Guy de Maupassant

Narodil se roku 1850 na zámku Miromesnil v Seine-Inférieure do rodu de Maupassant, přičemž partikule „de“ byla rodu přiřknuta rozhodnutím z 9. července 1846. Gustave de Maupassant se ještě téhož roku oženil s Laure le Poittevin, která pocházela z dobře situované rodiny. Spolu se svým bratrem Alfrédem se přátelila s Gustavem Flaubertem, který měl později vliv na život a literární dráhu jejího syna. V roce 1856 se manželům narodil ještě druhý syn Hervé. Oba rodiče pak přežili své děti.

V roce 1859 byl Gustave zaměstnán v bance Stolz v Paříži a Guy tak navštěvoval císařské gymnázium (Lycée Henri-IV). Svobodomyslnost jeho matky a přelétavost otce vedla v jeho jedenácti letech k rozvodu rodičů. Laure si oba své syny ponechala a odcestovala s nimi do Normandie do městečka Étretat, jejíž atmosféru si Guy zamiloval. Vyrůstal v lásce k okolní krajině a sportu, ovládal také místní dialekt. Byl velice fixován na svou matku.

Ve věku třinácti let byl na přání matky poslán na seminář do Yvetotu. Právě tady začal s prvními verši. Ze svého raného studia si s sebou odnesl pouze nenávist k náboženství; proto se následně nechal ze školy vyhodit a nastoupil na lyceum v Rouen, kde se ukázal jako výborný student věnující se poezii a divadlu. V té době navštěvoval pravidelně Louise Bouilheta a hlavně Gustava Flauberta, od kterého se mnohému naučil. V říjnu roku 1868, kdy bylo Maupassantovi osmnáct let, se mu podařilo zachránit tonoucího Algernona Charlese Swinburne, proslulého anglického básníka. Ten ho za jeho kuráž pozval na večeři. V roce 1869 Maupassant dokončil studia na lyceu a odchází na radu matky a Flauberta studovat na práva do Paříže.

Vše nicméně přerušila prusko-francouzská válka, jíž se dobrovolně účastnil. O několik let později, roku 1871, opustil Normandii a přestěhoval se natrvalo do Paříže, kde byl zaměstnán jako úředník na ministerstvu námořnictví a poté na ministerstvu veřejného vzdělání (od 1878 do 1882). Svou první povídku publikoval v L'Almanach lorrain v únoru 1875 pod pseudonymem Joseph Prunier. Následuje povídka En canot v březnu 1876; tentokrát se pod ni podepsal jako Guy de Valmont.

V říjnu 1876 Maupassantovi přišla pozvánka stát se svobodným zednářem a on na ni reaguje takto: „Nechci být nikdy napojen na žádnou politickou stranu, ať je jakákoli, žádné náboženství, žádnou sektu, žádnou školu; nikdy nevstoupit do asociace, která se řídí doktrínami, nesklonit se před žádným dogmatem, (...) a to jen proto, abych si zachoval právo říct o nich něco špatného.“

Koncem ledna 1877 se Maupassant setkal s ruským spisovatelem Turgeněvem, který jej shledal velmi sešlým. Diagnóza byla jasná – syfilis. Tato nemoc Maupassanta pomalu zabíjela. Jeho jedinou potěchou během následujících let byla kanoistika, kterou provozoval na Seině, vždy v dobré společnosti každou neděli a o prázdninách. Brával na vyjížďky na loďce Feuille de rose mladé slečny. Další jeho kratochvílí byl lov, což se promítlo i do obsahu některých jeho povídek.

Gustave Flaubert jej vzal pod svá ochranná křídla a vedl jej v počátcích jeho literární kariéry. Nabádal ho, aby zanechal hloupostí, lehkých žen i kanoistiky a plně se věnoval veršům, pro které se narodil. U Flauberta se setkával s vrcholnými představiteli literárního života té doby: Turgeněvem, Zolou a dalšími představiteli naturalismu a realismu. Začal přispívat do několika novin, např. Le Figaro, Gil Blas, Le Gaulois nebo l'Echo de Paris. Stále podporován Flaubertem vydal roku 1879 svou první knihu o stu stránkách Histoire du vieux temps. V roce 1880 se spolu se Zolou podílel na kolektivní sbírce naturalistů Les Soirées de Médan, kam přispěl svou povídkou Kulička (Boule de suif), která zaznamenala velký úspěch u publika i kritiků. Ve stejném roce se nicméně dozvěděl o náhlé smrti Flauberta, což ho velmi zasáhlo.

Období vymezené lety 1880 a 1890 jsou jeho nejplodnějším obdobím. Vydal šest románů, více než tři sta povídek a několik cestopisů. Pracoval metodicky, ročně vydává dva až čtyři svazky. Cit pro dobrý obchod mu přinášel bohatství.

V květnu 1881 publikoval svou první sbírku povídek pod názvem La Maison Tellier, která se během dvou let dočkala šesti vydání. 6. července 1881 opustil Paříž a vydal se na cestu do severní Afriky jako redaktor časopisu Le Gaulois. Své milence napsal: „Odjel jsem na Saharu!!! (...) Nemějte mi za zlé, drahá přítelkyně, že jsem učinil tak rychlé rozhodnutí. Víte, že jsem tulák a nemám řád. Řekněte mi, kam mám adresovat své dopisy a ty své posílejte do Alžíru poste restante. Líbám Vás všude...“. Do Paříže se vrátil v polovině září po krátkém pobytu na Korsice.

Roku 1883 dokončil svůj první román, který začal psát již o šest let dříve: Příběh jednoho života (Une vie). Za necelý rok bylo rozprodáno 25 tisíc výtisků knihy, byť bylo dílo na začátku zakázáno cenzurou. Román ocenil i Lev Nikolajevič Tolstoj: „Je to největší počin francouzské literatury hned po Bídnících.“ Poté, co mu první publikace vynesly nějaké příjmy, postavil si Maupassant v Étretat dům „La Guillette“ nebo „Guyův dům“, který každé léto obýval ve společnosti přátel. 27. února 1883 mu modistka Joséphine Litzelmann porodila první dítě – Luciena. O rok později přišla na svět dcera a třetí dítě roku 1887. Roku 1884 navázal Maupassant milostný vztah s kněžnou Emmanuelou Potockou, krásnou a spirituální bohatou ženou s italsko-polskými kořeny. Ve stejném roce dokončil psaní Miláčka. Ve svých románech Guy de Maupassant koncentroval všechna témata, která jsou rozeseta v povídkách. Miláček, který vyšel roku 1885, musel být už během prvních čtyř měsíců několikrát dotiskován. Maupassant se smíchem řekl: „Miláček, to jsem já!“. Poté, co vyřešil věci kolem publikace Miláčka na pokračování v časopise, odjel do Itálie, opět v doprovodu přátel.

Maupassantova od přírody daná averze vůči společnosti – stejně jako podlomené zdraví – ho dovedla do předčasného důchodu, k samotě a meditaci. Odjel na dlouhou cestu do Alžírska, Itálie, Anglie, navštívil Bretaň, Sicílii, Auvergne a další. Každá cesta byla pro něj synonymem pro nové reportáže pro tisk a cestovní deníky. Na své jachtě pojmenované „Bel-Ami“ – Miláček podnikl okružní jízdu Středomořím. Nicméně ani jeho láska k prostoru, cestám a samotě mu nezabraňovala navazovat nová přátelství, např. s Alexandrem Dumasem ml. nebo historikem a filozofem Hippolytem Tainem.

Roku 1887 spatřil světlo světa román Mont-Oriol z lékařského prostředí, ve kterém se Maupassant věnoval novému vědnímu odvětví – psychologii. Dotýkal se rovněž otázky antisemitismu v salonech, a to prostřednictvím postavy Williama Andermatta. Ve stejném roce podepsal petici proti vztyčení Eiffelovy věže v Paříži.

Rozvoj syfilidy v její neuroluetickou formu vedl koncem 80. let k Maupassantovým četným migrenózním bolestem hlavy a přechodným poruchám zraku. Jeho přátelé si povšimli jeho neobvyklého chování, rovněž nápadné posedlosti sebezáchovou, samotou a šílenstvím. Ve svých dopisech zmiňoval své deprese, bolesti i strach ze smrti. Sužovaly jej halucinace a také přesvědčení, že jeho mozek požírají mouchy nebo že je soustavně pronásledován neznámým zlem.

Dne 2. ledna 1892 se Maupassant pokusil o sebevraždu, ve které mu zabránil jeho sluha. Posléze byl převezen do ústavu pro choromyslné Dr. Esprita Blanche v Passy v Paříži, kde 6. července 1893 zemřel. Je pochován na pařížském hřbitově Montparnasse.