Jaroslav Vanča Pořadí knih

Výbor fejetonů, které autor publikoval v časopise Týdeník rozhlas v letech 2003 až 2009, nás zavede k úsměvu i zamyšlení nad naší existencí v kontextu přírody. Jaroslav Vanča, básník, textař, publicista, výtvarný kritik, dramaturg a scenárista nám ukazuje přírodu ve všech jejích barvách a připomíná nám, že jako lidé jsme a budeme vždy pouhou její částí.

František Hodonský, malíř a grafik, se narodil 19. února 1945 v Moravském Písku. Po studiu na uherskohradišťské střední uměleckoprůmyslové škole pokračoval v letech 1963 až 1969 na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením prof. Františka Jiroudka. V letech 1990–1997 byl profesorem na AVU v Praze a od roku 1998 učí současnou malbu na Akademii umění v Bánské Bystrici. Hodonský se stal známým na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a jeho malby se vyznačují unikátním zacházením s barvou a monumentálním zobrazením krajiny, zejména lužních lesů v okolí Břeclavi. V posledních letech se soustředí téměř výhradně na tuto krajinu, přičemž v jeho rozměrných malbách dominuje smaragdová zelená, evokující atmosféru lužních lesů. Kromě malby se Hodonský věnuje také grafice, začínal s linořezem, ale dlouhodobě se zabývá litografií a dřevořezem. Po několikaleté odmlce se k dřevořezu vrátil a jeho inovativní přístup mu v roce 2010 vynesl Cenu Vladimíra Boudníka. Jeho grafické listy čerpají inspiraci z bujné vegetace lužních lesů a proměnlivých atmosférických podmínek, přičemž se mění v dynamické abstrahované kompozice. V devadesátých letech objevil další výrazy prostřednictvím reliéfů, objektů a barevných dřevořezů. Hodonský dokáže své přírodní prožitky vyjádřit i slovně, publikoval sbírku básní Krajiny – lazury.

Sborník vlasteneckých básní skládaných na romantické putování zemí Českou a přilehlými kraji v letech 1975 - 1994.

Básnickou prvotinou Šarivari dírou v plotě se Vanča představil především jako ironik městské periferie a hospodských zákoutí, v nichž nalézal inspiraci pro své zalíbení v samomluvách, mezitextových kontaktech a jazykové grotesce. Jeho úsilí o nezávazný osvobozený tvar verše vede nezřídka k rýmovým dekonstrukcím; slova jsou zbavována tíhy básnického poslání a spojují se v bizarní řetězce, směřující k černému humoru (perziflážová koncepce „dogismu“ či parodický žánr „socsurreálu“).