němu po kolenou a modlit se, že ten pohovor zvládnu na jedničku. Možná bych se měla i modlit proto, aby to byla jediná věc, která se odehraje v jeho kanceláři – zvláště když vypadá, že by si mě nejradši dal k večeři. Nick mi už jednou zlomil srdce. Ale to nevadí, pořád jsem dost zručná s laminovačkou. Možná bych s ní mohla zatavit i své city, než tu práci přijmu.

I'm the girl nobody sees.That is, until I move next door to Parker High's most eligible bastard, Tristan Blackwood.He's gorgeous. Eyes as cold as moonlight. Lips made for cruel kisses. The entire town knows it, too. Apparently being able to throw a football elevates you to god status around here.He could have anything he wanted. Anyone.But somehow, all he wanted was to torment me.Me, trapped in my mom's protective bubble: homeschooled and invisible, stuck in a wheelchair and saddled with more medical issues than I could count. Normal? I might as well wish to be a fairytale princess.There aren't any princesses or knights in my fairytale. Just the dark prince who lives next door. Parker High royalty in the flesh. My very own devil in a letterman jacket. His life should be a dream, but the only thing he cares about is becoming my nightmare.And when my pride isn't enough for him, he decides he wants my body.He wants my heart.He wants every last inch of me to himself.

Jak jsem ji potkal? Gentleman se přece nechlubí. Naštěstí nejsem gentleman. Nejdřív jsem jí zaplatil za věneček (tím myslím zákusek, ale o to nejde), vzápětí jsem ji defloroval. A potom? Nechal jsem jí vizitku a odešel odtamtud jako král. Jo, dalo by se říct, že jsme si vážně padli do oka. Jak jsem potkala Williama? Přišel ke mně do pekárny, koupil si věneček, ukradl květiny z vázy – pořád netuším, co s nimi chtěl dělat – a nechal mi svou vizitku. Než vám řeknu, jak jsem s ní naložila, měla bych něco vyjasnit: William mi vstoupil do života v ten nejhorší možný okamžik. Pekařství krachovalo, můj vlezlý bývalý mě odmítal nechat na pokoji. A jen tak mimochodem jsem byla pětadvacetiletá panna, což mi mí přátelé neustále předhazovali. Vyřešit poslední z mých problémů s Williamovou pomocí by bylo jako zabít mouchu kladivem – přehnané, ale úžasné. William byl neuvěřitelně přitažlivý – byl sexy přesně tím způsobem, který ženské nutí dělat pitomé věci, a já kvůli tomu myslela na úplné šílenosti. Napadlo mě, že kdyby ji zabil William se svými nemožně vypracovanými svaly, té mouše by to ani nevadilo – a já na tom byla stejně. A tak jsem mu zavolala. Možná jsem věděla, že to není dobrý nápad. Možná jsem se řítila vstříc katastrofě. Věděla jsem, že si koleduju o potíže, když se do telefonu zasmál tím svým hlubokým sexy hlasem a řekl: Pořád mám chuť na ten váš věneček. Nabízíte donáškovou službu?

Asi si nikdo nemyslí, že mít sexy šéfa není vůbec komplikované ani matoucí. Ale musím mu už odolávat jen pár měsíců. V lednu odlétám do Paříže, abych si splnila svůj sen a stala se umělkyní. Škoda, že nemůžu mít svůj zákusek a náležitě si ho užít. Zapomněla jsem se zmínit… Můj sexy šéf byl mou školní láskou. Tak trochu. Nejprve jsem ho chtěla samou láskou umačkat. Nakonec jsem ho chtěla už jen umačkat. Teď je zpět a klidně by mohl mít na hrudi napsáno „nesahat“. Jedna drobná otázka: počítalo by se, kdybych nepoužila ruce? Odpovím si sama. Ano, Emily, ty nadržená čubko, počítalo. Mimoto můj sen na mě prakticky čeká naservírovaný na zlatém podnose. Pokud se zvládnu chovat tak, jak mám. Byla bych naprostý blázen, abych riskovala. Taky jsem pyšná na to, jak dlouho jsem se zvládla jako blázen nechovat, a chci si svůj rekord udržet. Musím pro něj udělat akorát jednu rychlovku. Pár plakátů a několik dekorací na velkou Halloweenskou party, kterou pořádá. Pak jen odejdu od jeho snových očí a nádherného těla, sednu na letadlo a zapomenu na všechny nádherné děti, které bychom spolu mohli vyrobit. Ale tři měsíce jsou opravdu dlouhá doba…