Jaroslav Vanča Pořadí knih (chronologicky)

Výše zmiňované tázání, přinášející však vedle uměleckých objevů zároveň i nabídku možných odpovědí, zdá se mi tak oním hybným principem tvorby, její významovou polohou, charakteristickou pro všechny čtyři vystavující umělkyně, ať už je jeho výrazem barokní živelnost, grotesknost, existencialita či magická iluzívnost...

Výbor fejetonů, které autor publikoval v časopise Týdeník rozhlas v letech 2003 až 2009, nás zavede k úsměvu i zamyšlení nad naší existencí v kontextu přírody. Jaroslav Vanča, básník, textař, publicista, výtvarný kritik, dramaturg a scenárista nám ukazuje přírodu ve všech jejích barvách a připomíná nám, že jako lidé jsme a budeme vždy pouhou její částí.

František Hodonský, malíř a grafik, se narodil 19. února 1945 v Moravském Písku. Po studiu na uherskohradišťské střední uměleckoprůmyslové škole pokračoval v letech 1963 až 1969 na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením prof. Františka Jiroudka. V letech 1990–1997 byl profesorem na AVU v Praze a od roku 1998 učí současnou malbu na Akademii umění v Bánské Bystrici. Hodonský se stal známým na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a jeho malby se vyznačují unikátním zacházením s barvou a monumentálním zobrazením krajiny, zejména lužních lesů v okolí Břeclavi. V posledních letech se soustředí téměř výhradně na tuto krajinu, přičemž v jeho rozměrných malbách dominuje smaragdová zelená, evokující atmosféru lužních lesů. Kromě malby se Hodonský věnuje také grafice, začínal s linořezem, ale dlouhodobě se zabývá litografií a dřevořezem. Po několikaleté odmlce se k dřevořezu vrátil a jeho inovativní přístup mu v roce 2010 vynesl Cenu Vladimíra Boudníka. Jeho grafické listy čerpají inspiraci z bujné vegetace lužních lesů a proměnlivých atmosférických podmínek, přičemž se mění v dynamické abstrahované kompozice. V devadesátých letech objevil další výrazy prostřednictvím reliéfů, objektů a barevných dřevořezů. Hodonský dokáže své přírodní prožitky vyjádřit i slovně, publikoval sbírku básní Krajiny – lazury.

Sborník vlasteneckých básní skládaných na romantické putování zemí Českou a přilehlými kraji v letech 1975 - 1994.

Básnickou prvotinou Šarivari dírou v plotě se Vanča představil především jako ironik městské periferie a hospodských zákoutí, v nichž nalézal inspiraci pro své zalíbení v samomluvách, mezitextových kontaktech a jazykové grotesce. Jeho úsilí o nezávazný osvobozený tvar verše vede nezřídka k rýmovým dekonstrukcím; slova jsou zbavována tíhy básnického poslání a spojují se v bizarní řetězce, směřující k černému humoru (perziflážová koncepce „dogismu“ či parodický žánr „socsurreálu“).