Niklas Luhmann Knihy

Obsah: 1 Herbert Spencer: POTŘEBA SOCIOLOGICKÉHO STUDIA 2 Niklas Luhmann: VÝVOJ SPOLEČNOSTÍ A PRÁVA 3 Arnošt Inocenc Bláha: SOCIOLOGIE PRÁVA 4 Emanuel Chalupný: PRÁVO A MRAVNOST 5 Pitirim Sorokin: SOCIÁLNÍ FUNKCE PRÁVA 6 Theodor Geiger: PRÁVO A MOC (Variace na staré téma) 7 Eugen Ehrlich: STÁT A PRÁVO 8 Max Weber: DIFERENCIACE PRÁVNÍCH ODVĚTVÍ 9 Pjotr Ivanovic ŠTŮČKA: PRÁVO — REVOLUCE 10 Adam Podgorecki: SPOLEČENSKÉ PODMÍNKY ÚČINNÉHOPŮSOBENI PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ 11 Friederich August von HAYEK: „NOMOS: PRÁVO SVOBODY“

Takřka encyklopedické dílo Niklase Luhmanna (1927–1998), jenž patří k nejvýznamnějším a nejoriginálnějším německým myslitelům, je věnováno nejen sociologické teorii, nýbrž zasahuje i do filozofie. Zabírá celé spektrum společenské reality počínaje uměním a kulturou přes politiku, vědu, právo a náboženství až po ekonomii. Komplexnost Luhmannova myšlení stejně jako jeho schopnost originálně analyzovat jakoukoli empirickou materii bývá srovnávána se systematičností Hegelovou; autor ostatně Hegelovu cenu získal.Titul Láska jako vášeň, Luhmannův bestseller z roku 1982, je v našem vydání doplněn právě textem přednášky, kterou autor proslovil v roce 1989 při příležitosti udělení Hegelovy ceny. V knize Láska jako vášeň řadí Luhmann mezi média stimulující komunikaci, jako jsou řeč, tisk a elektronická média, i média symbolická – tedy především moc, peníze, pravdu a lásku. Jejich fungování je podmíněno sémantickým kódováním (samozřejmě za pomoci řeči, písma apod.), tedy sémantikou moci, peněz, pravdy a lásky, jejichž systémová specifičnost představuje takříkajíc kulturní tvar systému v čase a prostoru. Vývoj evropské sémantiky lásky sleduje Luhmann na příkladě francouzské a německé galantní literatury 18. a 19. století. Láska jako vášeň je brilantní ukázkou literární a sociálně historické analýzy, jakož i poutavým líčením životních stylů v dané epoše.

Ústředním tématem této knihy je vztah právního a společenského systému. Luhmannova teorie popisuje, jak právo ve společnosti funguje, plní společenskou funkci, a dokonce společnost utváří. Luhmann vychází z teorie autopoietických systémů – tedy systémů, jež se samy vytvářejí a udržují – umožňujících popsat vazby různých oblastí společnosti. Jeho tehdy novátorské teoretické postřehy nám umožňují nahlédnout na rozmanitost fungování složitých vazeb mezi lidmi jiným pohledem. Právo společnosti napsal jako součást rozsáhlejšího souboru monografií o společnosti.

Cílem knihy Sociální systémy je formulace obecné odborné teorie. Luhmann vychází z toho, že změna paradigmatu v obecné systémové teorii otevírá nové šance i pro teorii sociálních systémů. Navrhuje sociologii, aby převzala pojem autopoiesis, a tak mohla vytvořit hlubší teorii sebereferenčních systémů. Systémy se ve velmi radikálním smyslu dají chápat jako sebereferenční systémy. Na základě této teoretické změny lze i sociální systémy chápat jako takové systémy, které všechno, co používají jako jednotku – ať už jde o jejich prvky, jejich procesy, jejich struktury, jejich parciální systémy a v neposlední řadě i o ně samotné – konstituují jako jednotku teprve ony samy. Pouze prostřednictvím převzetí těchto, oborově cizích, teoretických trendů může teoretická diskuse v socio­logii překročit práh, před kterým přešlapuje.

V díle Niklase Luhmanna, myslitele funkcionální sociální teorie a dnes již sociologického klasika, který byl pro svůj široký záběr označován za „Hegela druhé poloviny 20. století“, hraje analýza náboženství stěžejní roli. Ze série statí, které mu věnoval, vybíráme poslední, vydanou posmrtně. Představuje navíc reprezentativní sondu do vrcholného Luhmannova myšlení funkčních systémů, jakými jsou též politika, hospodářství, právo či věda. Cenný je zejména způsob kladení otázek, plynoucích z myšlenky „autopoiesis“ sociálních systémů. V případě náboženství je navíc specifický napětím mezi ním a „domácí“ teorií tohoto systému – teologií. Teorie, která sociální systémy považuje za tvořené komunikací (oproti např. Parsonsovu „jednání“), dovoluje zejména zvolit řadu odvážných přístupů nezávislých na konceptu „člověka“. Pro tuto komplexní teorii je typická rovněž autorova orientace v mnoha disciplínách a časté analogie, takže text je interdisciplinární, mj. v této pozdní fázi již plně inspirovaný nejen biology Maturanou a Varelou, ale také teorií forem a kybernetikou. Celek tak představuje dobrý odrazový můstek pro kritické úvahy o roli náboženství v západní společnosti v 21. století, od úvahy o tradičních pojmech (Bůh) až po současnou podobu „světového náboženského systému“.

Jakou roli hrají masmédia při vytváření společenské reality? Podle německého sociologa Niklase Luhmanna (1927–1996) jsou masmédia nejen klíčovým poznávacím systémem moderní společnosti – jeho prostřednictvím si vytváří iluzi vlastní reality –, ale také souborem neomezeně použitelných, na sebe odkazujících programů komunikace, které nejsou omezeny vnějšími hodnotami pravdomluvnosti, objektivnosti nebo znalosti, ani specifickými sociálními zájmy nebo politickými příkazy. Luhmann tvrdí, že masmédia jsou regulovaná vnitřním kódem informace/noninformace, což umožňuje, aby systém vybíral informace (zprávy) z vlastního prostředí a tyto informace komunikoval v souladu s vlastními reflexivními kritérii…