Roman Ingarden

Roman Ingarden (5. února 1893 Krakov – 14. června 1970 Krakov) byl polský fenomenologicky orientovaný filosof, estetik a literární teoretik, žák Edmunda Husserla.

Ingarden studoval matematiku a filosofii ve Lvově u K. Twardovského a od roku 1912 u E. Husserla v Göttingen, později ve Freiburgu, kde roku 1918 promoval. V Polsku učil na gymnáziích a roku 1924 se ve Lvově habilitoval. V letech 1925 – 1944 přednášel na univerzitě ve Lvově (od roku 1933 jako profesor), po válce v letech 1945 – 1950 na Jagellonské univerzitě v Krakově. Roku 1949 byl zcela nesmyslně obviněn z „idealismu“ a z univerzity musel odejít. Přednášel a pracoval v soukromí a teprve v letech 1956 – 1963 se mohl na univerzitu vrátit. Ingarden měl četné styky v zahraničí, byl členem Polské akademie věd a řady dalších společností.

Ingardenovo myšlení zůstalo vždy blízké Husserlovi, s nímž také udržoval velmi přátelské styky. Odmítal a kritizoval však jeho sklon k platónismu a byl naopak filosofickým realistou. Věnoval se Bergsonovi a v předválečném období hlavně filosofii literatury a estetice. Tyto jeho německy psané spisy také vzbudily ohlas v zahraničí. Naproti tomu jeho poválečné dílo, psané polsky a věnované hlavně ontologii a epistemologii, zejména jeho opus magnum, Spór o istnienie świata (Spor o existenci světa) (1947 a 1948) bylo přeloženo teprve později. Poslední část tohoto spisu, O kauzální struktuře reálného světa, napsal opět německy. Vyšla až posmrtně roku 1974. Kromě toho psal Ingarden i o teorii a filosofii malířství a hudby a ke konci života vydal velké dílo o odpovědnosti (Über die Verantwortung. Ihre ontischen Fundamente. 1970). U nás se Ingardenovým dílem zabýval Jan Patočka.