Alison Anderson Knihy

Anton Pavlovič Čechov a nevidomá lékařka Zina… Příběh o lásce, síle fantazie a ztraceném rukopisu. Během horkého léta 1888 přijíždí rodina Čechovova strávit léto do svěží krajiny východní Ukrajiny. V sídle rodiny Lintvarjovovy se setkává mladý Anton Pavlovič s lékařkou Zinaidou. Ta vinou nemoci nedávno oslepla, přestěhovala se sem a začala si psát deník, aby uchovala vzpomínky na dřívější život. Mezi mladými lidmi začne postupně klíčit mimořádné pouto. O více než sto let později se nečekaný objev onoho deníku stane pro Káťu Kendallovou poslední šancí na záchranu jejího londýnského nakladatelství. Zinaidino líčení nadaného mladíka nabízí hluboký vhled do života literární legendy, jakou Čechov bezesporu je, ale vyvolává i vzrušující otázku: Skutečně napsal Čechov v době jejich přátelství román, který pak zmizel? Odpověď může změnit historii a nalezení rukopisu je výzvou pro Anu Hardingovou, překladatelku Kátina nakladatelství. Ana je stravována touhou najít ztracený román. A jak se noří hlouběji do proudu dohadů, zjišťuje, že rukopis není jediným tajemstvím skrytým na stránkách deníku. Životopisný román Letní host je inspirován skutečným přátelstvím mezi Čechovem a rodinou Lintvarjovovou. Příběh staví most přes dvě staletí, přes životy tří žen spojené objevem jednoho deníku… Zkoumá sílu umění, stejně jako složitost lásky a přátelství, a vdechne život dávno zmizelému světu.

Zdánlivý klid městečka Marsac v Pyrenejích, známého díky elitní univerzitě, naruší vražda jedné z přednášejících. O pár dní později je nalezeno i tělo místního chovatele psů roztrhané na kusy vlastními zvířaty. Kdo rozpoutal v městečku šílenství smrti? Mohly by být vraždy dílem uprchlého sériového vraha? Komisař Martin Servaz se během řešení případu musí ponořit hluboko do své minulosti a znovu otevřít staré rány.

Jmenuju se Renée. Je mi padesát čtyři a už sedmadvacet let dělám domovnici v čísle 7 na ulici Grenelle. Je to pěkný soukromý dům se dvorem a zahradou uvnitř, který je rozdělený na osm velmi luxusních bytů. Všechny jsou obrovské a v každém někdo bydlí. Jsem malá, ošklivá, tlustá vdova, mám kuří oka a někdy, když mám těžké ráno, sípu jako mamut. Naprosto přesně odpovídám tomu, co obecné společenské vědomí označilo paradigmatem domovnice, takže nikoho by ani ve snu nenapadlo, že jsem sečtělejší a vzdělanější než všichni bohatí obyvatelé našeho domu. Jmenuju se Paloma, je mi dvanáct a bydlím v Paříži v jednom drahým bytě v čísle 7 na ulici Grenelle. Navzdory všemu tomuhle štěstí a všemu tomuhle bohatství už dost dlouho vím, že konečná stanice je stejně akvárko. A jak to, že to vím? Já jsem totiž dost inteligentní. Dokonce výjimečně inteligentní. Proto jsem se taky rozhodla. Na konci tohohle školního roku, v den svých třináctých narozenin, tedy přesně 16. června, spáchám sebevraždu. Muriel Barberyová píše o hlubokých věcech se svůdnou lehkostí, ironickým jazykem vypráví prostý a dojemný příběh o setkávání a míjení, o slepotě a vidění, o pomíjivosti i věčnosti.

Hrdinou příběhu je největší kulinářský kritik na světě, papež gastronomie, král velkolepých hodokvasů. Zítra zemře. Ví to a není mu pomoci. Na prahu smrti hledá chuť, která mu vězí hluboko v srdci, chuť pocházející z dob jeho dětství nebo dospívání, jakési osobité a úžasné jídlo, které — jak tuší — má mnohem větší cenu než všechny gurmánské hostiny, jichž se kdy účastnil. Proto vzpomíná. Tiše, občas ale i zběsile proplouvá cestami své chuťové paměti, noří se do hrnců svého dětství, kráčí po plážích a zahradách, prochází pláněmi vůní, aromat a esencí, znovu v představách okouší různé druhy zvěřiny, masa, ryb i prvních alkoholů svého života... Vzpomíná — a nenachází. Stále ještě ne.