Wittgenstein byl rakousko-britský filozof, jehož práce se soustředila na logiku, filozofii matematiky, mysli a jazyka. Byl považován za génia, jehož myšlenky inspirovaly dva hlavní filozofické proudy 20. století. Jeho díla jsou považována za klíčová pro filozofii 20. století a oslovují široké spektrum čtenářů napříč různými obory. Wittgensteinův vliv zasáhl téměř všechny humanitní a sociální vědy, ačkoli jeho myšlenky jsou předmětem rozmanitých interpretací.
Filosofické poznámky, vydané poprvé z pozůstalosti roku 1964 péčí Wittgensteinova žáka a blízkého přítele Rushe Rheese, soustřeďují autorovy úvahy z doby krátce po jeho návratu k filosofii, tj. z let 1929 a 1930. Wittgensteinovo myšlení se v té době dynamicky proměňovalo a Filosofické poznámky jsou v pravém slova smyslu slova momentkou, zachycující jeho přechodný tvar: mají tu podobu, v níž autor přerušil svou práci na strojopise, neboť potřeboval odevzdat kvalifikační práci na univerzitě v Cambridgi.
Filosofická zkoumání (1953) byla vydána žáky Ludwiga Wittgensteina jako rekonstrukce jeho dlouho připravované knihy, která měla nahradit Tractatus logico-philosophicus. Edice vychází především z textu z konce třicátých a začátku čtyřicátých let, s nímž byl Wittgenstein spokojen. I přes některé výhrady k edičnímu zpracování se kniha stala jednou z nejvlivnějších filosofických publikací 20. století. Wittgenstein zde proslul svou metodou, která místo odpovídání na filosofické otázky navrhuje jejich diskvalifikaci analýzou jazyka. Úvodní části odhalují předsudky spojené s jazykem, zejména na příkladech vlastních jmen a jejich aplikací na jazyk obecně. Dále se objevují úvahy o pravdivosti a povaze filosofie, zavedení pojmu jazykové hry, a analýza pravidel a jednání. Následují otázky myšlení a duševních procesů, včetně úvah o soukromém jazyce. Zbytek knihy se zaměřuje na psychologická témata jako intencionalita, vůle a vnímání druhých. Wittgensteinovo bádání také upozornilo na význam textů, které vyšly po jeho smrti, a zpochybnilo správnost zařazení některých částí v edici.
Soubor Modrá a Hnědá kniha otevírá všechna velká témata pozdního Wittgensteina: vztah užití a významu, problém rozumění a zvládnutí určité techniky, otázku pravidel, jazykových her a „forem života“, zpochybnění možnosti soukromého jazyka. Tzv. Modrá kniha je záznamem Wittgensteinových přednášek v Cambridge z let 1933–34. V letech 1934–5 Wittgenstein nadiktoval i tzv. Hnědou knihu, určenou zprvu pouze pro několik přátel a žáků. Texty původně nebyly určeny k publikování, postupně se však šířily mezi jeho žáky. Hnědou knihu se Wittgenstein pokusil připravit k vydání, nakonec ale práci ukončil a začal se věnovat Filosofickým zkoumáním.
O jistotě je Wittgensteinova posmrtně vydaná kniha, která vznikla z nedokončených zápisků, jejichž poslední řádky autor napsal dva dny před svým skonem. Vede v ní diskurs o důkazu existence vnějšího světa – o tom, že o některých věcech není možno pochybovat, aby člověk vůbec mohl žít – inspirovaný esejemi anglického filosofa G. E. Moora.
„Zde je ruka“ – to je jeho výchozí argument, od kterého zkoumá situaci našeho vědění. Jiným důležitým momentem je předpoklad, že všechny pochybnosti jsou vloženy do základních přesvědčení, a že tedy ty nejradikálnější formy pochybností musejí být odmítnuty, neboť vytvářejí systémový rozpor.
Wittgenstein si je vědom, že vždycky budeme pochybovat. Jeho koncept jistoty nemíří k tomu, aby ukázal, kudy můžeme přistoupit k pravdě, nýbrž k tomu nakolik mohou být pochybnosti bezdůvodné nebo nepochopitelné díky jejich zakořenění v jazykové hře. Takto dovozuje, že struktura našeho jazyka může vést k tomu, že tvoří pochybnosti tam, kde není třeba pochybovat, a analyzuje gramatické struktury přirozeného jazyka i pravidla jeho používání. Tato zkoumání představují další rozvinutí jeho známé koncepce „jazykových her“ jako základního kritéria sémantického smyslu a významu jazykových výrazů.
Poznámky o barvách, jeden z posledních Wittgensteinových textů, jsou ojedinělou ukázkou „případové studie“, v níž se pojednává o konkrétním předmětu. Wittgenstein se zaměřuje na „jazykové hry“, které s barvami hrajeme. Z této perspektivy řeší tradiční otázku počtu základních barev, probírá různé kontexty (různý smysl), v nichž o „barvách“ hovoříme, nebo zvažuje možnou kulturní relativitu slovníků barev. Velkou pozornost věnuje také s barvami úzce spjatému fenoménu barvosleposti. Poznámky o barvách předvádějí šíři a rozmanitost významů, kterých v našem každodenním jazyce výrazy pro barvy nabývají, a v tomto ohledu jsou přímou antitezí jednotné koncepce barvy jako obecné formy předmětů, kterou Wittgenstein předložil ve svém prvním velkém díle, Logicko-filosofickém traktátu.
Mezi díla, jež svou konečnou podobu dostala až péčí vydavatelů, patří též Rozličné poznámky (1977), chronologicky řazené záznamy z let 1914 až 1951. Wittgenstein v nich reflektuje témata kulturní Vídně počátku 20. století. V příznačně komprimované, někdy přímo aforistické podobě se tu vyjadřuje k hudbě, divadlu a literatuře. Probleskuje jimi i jeho pojetí jazyka, metody mapování vnitřních i vnějších limitů myšlení, jež nám jazyk a jeho syntaktická a významová struktura nejen odkrývá, ale také klade. Tak se Rozličné poznámky obracejí nejen k filosofům, ale k široké kulturní obci.
