Jiří Gruša Knihy

Rilkovo vrcholné dílo Elegie z Duina začalo vznikat počátkem roku 1912. Autor se tehdy na pozvání Marie Thurn-Taxisové uchýlil na zámek Duino nedaleko Terstu. Zde se začaly rodit básně, jejichž vznik autor vnímal doslova jako božské vnuknutí. Elegie dokončil až v roce 1922 ve Švýcarsku, stranou civilizace, ve čtverhranné věži prastarého zámku Muzot; zde se dostavil stejný stav tvůrčí koncentrace jako tehdy na Duinu. Při psaní Elegií si Rilke vytkl snad ten vůbec nevyšší možný cíl: v oněch deseti elegicko-hymnických zpěvech se snažil pojmout celý kosmos lidské existence, se všemi jeho protiklady a kontrasty, celé universum lidského bytí, v němž život a smrt tvoří nedělitelnou jednotu. V rychlém tempu několika měsíců, prakticky paralelně s Elegiemi, napsal Rilke také své Sonety Orfeovi. Oba cykly vycházejí ze společné myšlenkové linie a vzájemně se doplňují: jestliže Elegie z Duina v sobě snoubí světlé i zcela temné složky lidské existence, pak Sonety Orfeovi tvoří jejich projasněný pozitivní protějšek. Tradičně jsou Elegie a Sonety vnímány jako nerozlučný pár, bývají tak často publikovány, sám autor v jednom ze svých dopisů uvádí, že pocházejí takzvaně „z jednoho vrhu“. V českém překladu však společně – navíc přeloženy jedním překladatelem – vycházejí poprvé. Zobrazit méně

Překlad dvou básnických sbírek, které Jiří Gruša napsal již německy. Svou poetikou navazují na jeho básně české, nová je snaha vyjadřovat se co nejstručněji, shrnout existenciální náboj básně do minimálního prostoru.

Soubor lyrických básní převážně meditativního zaměření.

Svazek představí Grušovo literárně-esejistické a vědecké dílo před Sametovou revolucí v roce 1989 – a před autorovou diplomatickou a krátkodobě též politickou kariérou – která dále výrazně formovala ráz jeho textů. Eseje a studie o literatuře a kultuře s příspěvky z Plamenu, Literárních novin a Literárních listů, Tváře, Sešitů pro mladou literaturu a Zítřka a několika sborníků (Slyšet se navzájem, 1966) z šedesátých let; dále ze samizdatových sborníků (jako Hlasy nad rukopisem Českého snáře, 1981) a exilových časopisů a sborníků z let sedmdesátých a osmdesátých Svědectví, Rozmluvy, Listy, Právo lidu, 150000 slov, Acta, Most, sborníky Hodina naděje ? 1978, Generace 35?45 ? 1986; z německých časopisů osmdesátých let (Die Welt, Die neue Gesellschaft. Frankfurter Hefte ad.) a s několika studiemi z osmdesátých let publikovanými buď po r. 1989 v Německu (v Zur tschechischen Literatur 1945?1985, 1990) anebo v Československu (Cenzura a literární život mimo masmédia, 1992). Mimořádná osobnost Jiřího Gruši (1938–2011), jednoho z nejvýznamnějších českých Evropanů a literátů 20. století, se teprve po jeho předčasném odchodu začíná jevit v celé své velikosti a šíři.

Svazek obsahuje eseje, studie, vybrané projevy a další texty Jiřího Gruši o literatuře a kultuře, které vznikly po roce 1989, včetně těch publikovaných v Československu a v zahraničí, a také těch, které se nacházejí v autorově pozůstalosti. Kromě souboru Česko - návod k použití zde najdeme další Grušovy texty z let 1990-2011, včetně drážďanských přednášek o poetice a reflexí na témata jako vztah autora a moci, nadnárodní kultura českých zemí a střední Evropy a zkušenost s totalitarismem. Publikace z posledních let obsahuje vzpomínky a portréty, včetně projevů Jiřího Gruši jako prezidenta Mezinárodního PEN klubu v letech 2003–2009. Gruša není komentátorem, který by relativizoval 20. století; byl hluboce spojen s českým osudem. Jeho fejetony a eseje dokládají analýzy česko-německých kulturních souvislostí a poznámky o českém literárním dění. Díky tomu, že Gruša nahlížel na českou kulturu a dějiny jako účastník, ale s kritickou distancí, jeho esejistické texty nabízejí užitek jak dnešku, tak budoucnosti. Jsou připomínkou výrazné autorské osobnosti a pronikavého pohledu, který dnes v českém veřejném dění často postrádáme. - Pavel Švanda

Rozhovory Po nedávném skonu Jiřího Gruši sestavil Karel Hvížďala knihu, kterou uvozuje takto: Grušova hlídka na Rýnu obsahuje rozhovory, které jsme spolu vedli posledních bezmála třicet let převážně v Bonnu, Vídni a Praze. Jestliže byl pro Jiřího Grušu Edvard Beneš Rakušan, tak on byl stejně jako svatý Vojtěch, Jan Amos Komenský a Milan Kundera, abych jmenoval ty naše nejznámější, Evropan. Když jsme se viděli naposled, 1. října 2011, řekl mi asi toto: Doposud jsme nepochopili, že diplomacie a politika není jenom hájení národních zájmů, ale i šíření common sense. Tedy zdravého rozumu, obecného smyslu, a to není ideologický úkol, ale namáhavá práce při hledání argumentů pro smysluplný dialog. A přijde-li další krize, pánbu s námi: V politice totiž, když jde o zlé věci, potřebuješ dobrozdání a krize těm, co touží po moci za každou cenu, jim ho dodá. Za pár dnů jdu na operaci a On (ukázal k nebi) rozhodne, jestli mne ještě potřebuje a chce, abych něco napsal, nebo jestli nechce, abych se díval na to, jak se nad námi bude zaklapávat vlast-past

Svazek obsahuje novou, kriticky ověřenou edici románů Jiřího Gruši Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele (1975) a Doktor Kokeš – Mistr Panny (1980). V připojeném komentáři a zčásti dosud netištěných materiálech mimoto dokumentuje genezi těchto děl od šedesátých let a jejich recepci.

Almanach české nezávislé literatury 1968–1978 zahrnuje významné autory jako Ludvík Vaculík, Václav Havel, Jan Patočka a další. Každý autor je doplněn fotografií a základními životopisnými údaji na závěr. Kniha je prvním samizdatovým vydáním v edici Petlice. Obsah zahrnuje příspěvky od různých autorů, například Jaroslav Seifert se zaměřuje na krásy světa, zatímco Ludvík Vaculík přináší fejetony jako "Dámy a pánové!" a "Jaro je tady." Petr Kabeš se věnuje tématům smrti a skansenů, Jan Patočka zkoumá českou národní filosofii. Jiří Hájek a Jiří Gruša se zaměřují na Patočku a jeho myšlenky. Dále se objevují příběhy od Ivana Klímy, Pavla Kohouta a dalších, kteří reflektují život a kulturu té doby. Eva Kantůrková píše o Ladislavu Fuksovi, zatímco Václav Havel se dotýká procesu. Kniha obsahuje také příspěvky od Věry Jirousové, Pavla Zajíčka a dalších, kteří se zabývají různými aspekty existence a literatury v období normalizace. Tato antologie představuje důležitý pohled na českou literaturu a kulturu v těžkých časech.

Páteří tohoto svazku jsou překlady Jindřicha Pokorného z výboru „Lodice“ (Odeon 1966, vzhledem k značnému časovému odstupu arci podstatně přepracované). Vedle toho byly použity překlady Ladislava Fikara, Jindřicha Flussara aj.

Svazek v úplnosti obsahuje kratší a středně rozsáhlé prózy Jiřího Gruši. Kromě pendantu Grušových známějších románů ze sedmdesátých let, novely Dámský gambit (1972) a antiutopie Mimner aneb Hra o smrďocha (1973), již jako dílo narušující mravnost vyšetřovala socialistická policie, v něm čtenář nalezne třináct apokryfů, povídek a experimentálních prací z let 1964–2011 a náčrt rozsáhlejší prózy Hrbáč čili Druhý sešit (1966). Část z těchto textů vychází v češtině vůbec poprvé.

Fantaskní experimentální román o sexu a smrti. Exilové vydání. Obálku s použitím kresby Pavla Zvěřiny navrhla Barbora Munzarová.

Vzpomínky předního českého básníka a dnešního mezinárodního předsedu PENu, který prožil osud disidentského autora, emigraci, posléze pak kariéru českého diplomata na důležité okamžiky jeho literárního i občanského života. Formou rozhovoru se vrací zejména k literárnímu dění 60. a 70. let, vlastním zkušenostem s literárním časopisem Tvář, ale zamýšlí se i nad obecnými otázkami české kultury. Kniha rozhovorů s Jiřím Grůšou.

Román, který se pohybuje na pomezí skutečnosti a fantazie, je jakousi parodickou rodovou kronikou a současně vzpourou proti omezenému pojetí života.

Řada Návodů k použití měst, zemí a oblastí - vždy z pera literáta - mnichovského nakladatelství Piper čítá dnes již desítky položek. V roce 1998 došlo i na jazykový a geografický novotvar "Tschechien" - řekli bychom "Česko". Nakladatel oslovil Jiřího Grušu, který právě ukončil své diplomatické poslání v Bonnu a ministerské v Praze, jako muže zakotveného ve dvou jazycích, literaturách a kulturách - české a německé. A autor s vervou naplnil svazek svými originálními úvahami o českých a moravských hrdinech, prototypech, legendárních postavách a místech, mýtech a předsudcích. Úspěch tohoto prvního vydání posléze přiměl nakladatele k vydáním dalším a autora k neustálému rozšiřování o nové kapitoly. Také po českém Česku / návodu k použití se jen zaprášilo, i když jde o četbu sice esejisticky jiskřivou, ale zároveň intelektuálně náročnou.

Svazek obsahuje prvních pět básnických sbírek autora, napsaných v letech 1962-1973 : Torna, Světlá lhůta, Právo útrpné, Cvičení mučení, Modlitba k Janince.

Válečné (osvobození Slovenska, operace u Žiliny) vzpomínky hrdiny vojenského odboje a signatáře Charty 77.

První knížka veršů příslušníka nastupující generace českých básníků, jenž ze své tvůrčí torny vybírá řadu básní svědčících o pozoruhodné obrazivosti i schopnosti sevřít ji v básnický tvar.

Esej věnovaný osobnosti Edvarda Beneše, jeho lidskému profilu, politickým postojům a činům, diplomatickým aktivitám a zejména úloze, kterou sehrál v klíčových okamžicích dějin československého státu. Autor předkládá vlastní pohled na jednu z nejvýraznějších postav moderních českých a čs. dějin. Svou práci charakterizuje jako psychogram. Vychází zejména z osobnostní charakteristiky Beneše, vnější faktory poněkud ustupují do pozadí. Představuje politika, který, spolu s T. G. Masarykem, vytvořil samostatný čs. stát na troskách monarchie, jejíž rámec nepřerostl ani on, ani tento velmi vratký a "svárlivý" státní útvar. Nový stát zdědil smrtelné neduhy staré monarchie. Byl vlastně, podle autora, "ztělesněním neúspěchu nezralých čs. elit". Beneš samotný byl, podle něho, slaboch, který exceloval pod vedením výrazných osobností, avšak v době své samoty degradoval sebe i národ. Zasloužil se o stát, který nedokázal obhájit, a "dovedl Čechy a Slováky z nacistického do komunistického protektorátu". Pád železné opony byl také koncem jeho vize Československa jako mostu mezi Západem a Východem.

Jeden z nejvýznamnějších současných českých básníků a současně i kulturních činitelů (v listopadu 2003 se Jiří Gruša stal předsedou mezinárodního klubu PEN) se v rozhovoru s Danielem Dobiášem ohlíží za svým posavadním životem. Pozornost věnuje zejména událostem kolem časopisu Tvář, kulturní i mravní situaci v druhé polovině 60. let jakož i normalizačnímu marasmu a svému stíhání a věznění spojenému s uveřejněním části románu Mimner aneb Hra o smrďocha a samizdatovou publikací románu Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele.

Mnohotvárná, snová milostná novela, vzniklá na počátku normalizace a poprvé vydaná v exilovém nakladatelství. Experimentální koláž dopisů, snů a symbolů, jejichž tématem je milostný trojúhelník. Jeho peripetie vysvětluje ve vnitřním monologu hrdina příběhu. Text, v němž motivy smrti a sexu navzájem souvisejí, je prostoupen atmosférou žárlivosti.

Život v pravdě aneb Lhaní z lásky je autobiografické vyprávění, kterým se Jiří Gruša vrací do češtiny jako svého literárního jazyka. Je to fabulovaná vzpomínka na riskantní lásku mladého maturanta k vlastní profesorce. Příběh o tom, jak bylo potřeba lhát, aby se dalo žít i v neveselých časech. Grušův nový text doprovázejí dvě starší povídky Salamandra a Pěší ptáci, napsané jako poslední české práce poté, co byl autor zbaven občanství a nesměl se vrátit domů. U nás dosud nebyly zveřejněny. Tato kniha je tedy literární oblouk, který proměňuje odchod v návrat a smutek v radost nad chodem života, který nemusí končit tragicky.

Próza podává zprávu o smyšlené zemi, jejímž kultem je násilí a krutost. Drsný jazyk ozvlášťňuje tento beznadějný příběh.

Vynikající český memoárový román ze 70. let 20. století je svědectvím o době protektorátu a prvních poválečných let v českém maloměstě. Při vyplňování rubrik osobního dotazníku v normalizačních sedmdesátých letech se autor rozpomíná na řadu událostí, které jako dítě viděl sám, nebo si je domyslel podle vyprávění rodičů. Originální vzpomínky ve vyprávění gradují až k osudné sovětské okupaci Československa v roce 1968. Knížka, která vychází ze stejného životního pocitu jako Škvoreckého Zbabělci, je kromě jiného i působivým dokladem o vztahu syna k matce.... celý text

Rozhovory Jiřího Gruši od časů disentu po pozdní reflexi současných výzev Evropy (a České republiky v jednom z jejích středů) ústí v překvapivě živý proud. Pozice formulují nezřídka básnicky tváří v tvář proměňujícím se osobám tazatelek a tazatelů a ovšem vzpomínkám a aktuálním situacím: mocensky rozdělená Evropa doby studené války v nich po roce 1989 postupně hledá novou identitu, ba Gruša jako velvyslanec v Německu a Rakousku jazyk této nové identity aktivně spoluutváří (metafory sporů o Česko-německou deklaraci, dekrety či Temelín). V původně česky, německy a anglicky vedených rozhovorech, které v rozsáhlém výboru předkládáme v jednom celku vůbec prvně, vystupuje Gruša jako jedinečný autor i diplomat.

Odkrývání světa očima dítěte stálo v počátcích Grušovy básnické dráhy a připomnělo se i v jeho románu Dotazník aneb Modlitba za jedno město a přítele. Jak se toto zaujetí dětstvím, v konfliktu s často ustrnulým jazykem dospělých, projevuje přímo v jeho pohádkách a básních pro děti? Devátý svazek Díla Jiřího Gruši představuje vedle textů tištěných (Kudláskovy příhody, slabikář pro děti českého exilu Máma, táta, já a Eda. Česká abeceda) také jeho tiskem nevydané rozhlasové pohádky z šedesátých let a díla, která dosud zůstávala v rukopise. Zároveň jsou sem zařazeny dodatky ke spisům: aktovka Elsa a další Grušovy dramatické a prozaické překlady.

Freunde und Weggefährten Gruša und Havel ziehen in einem öffentlichen Gespräch während eines Symposions der Diplomatischen Akademie Wien und des österreichischen P. E. N.-Clubs Ende November 2005 Bilanz über 27 Jahre tschechischer, tschechoslowakischer und europäischer Entwicklung. Sie diskutieren, ob die Werte, die Václav Havel in seinem Text „Die Macht der Machtlosen“ formulierte, heute überholt sind oder damals programmatisch waren. Havel erlebte die Macht der Mächtigen und der Machtlosen sowohl als Präsident als auch als Dissident. Die Diskussion beleuchtet die aktuelle Relevanz seiner Aufrufe zur Achtung des Bürgers im Kontext der europäischen Erweiterung. Es wird gefragt, ob Havels Übergang vom Dichter zum Präsidenten allgemeine Lehren für die Zukunft europäischer Entwicklungen bietet und ob Worte und Visionen auch ohne revolutionäre Umwälzungen Einfluss haben können. Zudem wird die Rolle der Literaten in der Politik thematisiert und die Frage aufgeworfen, ob Havel als Schriftsteller Vorteile für sein Präsidentenamt hatte. Das Symposium behandelt auch die Entstehung mitteleuropäischer Nationalismen und versammelt namhafte Teilnehmer wie György Konrád und Paul Lendvai. Das Buch zum Symposium erscheint in der Reihe „Favorita Papers“ der Diplomatischen Akademie Wien.

Básník se ve své sbírce zabývá především problémy dospívání a problémy vztahu mezi mužem a ženou.

Moderní pohádka o princi Kudláskovi, který se vydal osvobodit princeznu. 1. vydání.

V esejích, projevech a dalších textech v tomto svazku Jiří Gruša, jako český velvyslanec, ministr, posléze i ředitel Diplomatické akademie ve Vídni, komentuje Evropu po pádu železné opony a její výzvy. Nabízí jedinečně mnohostranný a zasvěcený pohled na vzájemné vztahy Čechů, Němců a Rakušanů a jejich novodobé milníky (Česko-německá deklarace, vstup České republiky do NATO a Evropské unie). Předkládá však i svůj pohled na historii středoevropského soužití. Již Grušovy texty z počátku devadesátých let přitom představují překvapivě aktuální konfrontaci se základy soudržnosti evropských společenství a jejich vnitřními a vnějšími hrozbami.

Jiří Gruša se ve svazku Šťastný bezdomovec pohybuje mezi uměním, politikou a filozofií, což dokládá v politických, filozofických a osobních esejích. Tato kniha představuje možnou křižovatku jeho tvorby, která se stále více orientuje na esejistiku, v níž se projevuje jako brilantní autor s filozofickým vzděláním. Zatímco pro německého čtenáře to může být očekávané, v českém kontextu to může být překvapení. Po úspěšném vyprávění v předchozím díle se Gruša nyní hlouběji zabývá tématy, která byla dříve jen naznačena. Eseje se zaměřují na úvahy o Češích, Němcích, Rakušanech, svobodě, jazyce a umělecké tvorbě. Kromě filozofických úvah se zde objevují velké lidské příběhy a dramata, jako je literární časopis Tvář, Jiří Pištora, kapitán StB Smolík a osobní zkušenosti, které formovaly Grušovu identitu jako básníka. Eseje, poprvé vydané v češtině v uceleném svazku, jsou výsledkem autorova pečlivého úsilí o jazykovou a kompoziční preciznost. Tato esejistická mozaika reflektuje autentické filozofické myšlení a představuje významný příspěvek k porozumění událostem ve střední Evropě ve 20. století, které zůstávají živé a bolestné. Šťastný bezdomovec tak představuje další vrchol Grušovy literární cesty.

Svazek představuje překlady a adaptace, které Jiří Gruša připravil sám či ve spolupráci s Karlem Krausem a Josefem Balvínem. Tato zčásti známá, zčásti nově zpřístupňovaná zpracování děl Franze Kafky, R. M. Rilka, Paula Celana, Ericha Frieda, Sofokla, Emanuela Schikanedera a W. A. Mozarta, J. N. Nestroye, Petra Hackse a dalších autorů představují nejen pozoruhodnou kapitolu z dějin českého překladu druhé poloviny 20. století, ale také jedinečný vhled do formování Grušova vlastního literárního díla.

Gathers photographs of Kafka, his family, and Prague, both in his time and the present day, and includes quotations from his work

Cette deuxième édition retrace l'histoire de l'Europe, de l'arrivée des premiers hommes sur le continent jusqu'à la fin de l'année 1996. Premier livre d'histoire à être le fruit du travail conjoint de 14 historiens européens, chacun de nationalité différente, il propose un panorama d'ensemble au-dessus des idéologies nationalistes. En s'interrogeant sur l'identité européenne, il apporte des réponses. Pas toutes. Car l'histoire est aussi un débat. Il suscitera chez chacun, les jeunes en particulier, de nouvelles questions : l'Europe nous invite à réfléchir autant sur son avenir que sur son passé. Ce livre a été édité simultanément dans les différentes langues européennes afin d'être le point de départ de réflexions, d'échanges et de dialogues.

V kronice Krev není voda zachytil Jedlička historii vlastního rodu i smysl své životní cesty; široce koncipovaná próza se složitou stavbou, vyjadřující organické vznikání textu, však vyznívá i jako osobitý obraz celé české společnosti uplynulého století.

Vězeňská korespondence bývalého předního českého disidenta s manželkou Olgou, v období mezi červnem 1979 a zářím 1982, doplněná o obrazovou přílohu.

Pod koniec lat dziewięćdziesiątych ubiegłego wieku monachijska oficyna Piper, która między innymi specjalizuje się w przewodnikach, zwróciła się do wybitnego czeskiego pisarza Jiříego Grušy z propozycją napisania przewodnika po Czechach. Ale przewodniki Pipera nie przypominają innych publikacji tego typu – piszą je zawsze znani pisarze i są to bardziej historyczno-literackie eseje o krajach czy miastach niż „użytkowe” bedekery. Przewodnik Grušy to książka o czeskiej historii (zwłaszcza niedawnej) oraz o czeskich mitach i legendach. Ale także o ciemnych stronach przeszłości tego kraju, o czeskich kompleksach, „trupach w szafie” i zdarzeniach, o których dziś – mimo wolności słowa – mówi się tam raczej niechętnie. W dodatku to książka wspaniałego erudyty i człowieka obdarzonego ogromną wiedzą, napisana ze swadą, z typowo czeskim poczuciem humoru i autoironią, pełna zabawnych gier słów i poetyckich obrazów. A jednocześnie można jeździć po Czechach trzymając ją na kolanach, bo spełnia także niemal wszystkie wymogi typowego przewodnika.

Tschech heißt der Stammvater der Tschechen, und mit ihm beginnt Jirí Gruša sein Buch: 'Milch und Honig im Überfluss', meldet Tschech alttestamentarisch aus seiner Heimat. Nach ihm erkannten das auch viele andere, Tschechien wurde zum 'Durchhaus Europas', ein Ort, an dem sich die Kulturen mischten. Herausgekommen ist am Ende laut Gruša der moderne Tscheche, der Bastler, Tüftler und Praktiker, den er als liebenswerten optimistischen Nörgler bezeichnet, ein Nachfahre des braven Soldaten Schwejk. Mit Witz und Hintersinn macht uns Gruša neugierig auf das Tschechien von gestern und heute. Und am Ende sind alle böhmischen Dörfer beseitigt. Die übrigens nennen sich in Tschechien spanische Dörfer. Der Böhme Gruša muss es wissen.

Mit Scharfsinn und Sprachwitz rückt der tschechische Journalist und Schriftsteller den zahlreichen Klischees der Deutschen über die Tschechen zu Leibe, die sich in jahrhundertelanger gemeinsamer Geschichte herausgebildet haben.

Zahlreiche historische Fotos und ein informativer Text erzählen von der "Prager Völkersymbiose": Tschechen, Deutsche und Juden lebten bis zum Ende des Ersten Weltkriegs mehr oder weniger einträchtig in der Stadt zusammen.

Im August 1968 marschierten Ostblocktruppen in die Tschechoslowakei ein und beendeten den hoffnungsvollen „Prager Frühling“. Jirí Gruša, ein Autor der jüngeren Generation, die unter dem Kommunismus litt, reagierte mit einem Roman, einer Anti-Utopie im Stil von George Orwells „1984“, die auch Science-Fiction-Elemente enthält. Ein Reisender gelangt in das fremde Land Kalpadotia, dessen Regeln und Sprache ihm unbekannt sind. Die Sprache spielt eine zentrale Rolle: die eigene, vertraute und die fremde, die ihn entfremdet. Zunächst beobachtet der Reisende distanziert, wird jedoch zunehmend in das Geschehen hineingezogen und verfällt dem ausbeuterischen System. Gruša schrieb den Roman zwischen Oktober 1968 und September 1969, als das alte System in der Tschechoslowakei zurückkehrte. Das Werk ist nicht nur eine Antwort auf dieses spezifische System, sondern auf alle Formen der Unterdrückung durch Ideologien. Es bleibt aktuell, da es Parallelen zu gegenwärtigen Beispielen aufweist. Gruša wurde strafrechtlich verfolgt, als er Teile des Romans in der Zeitschrift „Sešity“ veröffentlichte. Erst 1990 konnte das Werk in der Tschechoslowakei erscheinen. Gruša erstellte im Exil eine deutsche Fassung, die 1986 in Köln und 1991 erneut veröffentlicht wurde. Diese Ausgabe bildet die Grundlage der neuen deutschsprachigen Version des Wieser Verlags. Milan Uhde, ein bekannter Dramatiker und Dissident, verfasste das Nachwort, das von einer engen Freu