Jiří Gruša Knihy

Rilkovo vrcholné dílo Elegie z Duina začalo vznikat počátkem roku 1912. Autor se tehdy na pozvání Marie Thurn-Taxisové uchýlil na zámek Duino nedaleko Terstu. Zde se začaly rodit básně, jejichž vznik autor vnímal doslova jako božské vnuknutí. Elegie dokončil až v roce 1922 ve Švýcarsku, stranou civilizace, ve čtverhranné věži prastarého zámku Muzot; zde se dostavil stejný stav tvůrčí koncentrace jako tehdy na Duinu. Při psaní Elegií si Rilke vytkl snad ten vůbec nevyšší možný cíl: v oněch deseti elegicko-hymnických zpěvech se snažil pojmout celý kosmos lidské existence, se všemi jeho protiklady a kontrasty, celé universum lidského bytí, v němž život a smrt tvoří nedělitelnou jednotu. V rychlém tempu několika měsíců, prakticky paralelně s Elegiemi, napsal Rilke také své Sonety Orfeovi. Oba cykly vycházejí ze společné myšlenkové linie a vzájemně se doplňují: jestliže Elegie z Duina v sobě snoubí světlé i zcela temné složky lidské existence, pak Sonety Orfeovi tvoří jejich projasněný pozitivní protějšek. Tradičně jsou Elegie a Sonety vnímány jako nerozlučný pár, bývají tak často publikovány, sám autor v jednom ze svých dopisů uvádí, že pocházejí takzvaně „z jednoho vrhu“. V českém překladu však společně – navíc přeloženy jedním překladatelem – vycházejí poprvé. Zobrazit méně

Svazek představuje Jiřího Grušu jako česko-německého básníka. Prvně v úplnosti, v originálech, resp. i překladu zahrnuje jeho šest za života vydaných českojazyčných básnických knih (Torna, Světlá lhůta, Právo útrpné, Cvičení mučení, Modlitba k Janince, Grušas Wacht am Rhein) a dvě sbírky německojazyčné (Der Babylonwald, Wandersteine). Mimoto českým čtenářům zpřístupňuje básně rukopisné, časopisecké, do češtiny dosud nepřeložené a v dodatcích a komentáři osvětluje genezi a souvislosti tohoto Grušova rozsáhlého díla.

Překlad dvou básnických sbírek, které Jiří Gruša napsal již německy. Svou poetikou navazují na jeho básně české, nová je snaha vyjadřovat se co nejstručněji, shrnout existenciální náboj básně do minimálního prostoru.

Soubor lyrických básní převážně meditativního zaměření.

Svazek představí Grušovo literárně-esejistické a vědecké dílo před Sametovou revolucí v roce 1989 – a před autorovou diplomatickou a krátkodobě též politickou kariérou – která dále výrazně formovala ráz jeho textů. Eseje a studie o literatuře a kultuře s příspěvky z Plamenu, Literárních novin a Literárních listů, Tváře, Sešitů pro mladou literaturu a Zítřka a několika sborníků (Slyšet se navzájem, 1966) z šedesátých let; dále ze samizdatových sborníků (jako Hlasy nad rukopisem Českého snáře, 1981) a exilových časopisů a sborníků z let sedmdesátých a osmdesátých Svědectví, Rozmluvy, Listy, Právo lidu, 150000 slov, Acta, Most, sborníky Hodina naděje ? 1978, Generace 35?45 ? 1986; z německých časopisů osmdesátých let (Die Welt, Die neue Gesellschaft. Frankfurter Hefte ad.) a s několika studiemi z osmdesátých let publikovanými buď po r. 1989 v Německu (v Zur tschechischen Literatur 1945?1985, 1990) anebo v Československu (Cenzura a literární život mimo masmédia, 1992). Mimořádná osobnost Jiřího Gruši (1938–2011), jednoho z nejvýznamnějších českých Evropanů a literátů 20. století, se teprve po jeho předčasném odchodu začíná jevit v celé své velikosti a šíři.

Svazek obsahuje eseje, studie, vybrané projevy a další texty Jiřího Gruši o literatuře a kultuře, které vznikly po roce 1989, včetně těch publikovaných v Československu a v zahraničí, a také těch, které se nacházejí v autorově pozůstalosti. Kromě souboru Česko - návod k použití zde najdeme další Grušovy texty z let 1990-2011, včetně drážďanských přednášek o poetice a reflexí na témata jako vztah autora a moci, nadnárodní kultura českých zemí a střední Evropy a zkušenost s totalitarismem. Publikace z posledních let obsahuje vzpomínky a portréty, včetně projevů Jiřího Gruši jako prezidenta Mezinárodního PEN klubu v letech 2003–2009. Gruša není komentátorem, který by relativizoval 20. století; byl hluboce spojen s českým osudem. Jeho fejetony a eseje dokládají analýzy česko-německých kulturních souvislostí a poznámky o českém literárním dění. Díky tomu, že Gruša nahlížel na českou kulturu a dějiny jako účastník, ale s kritickou distancí, jeho esejistické texty nabízejí užitek jak dnešku, tak budoucnosti. Jsou připomínkou výrazné autorské osobnosti a pronikavého pohledu, který dnes v českém veřejném dění často postrádáme. - Pavel Švanda

Rozhovory Po nedávném skonu Jiřího Gruši sestavil Karel Hvížďala knihu, kterou uvozuje takto: Grušova hlídka na Rýnu obsahuje rozhovory, které jsme spolu vedli posledních bezmála třicet let převážně v Bonnu, Vídni a Praze. Jestliže byl pro Jiřího Grušu Edvard Beneš Rakušan, tak on byl stejně jako svatý Vojtěch, Jan Amos Komenský a Milan Kundera, abych jmenoval ty naše nejznámější, Evropan. Když jsme se viděli naposled, 1. října 2011, řekl mi asi toto: Doposud jsme nepochopili, že diplomacie a politika není jenom hájení národních zájmů, ale i šíření common sense. Tedy zdravého rozumu, obecného smyslu, a to není ideologický úkol, ale namáhavá práce při hledání argumentů pro smysluplný dialog. A přijde-li další krize, pánbu s námi: V politice totiž, když jde o zlé věci, potřebuješ dobrozdání a krize těm, co touží po moci za každou cenu, jim ho dodá. Za pár dnů jdu na operaci a On (ukázal k nebi) rozhodne, jestli mne ještě potřebuje a chce, abych něco napsal, nebo jestli nechce, abych se díval na to, jak se nad námi bude zaklapávat vlast-past

Svazek obsahuje novou, kriticky ověřenou edici románů Jiřího Gruši Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele (1975) a Doktor Kokeš – Mistr Panny (1980). V připojeném komentáři a zčásti dosud netištěných materiálech mimoto dokumentuje genezi těchto děl od šedesátých let a jejich recepci.

Almanach české nezávislé literatury 1968–1978 zahrnuje významné autory jako Ludvík Vaculík, Václav Havel, Jan Patočka a další. Každý autor je doplněn fotografií a základními životopisnými údaji na závěr. Kniha je prvním samizdatovým vydáním v edici Petlice. Obsah zahrnuje příspěvky od různých autorů, například Jaroslav Seifert se zaměřuje na krásy světa, zatímco Ludvík Vaculík přináší fejetony jako "Dámy a pánové!" a "Jaro je tady." Petr Kabeš se věnuje tématům smrti a skansenů, Jan Patočka zkoumá českou národní filosofii. Jiří Hájek a Jiří Gruša se zaměřují na Patočku a jeho myšlenky. Dále se objevují příběhy od Ivana Klímy, Pavla Kohouta a dalších, kteří reflektují život a kulturu té doby. Eva Kantůrková píše o Ladislavu Fuksovi, zatímco Václav Havel se dotýká procesu. Kniha obsahuje také příspěvky od Věry Jirousové, Pavla Zajíčka a dalších, kteří se zabývají různými aspekty existence a literatury v období normalizace. Tato antologie představuje důležitý pohled na českou literaturu a kulturu v těžkých časech.

Páteří tohoto svazku jsou překlady Jindřicha Pokorného z výboru „Lodice“ (Odeon 1966, vzhledem k značnému časovému odstupu arci podstatně přepracované). Vedle toho byly použity překlady Ladislava Fikara, Jindřicha Flussara aj.