Paul Veyne Knihy

Jak a proč se římská říše ve čtvrtém století našeho letopočtu, tedy v době, kdy bylo její obyvatelstvo z devadesáti pěti procent pohanské a kdy byli křesťané většinovou společností vnímáni jako „nenormální“ lidé, christianizovala? Co přimělo římského císaře Konstantina Velikého, aby se jedné říjnové noci roku 312 rozhodl konvertovat ke křesťanství? Učinil tak na základě politického kalkulu, nebo z upřímného přesvědčení? Co tato událost pro další vývoj západního světa znamenala? Čím se nové náboženství od tradičního pohanství odlišovalo? A především: Lze opráv­něně tvrdit, že Evropa má „křesťanské kořeny“, anebo je takové tvrzení pou­hé klišé, které se při bližším zkoumání ukáže jako prázdná fráze? A jsme stále ještě křesťané, a po­kud ano, v jakém smyslu? To jsou otázky, kterými se ve své rozsahem nevelké, leč myšlenkově hutné a intelektuálně podnětné knížce s názvem Jak se náš svět stal křesťanským zabývá jeden z největších znalců antického Řecka a Říma, renomovaný francouzský historik Paul Veyne. Jeho odpovědi, podložené desítky let systematického bádání a reflexe, mnohé překvapí… Kniha Jak se náš svět stal křesťanským (2007) získala Gobertovu cenu (Grand prix Gobert), již každoročně udílí Francouzská akademie, jakož i ocenění Senátu (Prix du Sénat du livre dhistoire). Časopisy LIRE a Le Point ji zařadily mezi dvacítku nejlepších knih roku 2007.

Autor knihy, francouzský historik antiky, je znám českými vydáními svých knih, mezi nimiž titul Jak se píšou dějiny obsahoval část věnovanou právě Michelu Foucaultovi. V této nové knize se Paul Veyne k Michelu Foucaultovi vrací, aby ho představil jako originálního skeptického myslitele, jenž nepřestává zkoumat „hry pravdy“ vlastní každé historické epoše. Veynova kniha je rovněž svědectvím o blízkém přátelství, které ho k Foucaultovi, tomuto „samuraji s ostrým mečem“, poutalo, a v neposlední řadě představuje vlastní Veynovu filosofii.

Kniha Jak se píšou dějiny je především rozsáhlou demystifikací iluze, že historiografie je přísná a exaktní věda, odkrývající zákonitosti dějin. Text vznikl původně jako reakce na dobovou módu kvantitativní historie, spjatou zejména s představiteli francouzského nového dějepisectví z okruhu takzvané školy Annales, ovlivňované v té době neméně módním strukturalismem. Kvantitativní historie ve snaze vydestilovat ze zlomkovitosti pramenů objektivní fakta odvrací historika od jeho vlastní práce. Ta podle Paula Veyna spočívá, jak napovídá už název knihy, především v obnoveném uvažování o historii jako o určitém způsobu psaní, se všemi jeho rétorickými i poetickými rozměry. Ohlašuje se tu okamžik „návratu k vyprávění“. Historie není věda, je to snaha o syntézu izolovaných, chaotických a řídce rozmístěných faktů pomocí narativní explikace, tedy jak říká Paul Veyne, je to „látání děr“ ve struktuře dochovaných stop minulosti. Historie náleží světu náhody a neuspořádanosti, a každá spojitost, která byla a posteriori ustavena historiky, je pouze provizorní rekonstrukcí dějin.

"Seneca's philosophical writings remain our core source for Stoic thought, and their influence, always immense, continues to be felt. Veyne's authoritative exposition of Stoicism, and the interconnections between Seneca's life and thought, make this book ideal reading for anyone interested in Roman history and philosophy. This compact and compelling book is an introduction to the life and philosophy of one of the ancient world's greatest thinkers by one of the great historians of our own time."--Jacket.

Michel Foucault y Paul Veyne. El filósofo y el historiador. Dos grandes figuras del mundo de las ideas. Dos“extemporáneos”que durante mucho tiempo compartieron camino y batallas. Paul Veyne traza en este libro el retrato atípico de su amigo y vuelve a lanzar el debate sobre sus convicciones. Por eso el libro arranca con esta afirmación: «No, Foucault no era lo que se cree, no era de derechas ni de izquierdas, no invocaba ni la Revolución ni el orden establecido. Pero precisamente porque no invocaba el orden establecido, la derecha lo insultaba mientras que la izquierda creyó que bastaba con que no invocara el orden establecido para considerarlo de izquierdas.»

Was hat es mit den antiken Göttern auf sich? Man betete zu ihnen, brachte ihnen Opfer dar, verehrte sie, hoffte auf ihren Beistand und sagte ihnen gleichwohl alles mögliche Schlechte nach: Betrug, Ehebruch, Eifersucht, Willkür. Verband man Hoffnungen mit ihnen? Liebte man sie? – Die heidnische Religion der Antike ist jedenfalls zu interessant, um sie den üblichen Handbuchdarstellungen zu überlassen, die sich meist in Aufzählungen von Riten, Festen und Göttern erschöpfen. Der große französische Althistoriker Paul Veyne beschreibt sie ganz anders, frisch und faszinierend: Religion ist für ihn das, was Menschen glauben, er fragt nach der ganzen Vielfalt des Sich-Verhaltens gegenüber den Göttern in der Gesellschaft des alten Griechenland und Rom.